Hon na Myš!

 

A jsem - slušně řečeno – v prdeli. Teď se zase musím spolehnout na znaky, ty doufám přesouvat nemůžou. Už se chystám vytáhnout mapu, když uslyším hlasité kroky, s úlekem seknu pohledem k Půlnoci, která se naježí a rozběhne se do tmy. Po chvilce rozmýšlení ji následuji. Cestu mi značí jen její svítící oči, které se čas od času objeví.

 

"Aione, skutečně si myslíš, že je to právě ta tvá Myš?" zeptá se přítele Rise.

"A myslíš, že je někdo tak drzí, aby vlezl do chodeb? Navíc se musí vrátit domů," ušklíbnu se a posvítím si na stopy. Světlo sem proudí jen málo, hlavně do těchto chodeb.

"No tak ji půjdeme najít, jestli má s sebou průvodce bude to mít značně zjednodušené," poznamená Rise. To mi nemusí říkat. Okamžitě hvízdnu na čmuchaly, kteří se rozběhnou boční chodbou. Zatraceně, vážně to vypadá na průvodce. Normálně by si těch chodeb ani nevšimli. Jediným pokyvem hlavy se dohodneme a já se rozběhnu přímo k jeho obvyklému východu. Jsem sotva v půlce, když se mi pod nohy připlete kočka, kde se tu k čertu vzala kočka??  Skloním se a chytnu zmíněné zvíře za kožich za krkem a zvednu si ho do úrovně oči.

"No to se podívejme, průvodce. Moc by mě zajímalo, odkdy myš spoléhá na služby kočky. Co ty kožichu plný blech," přiblížím si kočku blíž k obličeji. Kočka se na mě zašklebí a v dalším okamžiku se něco zablýskne, že to něco je nebezpečné zjistím, až mi ostré drápy protrhnou kůži na nose a škrábance začnou krvácet.

Začnu nadávat jako válečný špaček nebo ještě líp vyjmenuji celou svou zásobu ve všech jazycích, co znám, a že jich není málo, třísknu kočkou o zem. Pak vytáhnu kapesník a začnu otírat krev z nosu a očí. Tak teď už toho mám skutečně dost!

Dojdu ke stěně a rukou přejedu po hladkém kameni. Myši nebo také nelegální cestovatelé jsou znázorněny červeně. Jsou tam tři, dvě nahlásím hlídkám poblíž a jedna se sune k jednomu východu. Vyrazím za ní. Na jednom rozcestí si všimnu jednoho mihnutí a hned se za ním rozběhnu. Na krátkou chvíli myš zahlédnu, je to samec. Před sebou má úžinu, kterou se sotva protáhnu já, ale jak zpozoruji, myš s tím nemá vůbec žádný problém. Začnu se protahovat za ní, jsem skoro na konci, když za sebou zaslechnu rychlé kroky, ohlednu se a začnu se sunout zpátky. Myš mi proklouzla a teď zdrhá zpátky. Zatraceně, je nějak chytrá. Konečně se dostanu na rozcestí a netuším kudy se vydat.

"Myšičko, myš pojď ke mně blíž," zabručím si pod nosem a ozvěna to roznese. Z jedné strany se ozve uchichtnutí, které nepatří žádnému z mých přátel, rozběhnu se tam a na dalším rozcestí najdu papírek, rozdělám ho:

Nepůjdu kocourku nebo mě sníš

                       Fantomas

"Jo a teď tě zfantomasuji do kuličky, jen počkej, až tě chytnu," zavrčím a vydám se vpravo. Tam mě zastaví Rise, ten se na mě podívá a rychle se otočí, aby se nerozesmál.

"Už jsi ho našel?" zeptá se mě přiškrceným hlasem, který prozrazuje, že má co dělat, aby se nerozesmál.

"Vidíš, snad, že ji držím za ocas? Já tu myš napřed ponořím do oleje a teprve potom přišpendlím na nástěnku," zavrčím

"Aha já jen, že..." podá mi papírek, se zlým tušením ho otevřu.

Kam jsi mi schoval provaz zloději!

               Fantomas

"Já že jsem zloděj?! On je nelegální procházeč, jako legální by musel mít povolení a já jsem zloděj?!" zaječím vztekle.

"No tak Aione. My jsme vlastně povolení nikdy nevydali," snaží se mě uklidnit Rise.

"Jasně, že jsme žádné povolení nevydali, vezmi si, že by se tu poflakovalo tolik pohledných myší, jako je on! Za chvilku bychom si tu mohli otevřít nevěstinec!" zaječím vztekle. Rise se na mě podívá a vzápětí se složí do hromádky třesoucí se smíchy. Absolutně netuším, co je na těch nevěstincích tak zábavného! Cuknu obočím a po chvilce strčím botou do rosolu, který se nazývá můj jediný přítel. Konečně se postaví, i když se stále drží za břicho. Rozhodnu se ho ignorovat a vystřelím po stopách mé prchající myši. Rise se mi drží v patách.

"Aione, abych uvedl na pravou míru, za prvé, v kopkách máme tolik vězňů, že bychom mohli ten nevěstinec otevřít hned a za druhé, odkdy je u tebe nelegální procházeč myš? Dokonce pohledná myš?! Vždycky jsi říkal, že jsou ve vývoji hluboko pod červy, které jimi krmíme," vrtne si do mě Rise. Doslova cítím, jak mi vyprchala z tváře krev.

"Nevrtej se v tom ty vrtáku," zařvu na Rise vztekle a snažím se soustředit na myš, která mi prchá. K čertu, vypadá to, že našel cestu ven. Zrychlím tempo a chodbami se doslova ženu jako vítr. Musím ji aspoň označit, jinak budu za smích všem strážcům.  Vletím jí přímo do cesty, smykem se zastaví a podívá se na mě, trochu otočí hlavu, jak zaslechne Riseho kroky a zmizí v další chodbě, vrhnu se za ní, je tak blízko. Přede mnou se ozve mňouknutí a jsou pryč. Zatracená kočka!

 

Zatraceně, tak tohle bylo o zlomený krk. Ohromeně se rozhlédnu po kruhové místnosti z mramoru. Pohodlná křesla rozházené po různě po místnosti a u všeho toho je obrovitý stůl nějakých věcí. Zvědavě se přiblížím a začnu si je prohlížet. Nic z toho neznám, ale padne mi do oka moje lano, moc nepřemýšlím a popadnu ho. Z jedné z chodeb zaslechnu smích. Půlnoc se mi vykroutí z náručí a skočí na zem, rozběhne se k jedné z dalších chodeb. Pustím se za ní. Protáhne mě jakousi chodbou s jedním rozcestím, odkud zařinčí řetězy, nezastavuji se, pokud bych se zastavil, byl by to můj konec.

Musím tedy pořádně pohnout, abych půlnoc neztratil z dohledu, z ničeho nic se přitiskne ke stěně, tohle není normální. Rozhlédnu se a vplazím se do nějaké škvíry, rozhodně se nedívám, co je kolem a snažím se zklidnit dech.

"Tak co Aione?" zeptá se udýchaně jeden hlas.

"Utekl mi, ta zatracená kočka mu pomohla," ozve se druhý hlas. Je taky udýchaný.

"Chytnout procházeče s průvodcem je skoro nemožné. Tahle myš je ještě rychlejší než ta moje, divím se, že ji stačíš," vydechne udýchaný hlas.

"Není zase tak rychlá jako mazaná, zatraceně, vždyť nepotřebuje ani průvodce. Už to, že se dostal skoro na druhou stranu..." najednou hlas zmlkne.

"Co to?! Ty tu myšku obdivuješ?" ozve se překvapený druhý hlas.

"Nejsi trochu padlý na hlavu? Poslední lekce mi stačila. A teď se pohni, musíme ji najít, než nám proklouzne vrátky," zavrčí první hlas.

"Už jdu Aione, kde myslíš, že bude?" zeptá se druhý hlas.

"To nevím," odpoví první hlas a kroky pryč.

O větší chvíli později vedle mě zavrní Půlnoc, rychle se vysoukám z podpřevisu a běžím za ní k východu. Na rozcestí, kde bych normálně vyrazil vpřed, se zastavím a vytáhnu bloček a kousek tužky, proč ho ještě trochu nepopíchnout? Napíšu vzkaz a přilepím ho na stěnu.

 Sotva udělám pár kroků, když...

 

"A mám tě, myšičko," usměji se zle a vrhnu se k ní. Nemám já štěstí?!

Myš se na mě podívá a vystřelí doslova jako z rakety, ale tentokrát jsem připravený! Už ji skoro mám, když zmizí v ostrém světle svého světa, jedním mrknutím se zbavím mžiků a vyběhnu pár kroků ven. Nesmím moc daleko, aby mě neviděli obyvatele toho světa. Po mé myši ani památky. Jak tak rychle dovedla zmizet? Naposledy se rozhlédnu a vrátím se do chodby, pár kroků, kde jsem uviděl myš, spatřím na stěně dopis. Strhnu ho a začtu se do něj.

Moc děkuji za uschování, ale příště,

bych, byl vážně radši, kdybys ten provaz tam nechal

usnadňuje mi práci s orientací

 tvůj F

Vztekle mi zacuká obočí, já tu myš vážně přerazím jak hada! Co si vůbec dovoluje mě takhle napomínat!

"Další vzkaz?" zeptá se mě Dryse.

"Tys to nepochopil, posílají si milostná psaníčka," ušklíbne se Wein. Pobaveně se usměji a vzápětí se Wein kácí s krvavým a přeraženým nosem, a s pořádným skučením.

"Ještě jednou podobný vtip a zlomím ti něco jiného než nos, Weine," varuji ho přátelsky.

"Stihnul jsi ji aspoň označit?"zeptá se mě Dryse.

"Ne, měl průvodce," poznamenám.

"On? Rozhodně by se hodil, je dost prohnaný," poznamená Dryse klidně.

"Cože?!" zaječím.

"Byl ve společenské místnosti," podívá se na mě. Zesínám a rozběhnu se do místnosti, abych se podíval, na sbírku nálezů. Skutečně, jeho provaz tam chybí!!!

 

Svírám Půlnoc v náručí a krčím se za keřem vedle vchodu. Jestli mě najde, je po mě. Nakonec k mé úlevě zajde do chodby, aniž by mě spatřil. Ještě chvíli počkám a vrátím provaz na místo, stejně tam mapu a baterku, kterou jsem neztratil jen samým zázrakem, vytáhnu tašku a vydám se s půlnocí v náručí domů. V půlce cesty se setkám s Ryuu.

"Kde jsi? Už jsem myslel, že tě draply," přivítá mě.

"Skoro, proč jsi mi neřekl, že jsi tam byl?!" zaječím na bratra.

"A kdo myslíš, že píše ty knihy? Nepotřeboval jsem, abys za mnou chodil s kdejakou blbinou," trhne Ryuu rameny. Tak to je fakt brácha na baterky.

"Proč jsi tam přestal chodit?" zeptám se ho.

"Protože! Není to tvoje věc," setře mě Ryuu.

"Teď bys tam nějakou dobu neměl chodit," poznamená.

"Klid nejsem blbý, vždycky si napřed přečtu knihu a teprve pak tam jdu," přiznám. Bratr se usměje a jdeme domů.

"Lene, co jsem ti říkal?" zeptá se mě mrazivě táta hned ve dveřích.

"Ty jsi toho říkal hodně, co přesně?" zeptám se nevinně. Tátův obličej okamžitě zpřísní a stáhne se. Nebudete mi věřit, ale mně se okamžitě roztřásly kolena.

"Takže já jsem ti pro srandu? Tak, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, všechny knihy odneseš ke mně do pracovny a máš domácí vězení do odvolání," oznámí mi ledově a odejde dozadu. Roztřese mi brada a nemám daleko k pláči.

Proč mi musí zabavit knihy?! Ne ty mu nedám! A basta! Leč bohužel jak zjistím, co řekne táta tak to taky platí. Když je tam do dvou hodin nedonesu, přijde si pro ně, všechny poodnáší Ryuu, který na mě hází soucitné pohledy, pak mě táta přehne přes koleno a nasází mi vařechou, co se do mě vejde.

"Když něco řeknu, tak to taky platí, tohle bylo, aby sis to zapamatoval," poznamená a odejde. Zhroutím se na postel a prostě brečím jako želva. Zbytek dne se ani nehnu, prostě nemám chuť něco dělat.

"Bráško?" nakoukne ke mně Ryuu a opatrně se ohlídne, pak vejde ke mně.

Ani se na něj nepodívám, jsem doslova mimo tenhle svět. Jediné co vnímám je drcnutí. Podívám se na Ryuu jako bez života.

"Ty jsi na nich fakt závislý," uchichtne se a do ruky mi něco vtiskne.

"Schovej ji, aby ji táta nenašel," poradí mi. Obrátím své kalné oči k předmětu, který držím a naráz se mi rozzáří oči.

"Atlantis?" přečtu název knihy a otevřu ji.

"Tuhle zemi mám nejraději. Mám tam opravdového kamaráda, Tirase. Do chodeb jsem chodil od svých dvanácti let, ale už tam nemohu. Doufám, že mé kamarády budeš pozdravovat," pousměje se a vyklouzne z pokoje dřív, než stačím otevřít pusu. Je mi to jedno, mám aspoň jednu svoji milovanou knihu.