Ležím na posteli s fantastickou knížkou a nevnímám okolí. Není to ani poprvé, ani naposled. Najednou mi kniha zmizí. Vzhlédnu a zamračím se na matku, která drží mou vzácnou knihu štítivě ve dvou prstech za pevné desky.

"To je moje kniha," zkouším to po dobrém.

"Teď už ne, třikrát tě volám, ať jdeš na večeři, ale milost pán neslyší, zítra jdeš do nové školy, to tě taky nezajímá," zlobí se máma. Zhluboka si povzdechnu a vstanu, očima přilepenýma k deskám knihy projdu do kuchyně a málem to napálím do Ryua, mého o rok staršího bratra.

"Nemůžeš dávat trochu pozor?" zamračí se na mě Ryuu, který se zastaví jen tak, tak, aby nevylil sklenice s pomerančovými šťávami.

"Promiň, ale ne, utekla by mi knížka," zamumlám s očima přilepenýma na obálku.

"Ty jednou kvůli knížce spadneš do kanálu," povzdechne si Ryuu a jde za mnou.

"Já jenom čekám, kdy se to stane," pronese suše máma a strčí mě do židle.

"A co mám uprostřed města dělat, všude je samý beton, jestli chceš, abych drogoval, dělal bordel nebo se spřáhnul s nějakou partou, co dělá po městě binec, stačí říct. Jestli o to zájem nemáš, tak mi nech aspoň ty knihy," zavrčím vztekle. Pořád je to o tom samém.

"Nejsi nějaký drzý? Rozhodně by ti neuškodilo, kdyby sis našel kamarády. Ovšem slušné, není zdravé ležet jen v knihách, kazíš si oči!" obuje se do mě máma. Odfrknu si, na její kázání jsem tak zvědavý! Počkám, až se nedívá a rychle vezmu knihu, jestli to Ryuu postřehl, nedal to najevo, ovšem máma také ne. Prostě přede mě dá talíř s polévkou.

"Dobrou chuť," popřeje mi a sedne si ke stolu. Ryuu také, kupodivu je tu i táta, který je normálně v práci. Pracuje jako řidič pro jednu firmu, pořád jezdí do zahraničí. Vidíme ho málo kdy.

"Co pořád čteš Ryuu?" zeptá se mě přátelsky, jako jediný má pro moje hobby pochopení.

"No teď je to o klukovi, který se nějakými chodbami dostal na jinou planetu, která je v troskách a hledá cestu ven, aniž by ho kdokoliv viděl. Jsou tam nějaké příšery, které žerou lidi a pak strážci, kteří se vetřelce snaží chytit a zavřít. Sice je tím ochrání před příšerami, ale udělají si z nich otroky, takže se stejně nedostane domů," popíšu mu stručně obsah. Zaujme ho to.

"Jak tu knihu dočteš, tak mi ji půjčíš," dožaduje se táta.

"No jestli mi do toho bude kecat máma, tak to nedočtu ani do loňských vánoc," povzdechnu si a pustím se do polévky, naštěstí je květáková a tu já rád.

"Mámo, musíš mu dovolit číst, já si ji chci taky přečíst," otočí se táta na mámu.

"A kdy bys ji četl? Za volantem? Jsi stejně neukázněný jako tvůj syn,"sejme tátu máma a my máme s bráchou zase o zábavu postaráno. Táta se nafoukne stejně, jako to dělám já. Nejspíš máme povahových rysů společných víc, než jsem si myslel.

"Bože, místo dvou kluků, tu mám tři děcka a jedno je rozmazlené víc než druhé," povzdechne si máma.

"To víš, co sis vychovala, to máš," vyplázne na mámu táta jazyk a rychle uhne před pohlavkem. V dobré náladě dojíme polévku, hned se postavím ke dřezu a než máma nachystá druhé, umyji a schovám talíře, pak toho budu mít míň a budu si moc dřív číst. Rychle si sednu a pustím se do obalovaného květáku, máma dává přednost zdravé stravě, i když pochybuji o tom, že tuk, který vsákl do strouhanky nějak zdravý je. Ale stejně si pochutnáme. S bráchou poumýváme nádobí a s miskou zmrzliny se pakujeme do svých pokojů.

"Kluci ještě na okamžik," zavolá nás máma zpátky. S povzdechem se na sebe podíváme a vrátíme se.

"Máme pro vás novinku, tenhle týden jsem si vzal volno," začne táta. Udiveně pozvednu obočí, pokud vím, tenhle týden měl letět do Ameriky, coby dobrovolný řidič, vždycky se tam chtěl podívat.

"Bude se něco dít?" zeptá se Ryuu.

"Ano bude. Budeme se stěhovat na kraj města, koupili jsme tam větší domek, bude tam i zahrada, kterou si maminka přála. Dům jsme koupili už v loni, ale potřeboval spoustu oprav, takže se stěhujeme až teď,"oznámí nám táta na rovinu. Vždycky nerad chodil kolem horké kaše.

"Co bude s tímhle bytem?" zeptám se táty, ne že bych do domu netěšil, paneláky mi jdou doslova krkem, ale jsem spíš praktičtějšího rázu. Kup domu a jeho opravy vysvětlovali, proč jsme měli málo peněz a táta bral skoro všechno, co mu nabídli. No spíš odmítal jen ty, které se mu kryli, a vždy bral ty výhodnější.

"Pronajmeme ho, tak se nám vrátí nějaké peníze a až si Ryuu najde nějakou slečnu, bude se mít kam odstěhovat. Zájemce už máme," odpoví máma.

Podívám se na Ryua, který si jen tiše povzdechne. Nevím, co tohle mělo znamenat.

"Nebylo by lepší tenhle byt prodat? Když už se někam budu stěhovat, tak to bude někam na kraj města a ne sem," vloží se do rozhovoru Ryuu. Táta s mámou se na sebe podívají.

"Zvážíme to, napřed tu necháme nájemníky a pak uvidíme. Stěhovat se budeme zítra a teď se na ten dům pojedeme podívat, co říkáte?" usměje se táta. S tím souhlasíme, když si na něco vzpomenu.

"Nebudu to mít do školy daleko?" zeptám se zvědavě.

"To bys měl, tak jsme tě ze školy odhlásili a od úterý budeš chodit do školy blíž domova," kývne táta s porozuměním. Povzdechnu si. Nelituji toho, že přestanu chodit do mé současné, ale mohli to probrat se mnou. Jdu se převléct a s knihou si sednu do auta. Máma jen protočí oči a nekomentuje to.

"Buď ráda, že je závislí na knihách a ne na drogách, to by bylo horší," mrkne táta na mámu.

"Kluci v jeho věku už chodí s holkami na rande, vždyť za tři měsíce mu bude sedmnáct!" zaúpí máma.

"Nebo s klukama," neodpustím si poznámku. Ryuu stejně jako táta se uchichtne.

"Tak na to zapomeň milý zlatý, žádného buzeranta pod střechou nechci, ty si najdeš holku a basta, jinak tě nechci znát," obrátí se na mě máma. Podívám se na ni.

"Nedávala jsi nám před pár měsíci kázání, jak je důležitá tolerantnost k ostatním?" pozvednu obočí.

"Dávala, ale k těm buzerantům ne, je to nenormální. Kluk si má najít holku a ne kluka," vede si svou máma.

"A lesby ti nevadí?" pozvednu obočí.

"Ne to je přirozené, holky jsou zvědavější než kluci," pousměje se máma.

"Tak to pravda není, buzerant je buzerant ať se jedná o holku nebo o kluka. Když tak prosazuješ rovnoprávnost tak buď rovnoprávná i v tomhle. Mimochodem navážky na gaye a lesby se už řeší jako rasismus," upozorním taktně mámu.

"Nech si těch chytrých poznámek," zavrčí máma.

"Ariko, Len má pravdu. Rozhodně by mi nevadilo, kdyby si některý z mích synů dovedl svého přítele domů, hlavně, že by byl šťastný a jestli se ti to nelíbí tak máš smůlu. Gayové a lesby se berou jako normální lidi a víc o tom nebudu diskutovat. Nauč se tolerance," zasáhne táta, než se naše debata svrhne do hádky.

"Jasně, že se mi to nelíbí, je to nenormální!" odsekne máma.

"A co je v tomhle světě normální, Ariko? To že se polonahé ženské nabízejí za bílého dne jako zboží, že sotva desetiletí kluci jedou v tvrdých drogách nebo už za sebou mají kriminální činnost a vraždu?" zastaví táta na červenou a tvrdě se podívá na svoji ženu. Máma tentokrát nemá žádný protiargument a tak se zarytě dívá z okna.

"A tohle se ti zdá normální?" zeptá se najednou jedovatě a ukáže ven. Podíváme se tam s Ryuu. Jeden kluk objímá druhého drobnějšího kluka a bere mu těžkou tašku. Drobnější kluk se zčervená a sklopí oči, tašku si nechá vzít a pak přitulený k většímu chlapci jdou pryč.

"Zdá, mají se rádi, jaký v tom je problém?"pousměje se táta.

"Není to normální, zvířata si taky nevybírají stejné pohlaví," trvá na svém máma.

"To není pravda mami, bylo vědecky dokázáno, že čtvrtina zvířat ve volné přírodě jsou homosexuální, tady je to napsané," ukáže Ryuu mámě zmiňovaný článek

"Tak vidíš, že jsem měl pravdu," usměje se vítězně táta. Obrátím oči v sloup a začtu se do knížky. Je to lepší než ta debata. Sám bych kluka vážně nechtěl. Nevnímám nic, dokud se kniha přede mnou prásknutím nezavře.

"Co?!" vylekaně zvednu hlavu.

"Jsme na místě bratříčku," pousměje se Ryuu a vystoupí. Zmateně se rozhlédnu a také vystoupím. Ocitli jsme se před jednopatrovým domem se zahrádkou vepředu, po stranách se travnatá plocha táhne dozadu, jestli bude zahrada dost velká, budeme moct mít psa. Další co mě uhodí do nosu je o dost lepší vzduch než ve městě. Zabouchnu dveře od auta a vydám se s knihou v ruce za ostatními členy rodiny.

Táta nás provede nejdůležitější trasou domku, což je podle něho kuchyň jídelna, obývák, pracovna a ložnice a pak nás zavede do zbytku domu. V přízemí je ještě jeden obrovský pokoj, sem by se mi vlezly snad všechny knihy. Pak si všimnu dvou dveří a vrhnu se k nim, za jedněmi se skrývá šatna o velikosti mého pokoje v paneláku, za druhými se skrývá skvěle vybavená koupelna, když vyhlédnu z rohového okna, který jde přes polovinu jedné a polovinu druhé stěny, takže můžu koukat jak do ulice, tak do zahrady zároveň, mám pocit, že se mi splnily snad všechny sny. Pokoj v paneláku se rovná učiněné nudli.

"Tenhle pokoj je můj," zaberu si ho než se Ryuu stačí nadechnout. Brácha si jen povzdechne a kývne.

"Tak já si vezmu ten nahoře, mě to vadit nebude," ustoupí s klidem. Usměji se na něho a na dveře napíšu fixou moje jméno.

"Ještě, že tu jsou tři koupelny," zabručí táta.

Ani to nepostřehnu, protože už se hrnu do schodů s bráchou, abychom se podívali na jeho pokoj, vrazíme tam a jen zamrkáme, jde o velkou místnost propojenou s ještě jednou menší, z které vedou balkonové dveře na menší terasu.

"Tu budeš mít postel ne?" rozhlídnu se po té menší.

"Uvidíme, spíš by se tahle místnost hodila pro pracovnu," poznamená brácha a jde zpátky, do větší místnosti, hned si začne prohlížet výklenek.

"Postel bude tady," rozhodne se ve zlomku vteřiny a otevře posuvné dveře, za kterými se objeví šatna. Druhé dveře, stejně jako v mém případě vedou do koupelny v jeho oblíbené mramorově zelené barvě.

"Vypadá to, že tohle patro vystavěli až teď, trochu se to neshoduje s pokojem dole," zauvažuji, když se podívám z okna dolů. Ryuu vykoukne také. Koberce v pokojích už jsou.

"Asi máš pravdu, ale tenhle pokoj se mi stejně líbí víc," kývne brácha.

"Jen kvůli barvě koupelny," zasměji se. Moje je ve stříbrné barvě.

"To je fakt, nevím, jak se ti šedá může líbit," ušklíbne se.

"Stříbrná," vypláznu na něj jazyk. Ryuu jen obrátí oči v sloup a jde se dolů. Naši zrovna mířili nahoru. Necháme je a vyběhneme na zahradu, která je vážně prostorná, všimneme si, že máma si už vyznačila prostor menšího pole na zeleninu. Tohle bývání bude jako sen.

"Číči," všimnu si černého kotěte. To se zarazí a podívá se na mě jasně zelenýma očima, chvíli zaváhá a pak se rozběhne ke mně, aby si mě očichalo. Zvířata na mě reagují často. Nechám ho, aby si kotě očichalo moji ruku, a pak si ho zkusím pochovat, nechá se bez větších problémů a skoro hned začne vrnět.

"Jak ty tohle děláš," žasne brácha, když musí rychle uhnout rukou, jak se po něm kotě ožene drápkem.

"Kouzlo osobnosti," usměji se a přejdu k plotu, za kterým je stařenka a zkoumavě si nás prohlíží.

"Dobrý den, prosím vás nevíte, čí je to kotě?"zeptám se zdvořile.

"Ničí, vidím ho poprvé v životě. Vy jste nový majitelé?" zeptá se zvědavě.

"Naši rodiče, promiňte, jsem Len Uriu a tamto můj bratr Ryuu," kývnu dozadu. Stařenka kývne a zajde do domku.

"Tak jak mu budeš říkat?" zeptá se zvědavě Ryuu.

"Půlnoc," odpovím bez rozmyšlení, ani nevím, jak mě to jméno napadlo. Kotě také souhlasně mňoukne.

"Kluci pojďte, musíte začít balit," ozvou se rodiče zepředu. To jsou celí oni, všechno musí být hned.

"Nejdřív musíme pro krabice na knížky," řeknu rozhodně. Ke cti jim buď, že neprotestují a všechno zařídí, dokonce koupí kotěti i krmení, protože se odmítlo mě pustit.

Doma si všechno zabalím, co nepotřebuji, zbytek si dobalím ráno a bude. Unaveně se osprchuji, při čemž musím z koupelny vystrkat bráchu, který vyjde jen s prskáním a jdu si lehnout. Už se těším, až budeme v novém domově. Ještě v polospánku ucítím, jak se ke mně přitulí kotě, a oba za chvíli spíme spánkem spravedlivých.

Ráno si dobalíme, nasnídáme a začneme tátovi do auta nosit krabice, nábytek odveze kamion, který si táta dojednal v práci. Naštěstí měl jeho šéf pochopení a ještě nám přišli pomoct tátovi kamarádi s věcmi, takže není problém. Všechno odvezeme na jeden zátah. Do kamionu se toho vleze podstatně víc než do normálního nákladního auta. S nastěhováním nábytku taky není problém, trochu nás překvapí nábytkářské auto.

Jeho účel hned pochopíme, když táta s kamarády vynese novou sedací soupravu. Tu starou si vezme nahoru brácha a já mám také svoji, i když menší. Všechno se poskládá tak, že to u mě v pokoji vypadá spíš jako v malém bytě.

Můj starý pokojíček táta prodal a koupil stěnu, takže mám všude spoustu místa. Trochu jsem váhal, co s postelí, to vyřešila máma, která mi do pokoje dala závěs, takž spací kout byl oddělený. Psací stůl spíš vypadal jako doplněk, takže po zabydlení jsem si to nemohl vynachválit. Hned jsem se dal do vybalování, většina knih se mi vlezla do stěny a zbytek do polic několika knihovniček, ještě mi tam zbyla spousta místa pro nové knížky. Když jsem vybalil poslední věc, šel jsem se podívat po domě. Bylo to ideální a nakonec zaběhnu k bráchovi, který má doslova ukázkový pokoj.

"No páni," hvízdnu hned ve dveřích.

"Je to tu skvělé, že? Konečně jsme se dostali z té nudle," usměje se na mě Ryuu.

"To je fakt, líbí se mi tu víc než ve městě. Jen jsem zvědavý na školu," souhlasím s Ryuu.

"Divím se, že se ti od tama chtělo," podívá se na mě Ryuu.

"Stejně jsem tam neměl žádné kamarády," pokrčím rameny.

"Tak teď si užiješ, školu máš kousek od mojí, vlastně nás dělí jen budova, jedná se o nižší a vyšší střední v jednom areálu," pousměje se.

"Pomoc! Smrt!" vykřiknu a skácím se na zem. Ryuu z toho má jen legraci. Jinak jsem v posledním ročníku nižší střední.

Ráno se probudím s perfektní náladou, kterou hned zničím představou společné školy s bráchou. No tak nic nějak přežijeme. Vyjdu oblečený z pokoje a jdu se nasnídat, vezmu si svačinu do malého batůžku, kam se o moc víc než kniha nevleze a vyjdu s bráchou do školy. Cestou narazíme na pár jeho přátel. Naštěstí mě představí normálně a ne jako svého malého brášku. V areálu se oddělím a jdu do své budovy. Všimnu si, že ti z nižší střední mají tmavší uniformy než ti vyšší střední a pár školaček z nižší střední málem posnídají mého bráchu. Bavím se.

Zajdu do ředitelny, kde mě seznámí s pravidly školy, řeknou, kde mám třídu a po odevzdání rozvrhu mě propustí. Stejně to do zvonění nestihnu a musím se představovat u tabule. Otrava. Přežiji i přestávku představování a celý nadšený vyletím s posledním zvoněním ven. Všichni se před školou rozprchnou a nikdo mi nenabídne, abych šel s nimi. Ledabyle pokrčím rameny a vydám se sám domů. Ještě se mi moc nechce a tak se začnu toulat po okolí.

K mému údivu dojdu k troskám nějakého hradu, projdu kolem varující cedule, aniž bych se zajímal, co na ní je a začnu zbořeninu zkoumat blíž. Netrvá dlouho a narazím na chodbu důkladně skrytou za naoko neprostupným křovím, ve skutečnosti tam vede cestička. V chodbě je důkladná tma, slunce pronikne sotva dva metry dovnitř, ale stejně se rozhodnu vejít. Začnu se rozhlížet, kam bych dal tašku a všimnu si uvolněného kamene. Skloním se k němu a odsunu ho, pokusím se tam dát tašku, ale nejde to, když sáhnu dovnitř, vytáhnu silnou baterku a provaz a nějaký papír. Rozložím ho a zjistím, že se dívám na mapu bludiště, každá z chodeb je označená jiným znakem. Pod mapou je něco napsáno. Chvíli to luštím, než dostanu větu:

Nejsem z toho sice nijak moudrý, ale mapku si schovám do kapsy. Podle ní to vypadá na šílené bludiště. Schovám do úkrytu tašku a vezmu si smotaný provaz. Kousek ve vnitř najdu úchyt, za který uvážu jeden konec a zastrčím ho, pak rozsvítím baterku a začnu se rozhlížet po stěnách, pak najdu značky. Vyberu si jeden, co je mi sympatický a podle mapy vyrazím do tmy, při čemž odmotávám provaz, abych našel cestu zpět. V první chvíli si připadám jako v bludišti Minotaura, ale pak jsem rád, že jsem to udělal zvlášť po tom, co párkrát zahnu, když se ohlídnu, spatřím několik chodeb. Bez provazu bych byl ztracený. Dodám si odvahy a vydám se dál. Netrvá dlouho a na konci uvidím světlo, vydám se k němu. U východu přivážu provaz a zbívající klubíčko a na hodinkách si nastavím odpočet o hodinu míň.

Tyhle hodinky jsem dostal od Ryua k šestnáctým narozeninám a už se mi několikrát vyplatili. Pak vyjdu do světla a zůstanu stát jako přimražený. Ocitnul jsem se ve světě z mé rozečtené, fantastické knihy, doufám, že není tak přesný jako kniha!