Víkend

 

Protáhnu se na posteli zrovna v momentě, kdy ke mně ze zdola dolehnou hlasy. Jsou dost vzrušené a já nedokážu rozpoznat, jestli jde o hádku nebo o něco jiného. Vystřelím z postele a obléknu se. Přemýšlím, jestli mám jít dolů, když se ozve smích. Ustelu si postel a po ranní hygieně seběhnu dolů. Kai je na chodbě s dvěma obrovskými taškami a právě studuje seznam nákupu, před ním stojí jeho máma.

"Ehm mami, to máš pro půlku národa?" zeptá se zrovna Kai.

"Neruš, přemýšlím," zavrčí jeho máma.

"To děláš už půl hodiny a výsledek je, že se mi prodlužuje seznam," neodpustí si Kai.

"Ber to jako dobrovolné posilování. Víš, jak se budeš líbit klukům, když budeš mít svaly?" zeptá se nepřítomně jeho máma a začne diktovat další nákup a sem tam poupraví množství na větší. Zarazí mě ta poznámka. Kai je na kluky?

"Budeš mi muset dát víc peněz," zabrblá Kai.

"To by už mělo být všechno," usoudí po dalších pár minutách jeho máma a odejde do kuchyně, za chvíli se vrátí s peněženkou a podá mu ještě nějaké peníze, které si Kai dá do peněženky.

"Kdyby sis ještě na něco vzpomněla, tak mi zavolej," povzdechne si Kai a odejde. Nera nechá doma.

"Dobré ráno," pozdravím a sejdu dolů. Pochopím, že to co jsem slyšel, bylo jen takové dohadování mezi matkou a synem.

"Dobré ráno, pojď se najíst, jestli budeš chtít, můžeš jít s Nerem na procházku, jen se na to třese," usměje se a zmizí v kuchyni. Jdu za ní, protože mám fakt hlad. V nemocnici jsem si zvykl na pravidelnou stravu. Sotva vejdu do kuchyně, zamrkám na plný stůl, je tam všechno na co si můžete vzpomenout.

"Chceš udělat vajíčka?" zeptá se mě Kaiova máma.

"Ne děkuji," usměji se a po tom, co se posadím, sáhnu po rohlíku, chvíli váhám, co si mám vzít, když si všinu, že na jednom talířku je zbytek salámu, dám si ho na rohlík a začnu snídat. K mému údivu sním tři rohlíky, než mám dost. Pomůžu s nádobím a úklidem zbytků snídaně.

"Děkuji ti," usměje se Kaiova máma a odběhne z uklizené snídaně, za chvíli slyším, jak vytahuje vysavač. Povzdechnu si a jdu se obout a obléct, potom vezmu dlouhé vodítko, podle mého má asi pět metrů na délku, vezmu sáčky, co jsou na chodbě, a zavolám na Nera. Ten hned přiběhne a s vrtícím ocasem se nechá připnout na vodítko. Zavolám na Kaiovu mámu, že jdu s Nerem a vyběhnu z domu. Nechám se jím vést, protože nevím, kam normálně chodí a neznám to tu. Zavede mě do velkého travnatého parku, kde je už několik psů. Přátelsky se s nimi pozdraví a vyčkávavě se na mě podívá. Po troše váhání ho odepnu z vodítka. Drcnutím mi poděkuje a začne dovádět s kamarády.

K ostatním nejdu, místo toho najdu pořádný klacek a zavolám na Nera, který ke mně s nadšením přiběhne. Hodím mu ho a pak jen sleduji bitku o klacek, samo vítězí Nero. Ani netuším, jak dlouho mu házím klacek, když se ozve ostré zahvízdnutí. Nero zpozorní a je ten tam.

"Nero," zakřičím zděšeně a rozběhnu se za ním. Po pár krocích se zarazím, Nero se nechává drbat od uniformovaného strážníka městské policie. Zblednu jako plátno.

"No, ahoj Nero, páníček si s tebou konečně vyšel? Kde ho máš?" zeptá se ho strážník. Nero zavrtí ohonem a doběhne ke mně.

"Ale? My se ještě neznáme, že?" nahodí strážník zářivý úsměv.

"Ruce pryč Marco, je zadaný," ozve se Kai a Nero je opět v tahu, povzdechnu si.

"No nemám já smůlu?" zasměje se strážník. Je o pár let starší než Kai. Pomalu se k nim vydám.

"Ahoj Ryuu, dovol, abych ti představil bratrance Marca, kde to jméno vyhrabal, se mě neptej," usměje se na mě Kai.

"Za to může máma, znělo ji to exoticky," zacukají strážníkovy koutka a podá mi ruku, potřesu jí.

"Tuším, že v nějakém jazyce znamená Marc březen," zapátrám v paměti. Kaiovi zacukají koutka.

"No to je pěkné, tak se máma nedívala na jména, ale na měsíce a pak nemůže najít, kdy mám svátek," povzdechne si strážník a sekne pohledem po svém kolegovi, který se snaží udržet smích na uzdě.

"Je to lepší než kdyby ses jmenoval Mars, buď rád, že to jméno tvoje máma v kalendáři nenašla," utěšuje bratrance Kai. Při té představě vyprsknu smíchy.

"Ještě to tak," zděsí se upřímně strážník.

"Musím jít, jsem ve službě, tetě vyřiď, že se zastavíme o víkendu a pozdravuj ji," usměje se Marco a s kolegou odejde.

"Pomůžu ti," podívám se na dvě vrchovatě naložené tašky a ještě jednu malou.

"To budeš hodný," usměje Kai. Popadnu tu malou a vezmu za jedno ucho tu tašku, která je naplněna víc. Kai ji vezme za druhé ucho, popadne druhou tašku a jdeme domu, jen zavolá Nera, aby se moc nevzdaloval. Za chvíli dojdeme domů zrovna ve chvíli, kdy Sai vystupuje z auta.

" No to je taky pěkné, to jsi mi nemohl zavolat, že už jedeš domů? Nemuseli jsme se s tím tahat," zamračí se Kai.

"Copak já můžu vědět, že tě máma poslala na roční nákup?" rozhodí Sai ruce.

"A nechlubil ses před pár dny, že umíš číst myšlenky?" sejme ho Kai pohotově.

"E... hm... a... víš, že jsem to byl určitě já?" zamrká Sai.

"No Nero to určitě nebyl! Tady to vezmi do kuchyně," postaví před tátu tašky a mě s Nerem vžene do domu.

"Kai, kde máš nákup?" vykoukne jeho máma z kuchyně.

"Jde za námi," ukáže Kai palcem přes rameno.

"Odkdy taškám rostou nožičky?" upřímně se podiví Kaiova máma.

"Od té doby, co to háže na nevinné cestující," požaluje si Sai, který vejde dovnitř.

"Dobrý nápad Kaii, potřebuje trochu cvičit, od té doby, co se veze v tom autíčku, začíná mu růst sulc," mrkne Kaiova máma na Kaie, ten se jen uculí.

"No Alison," potáhne Sai.

"Je pěkné, že sis zapamatoval mé jméno, a pohni, ať můžu začít vařit," zmizí Alison v kuchyni. Kai nechá Saie ještě chvíli trápit a pak mu jde s taškami pomoct. Během chvíle mají vybaleno a Alison začne rozdělovat úkoly. Na mě vyjdou brambory, do kterých se hned pustím a poslouchám jejich konverzaci.

"To je zvláštní, ještě jsem tu neviděl, že by se tu motal Nero," rozhlédne se Sai po nějaké chvíli.

"To bude nejspíš tím, že spí," odvětí s klidem Kai a sedne si ke mně, aby mi pomohl s brambory.

"Spí?" udiveně.

"Jo," odtuší Kai.

"O víkendu bychom si mohli zajet na pouť, co říkáte, je prý ve vedlejším městě," ozve se najednou Alison. Zaskočí mě to, nikdy jsem nebyl na pouti.

"Mami, potkal jsem Marca, o víkendu prý přijdou a mám tě pozdravovat," vzpomene si Kai.

"O víkendu?" odběhne z kuchyně a za chvíli slyším, jak s někým hovoří.

"Přijdou zítra, tak pojedeme v neděli, aspoň to bude svátečnější," usměje se Alison, když se vrátí.

Mlčky dostrouhám poslední brambor a dám kastrol na linku, pak začnu uklízet binec, co jsem udělal. Pak nás Alison vyžene, aby měla na vaření klid. Jdu do svého pokoje a zapnu si počítač.

Chvíli počkám a zjistím, že jsem i připojen na internet. Pousměji se a počkám, až se mi načte ICQ. Dei tam ještě není a protože tam jiný kontakt nemám, vypnu ho. Pak začnu surfovat po Internetu. Navštívím některé staré stránky a pak se pustím do e-mailů, je jich strašná kupa, než se jimi prokoušu, je oběd, u kterého si jen hledím svého talíře. Nevím, jestli mám své stránky nebo s tím seknout úplně. Než oběd skončí, jsem rozhodnutý.

"Chutnalo?" zeptá se mě Alison. Překvapeně zamrkám, když mi dojde, že ani netuším, co jsem jedl. I tak zalžu, že to bylo dobré a pak se vrátím do pokoje, kde se pustím do pokračování příběhu, než se přihlásí Dei, mám několik stránek.

Pak už jen chatuji s Deiem a píšu. Sobota proběhne stejně už z toho důvodu, že nechci zavazet dole, kde mají návštěvu, Kai mi přinese talíř sladkého a snaží se mě přemluvit.

Odmítnu. S povzdechem odejde a já pokračuji v příběhu, večer to mám z větší části hotové. Mimo sem tam nějaké relaxace v podobě her, nebo přečtení nějakého příběhu píšu. A v neděli ráno mu pošlu pokračování mangy. Jako obvykle nešetří chválou a nadšením.

>Zprovozníš stránky? Dojde ke mně otázka.

‚Já nevím, pořád mě straší ty komentáře kvůli obsahu, odešlu mu to spolu s nešťastným smajlíkem.

>Já tě chápu Ryuu, ale nebyla by škoda nechat ty ubožáky vyhrát? Mimochodem, teď jsem to pročetl kvůli chybám a víš co? Kromě dvou zapomenutých čárek bez chyby, objeví se pochvalný smajlík

Pousměji se, takže to doučování přece jen k něčemu bylo

>Nechybí ti to?

‚Já... jo chybí a moc. Nevím, jestli to znovu dokážu

>Za zkoušku nic nedáš ^. ^

Uvědomím si, že má pravdu a pak, co horšího než pár hnusných komentářů mi může přijít? Ale napřed...

‚Dei, musím končit, zítra jedeme na pouť*. *

>Tak se tam potkáme :-D. Rita mě vytáhla je to jen kousek, oznámí mi a ICQ vypnu až po dalších dvou hodinách rozesmátý nadoraz.

Pak jdu do administrativy a začnu probírat momentíky, znovu mě rozhodí, ale nevím, proč už mi nepřijdou tak zlé jen ubohé. Napřed zkontroluji IP adresy, když se tam urážky ze stejné objeví víc, jak dvakrát zakážu je. Pak vymažu poslední článek i s komentáři a oznámím návrat s vysvětlením, že jsem skončil z rodinných důvodů. Nebudu tam nic vysvětlovat, nemusí vědět, že jsem byl na dně. Jen tam hodím další článek s pokračováním.

Staň se, co má se stát. Pak vypnu počítač a jdu se osprchovat. Do koupelny vrazím zrovna ve chvíli, kdy Kai vyleze z vany a stojí vedle ní nahý. Zrudnu jak rak.

"J-j-já, promiň, netušil jsem, že jsi tu," zakoktám a koukám, kde nechal tesař díru.

"Mně to nevadí, nemám se za co stydět," usměje se na mě. Sjedu pohledem mezi jeho nohy.

"Vidím, že ne," vyjede ze mě, v zápětí si uvědomím, co jsem řekl a rychle se zavřu v pokoji. Obličeji jen hořím. Po chvilce na ně Kai klepne, že už je hotový. Ještě chvíli počkám a pak přeběhnu do koupelny, kde se postavím pod sprchu, natáhnu se po šampónu a začnu se umývat. Pak jdu rovnou spát, jen co zavřu oči, objevím se na starém známém místě.

 

Podívám se na nebe, které je blankytně modré, všude je světlo, ne ta podivná mlha, kde nebylo nic jen hrůzu nahánějící zvuky. Vydám se za šuměním a nohy se mi boří do drobného písku, za chvíli spatřím moře, jehož vlny naráží na písek. Pláž?

Zaslechnu veselé zaštěkání a ke mně se rozběhne německý ovčák. Znám ho.

"Nero? Co ty tu děláš?" podivím se a pohladím psa. Rozhlédnu se, kousek dál je postava, která svírá v ruce klacek, je obrácená ke mně. Nevidím ji do tváře, ale cítím, že se usmívá. Pomalu se rozejdu k ní, je čím dál jasnější, ale obličej stále nevidím, je zamlžený.

"Ahoj Ryuu, jsem rád, že už jsi v pořádku, chyběl jsi mi," usměje se postava. Vím, že ji znám, jen si nemůžu uvědomit, kdo to je. Je mi strašně blízká.

"Ty jsi mi taky moc chyběl," usměji se a položím mu tvář na rameno. Ano je to on. Jeho paže mě obejmou a přitisknou k sobě.

"Moc tě miluji Ryuu, budu s tebou vždycky. Můžeš se o mě opřít, ochráním tě," šeptá mi ten kluk. Nemám odvahu se znovu zeptat, kdo je. Tuším, že to vím, ale...

"Už znáš mé jméno Ryuu?" zeptá se ten kluk. Zavrtím hlavou, nemám sílu mu lhát. Kluk zesmutní.

"To nevadí, máme spoustu času, nezapomeň, že tě miluji," pohladí mě ten kluk po tváři. Vzápětí ucítím jemný polibek jako tehdy v nemocnici a vše zmizí...

 

"Kaii..." probudím se s jemným výkřikem.

"Jsem tu, neboj se, zdál se ti zlý sen?" obejmou mě jeho chlácholivé paže a Kai mě přitiskne k sobě.

"Zlý sen? Ne byl krásný, jen nevím..." zavřu pevně oči a přitisknu se k němu.

"Copak nevíš?" zeptá se mě Kai.

"To je jedno... budeš tu se mnou?" zeptám se tiše.

"Jasně, že jo, posuň se," usměje se Kai, počká, až mu udělám místo a lehne si ke mně. Přitisknu se k němu, obejme mě a hladí mě po vlasech.

"Kai?" zamumlám.

"Copak?" zeptá se mě.

"Znovu píšu," zamumlám a usnu. Nevidím jeho nádherný usměv, necítím ani polibek na dobrou noc, ani to, že od dveří odejde Sai se spokojeným úsměvem.

 

"Tak lenochu vstáváme," ozve se Kaiův hlas.

"Mě se nechce," zabručím a zabořím tvář hlouběji do ramene.

"Ale mě jo!" zasměje se Kai.

"Tak si vstávej sám a mě nechej spát," zabručím.

"A jak mám vstát, když na mě ležíš?!" dožaduje se Kai odpovědi. Zpozorním, já na něm ležím? Zvednu hlavu a zamžourám na něho.

"Dobré ráno," usměje se Kai s úsměvem od ucha k uchu.

"Dobré ráno, promiň," zakňourám a skutálím se z něj. Hořící obličej mám zabořený v dece.

"Neomlouvej se," usměje se a zaběhne do koupelny. Vymotám se z peřiny a podívám se na Nera, který ke mně vesele nakukuje.

"Kai je otrava, že Nero," postěžuji si a Nero vesele kývne.

"Já to slyšel," strčí mi do pokoje hlavu Kai.

"Tak si máš zacpat uši," hodím po něm polštář se smíchem. Trefím se přesně.

"Kdo bude poslední dole, umívá nádobí," vyplázne na mě Kai jazyk a polštář si vezme k sobě. Jen zamrkám, rychle se obleču, ustelu, odbudu ranní hygienu a seběhnu dolů, kde si sednu ke stolu.

"Dobré ráno," usměji se.

"Dobré ráno," pozdraví mě Sai s Alison.

"A jsem..."vběhne do kuchyně Kai.

"...poslední," dorazí ho Sai.

"No tohle, jak jsi mi to mohl udělat?" zaskučí se smíchem Kai a sedne si vedle mě.

"Já nevím, kde se touláš," pokrčím rameny a zakousnu se do křupavé vafle s marmeládou a šlehačkou. Kai jen pokrčí rameny a natáhne se po další, tu si polije čokoládou a šlehačkou. Zazvoní telefon.

"Omluvte mě," vstane Sai a jde k telefonu, mluví tam s někým hodně dlouho, než se vrátí zpátky. Nenechám si zkazit náladu. Najím se, pomůžu Kaiovi s nádobím a odejdu k sobě.

Zhluboka se nadechnu a zapnu noťásek.

"Jsi zvědavý?" zeptá se Kai ve dveřích. Skousnu rty a kývnu. Nakonec se stejně nepodívám, lítám po netu a na stránky zapomenu. Spíš se jim vyhýbám. Pak počítač vypnu.

Naobědváme se a ve dvě vyrazíme na pouť. Hned u vchodu se srazíme s Deiem, který se tváří jako by šel na mučení, hned za branou se ztratíme Kaiovím rodičům z dohledu a bavíme se. Ignorujeme, když nás jeho rodiče prozvánějí, tedy Kaie, který vesele předstírá hluchotu. Stihneme všechny atrakce.

"Tak a je na čase, abys mi konečně něco vystřelil," informuje Deie Rita a táhne ho ke stánkům.

"Rito, ale já neumím střílet!" brání se Dei.

"No tak se naučíš, mám ti sehnat návod?" zeptá se Rita a já se složím smíchy. Už si představuji Deie jak studuje návod.

"Ne to vážně nemusíš, jednou jsem střílel leklou rybou," utrousí jedovatě Dei.

"No vidíš, už máš praxi," pochválí ho Rita. Dei si povzdechne a chopí se pušky, sice strašil, ale podaří se mu Ritě vystřelit nádherného velkého delfína.

"Vidíš, že to jde miláčku," vlepí mu Rita pusu na tvář. Smůla je, že si před chvíli nanesla čerstvou vrstvu sytě rudé rtěnky, takže její rty svítí Deiovi na tváři. Mě padne do oka ten největší medvěd, který je na stánku. Škoda no.

"Teď se vám představí expert!" prohlásí Kai.

"A kde ho vidíš?" zeptám se zmateně a rozhlédnu se. Rita s Deiem se rozesměji. Kai se na mě vyčkávavě podívá a odkašle si.

"Ty jsi nachlazený?" vyvalím na Kaie oči. Kai obrátí oči v sloup a chopí se zbraně.

"Ty Kai, jsi si jistý, že si neublížíš?" pokusím se ho zarazit. Uraženě se na mě podívá.

"Tak se dívej ty nevěřícný Tomáši," odfrkne si a vystřelí mi právě toho největšího medvěda. S otevřenou pusou si ho vezmu, je tak velký, že mě vykukují jen nohy a na cestu se musím dívat přes medvědovo rameno.

"No jaký jsem?" podívá se na mě s očekáváním Kai.

"Překvapující," zamrkám na něho. Dei s Ritou znovu vybuchnou smíchy.

"A co dostanu?" napne se v očekávání. Rozpačitě sklopím oči k zemi, ale nakonec uznám, že si to zaslouží a políbím ho. Kai se rozzáří jako lampička. Pak mě padne do oka nádherná soška lastury s perlou.

"Kai, mohl bys..." kousnu se do rtů.

"Chceš ještě něco vystřelit?" zeptá se s úsměvem.

"Pro Adriána," ukážu na sošku lastury. Kai se jen usměje a rychle se s prodavačem dohodne. Potom, prodavač roztočí malé kolo, kde jsou právě sošky. Kai potřebuje pět pokusů, než se mu podaří Lasturu vystřelit. Za to dostane ještě jednu pusu. Prodavač sošku zabalí a podá ji Kaiovi. Ještě nakoupíme horu sladkostí a vyrazíme k východu.

"No kde jste? Už jsme po vás chtěli vyhlásit pátrání," vyvalí na nás oči Sai. Dost se leknu, protože je tam s policisty.

"No tady, vidíš nás snad někde jinde?" podiví se Kai upřímně. Zabublám smíchy a schovám se za medvěda.

"A kdo je tohle?" změří si policista medvěda. Vystrašeně vykouknu.

"Můj přítel," prohlásí Kai a přitáhne si mě k sobě. Zrudnu jako rajče.

"Marco se nezmínil, že už s někým chodíš," podiví se policista.

"Nemusí všechno vědět, strejdo," pousměje se Kai.

"To máš pravdu, a jak se ten plyšák jmenuje?" zajímá se policista. Podívám se na Kaiův vytřeštěný obličej a začnu se smát, stejně jako všichni ostatní.

"Teda strejdo! Já nejsem na plyšové hračky," těžce se urazí Kai.

"Tak ti nebude vadit, když si toho méďu vezmu?" baví se policista.

"Nemůžu ti to povolit, protože mě nepatří," vyvede z míry policistu Kai. Přes všechen ten smích pociťuji strašný smutek, že Kai už někoho má.

"Pojedeme mládeži, ať dorazíme za světla," popožene nás Sai.

"Tati, ještě se musíme stavit v nemocnici," ozve se Kai a strčí do auta plyšáka, posunu ho a sednu si vedle něho.

"Jo Ryuu, jak se dostaneš domů, tak se podívej na stránky," připomene mi Dei a zamíří s Ritou na vlak.

Když nasedne poslední člen Kaiovi rodiny vyrazíme domů. Sai ještě zastaví v nemocnici. Medvěda necháme v autě a jdeme na Adriánův pokoj.

"No to je dost už jsem myslel, že jsi na maroda zapomněl," uvítá nás Adrián ve dveřích, nesedí v křesle, ale plnou váhou se opírá o berle, vedle něho stojí David.

"No vidíš, že to jde nemehlo," skočím Adriánovi kolem krku. Málem ho porazím.

"Kdo je u tebe nemehlo? Zatímco, ty si užíváš volnosti, já dřu jako kůň, rehabilitace a cvičení, nic jiného neznám!" brání se se smíchem Adrián.

"Jen cvič," zasměji se.

"Kdy jdeš domů?" zeptám se ho.

"Vypadá to, že v pátek, pokud se něco nestane," usměje se Adrián.

"Něco jsme ti přinesli z poutě," napnu ho.

"Jo? Tak se na to podívám, jen se musím dobelhat k posteli, kdy začneš psát?" zeptá se mě Adrián a za pomoci bratra se rozejde k posteli.

"Znáte nějakou jinou otázku?" zabrblám nakvašeně.

"Zatím ne," zasměje se Adrián.

"Včera jsem dal na stránky článek," pousměji se. Adriána to tak porazí, že skoro skončí na podlaze.

"Cože?! To jako fakt?!" obrátí se prudce ke mně a rychle se tam snaží dostat. Jen co si sedne na postel, chytne noťásek a během pár kliknutí se dostane na moje stránky. Překvapeně na ně zůstane zírat.

"Jsi nejlepší," natáhne se ke mně a obejme mě.

"Já vím, ale konečně jsi to pochopil i ty," zasměji se.

"No dobře, tímhle sis vyžehlil, že ses na mě dva dny nepřišel podívat, co jsi mi přinesl?" zamrká na mě.

Zasměji se a podám mu lasturu. Kousnu se do rtu, začínám pochybovat, že jsem vybral správně.

"Tak ta je nádherná! Kde jsi ji sehnal?" rozzáří se Adrián.

"Na pouti, vystřelil ji Kai," zamrkám překvapeně.

"Moc vám děkuji," usměje se Adrián a opatrně ji dá do obalu.

"Adrián lastury sbírá, měli byste vidět jeho pokoj," vysvětlí nám David s úsměvem. Docela se i oddechnu, že jsem se trefil.

"Něco normálního bych pochopil, ale lastury?" zavrtí Kai hlavou nechápavě.

"Když vezmeš, že někdo sbírá zátky, je tohle ještě normální," ujistí ho David. Kai se zasměje a ještě chvíli se bavíme, než nás vyžene sestra, že je dávno konec návštěv.

Doma si ještě chvíli sednu na net a najedu si na své stránky, u článku je tolik komentářů, že se nestačím divit. Vůbec jsem netušil, že sem pořád budou chodit. Přečtu si je na poslední, kvůli slzám skoro nevidím.

Spokojeně se okoupu a jdu spát. Byl tak báječný den, že jsem úplně zapomněl na školu. Jen jeden mráček kazil blankytné nebe, to, že má Kai přítele.

Tehdy jsem ještě netušil, že tím přítelem myslel mě...