Vzbudí mě naprosto božská vůně pokrmu, který se připravuje v kuchyni.

"Taky bych si dal," zabručím a přetočím se na druhou stranu. V další minutě jsem z postele venku a, s ringem v ruce, vyjdu ven. Na sobě mám jen spodní prádlo, ale mně to nevadí. Ve stylu televizních hrdinů vtrhnu dovnitř. Když jsem podobný film jednou viděl, trhal jsem se smíchy na zemi, ale pak jsme byli poučení, že se na to nesmíme koukat. Vrhnu do kuchyně a strnu v půlce pohybu.

"Co ty tu děláš?" zeptám se překvapeně na Rya, který se točí kolem sporáku, od kterého se line ta božská vůně.

"Co by? Vařím. Vždycky někam zmizíš, aniž bys někomu něco řekl, tak jsem se rozhodl, že budu bydlet u tebe a trochu na tebe dohlédnu. Jsem rád, že aspoň jídlo nebereš na lehkou váhu, i když všechno ostatní jo," podívá se na mě a pak mě pomalu sjede pohledem od hlavy dolů a zpět.

"Měl by ses jít obléct nebo nastydneš. I když takhle vypadáš vážně sexy," zavrní a usměje se na mě.

"Jak jako budu bydlet u tebe?!" zeptám se hlasem, který pomalu vypadá jako řev.

"No normálně bydlet. Doma mě stejně nechtějí a ty tu máš místa dost," vysvětlí mi jako blbcovi.

"Ale tady bydlet nemůžeš!" zmůžu se na chabý odpor.

"Nevím proč ne, je to velký dům a ty jsi tu sám," smete moji námitku. Ve snaze přijít ještě na něco se rozhlédnu kolem a zaujme mě příliš prázdný stůl.

"Kde jsou ty věci, co tu byli?" zeptám se ho s podezřením.

"Vyhodil jsem je do kontejneru, byly to staré krámy a nevím, na co jsi je tu měl. Moc o pořádek nedbáš," zamračí se.

"Víš, co jsi?" podívám se na něho a tak jak jsem, vyběhnu ven, rovnou ke kontejnerům. Po chvíli najdu ten správný a začnu vytahovat věci, které se automaticky přestěhuji do domu. Nakonec vytáhnu něco podobného drakovi.

"Tosai?" zeptám se nevěřícně. Drak ke mně otočí hlavičku a rozzlobeně se na mě koukne. Vyprsknu smíchy.

"Ty vypadáš. Poletíš do vany," rozesměji se a jdu zpátky, když mě k zemi přišpendlí obrovská tlapa drakovce. Do prdele, to snad není možné! Jediným pohybem zavolám kopí a vrazím to drakovci až na kost. Ozve se příšerný řev a tlapa se zvadne.

"To, běž okamžitě domů," křiknu na svého draka, který hned poslechne. V takové velikosti je hodně zranitelný. Když mu unikne jedna kořist, obrátí se na mě.

Drakovci jsou přirození nepřátelé draků, kteří jim slouží za jídelníček. Vlastně, za jediný jídelníček. Naprosto nechápu, jak mohl přežít. Jedině, že by se přeorientoval na jinou potravu, kterou by tvořili lidé, ale to je blbost, nebo ne?

Smrdutý dech, který páchne jako dech lidožravců mě ujistí, že to není blbost.

K čertu, tenhle musí mít několik tisíc let. Nechápu, jak ho v soumraku mohli přehlídnout. No i takové věci se stávají. Jestli bude přeorientovaný na lidi, zřejmě bude na úrovni sigmy. Mám já to ale štěstí, povzdychnu se ironicky.

Nepřítel si mě chvíli prohlíží a pak zaútočí. Po perném, asi půl hodiny dlouhém, boji s četnými zraněními zmizí. Krucinál, potřeboval bych tu kluky. Ale ty nemůžu kontaktovat, už mají jiný život. Ujistím se, že je pryč a vrátím se domů.

"Proč ty krámy musíš tahat zpátky? Víš, co mi dalo práce je vytahat ven? Drželi se jako klíšťata," začne po mě ječet Ryo.

"Tak se podívej, ty jsi problém, který tu nemá být. Tohle nejsou ledajaké věcičky, tak je nech tam, kde jsou. Jestli tu chceš zůstat, tak uděláš, co jsem ti řekl, jasné?" obrátím se naštvaně na něho.

"Jo dobře, dobře, hlavně se nerozčiluj. Měl ses nejdřív obléct, co kdyby mi tě nějaká nána vykoukala a navíc jsi mohl nastydnout," přitulí se ke mně a se sladkým úsměvem mi dá ruku na bok, pak se natáhne a políbí mě. Musím si připomenout, že tu mám práci, což mi připomíná…

"Tosai, jdeme," zamířím do koupelny a za sebou uslyším capkání. Rya tam nechám zkoprněle stát. V koupelně začnu napouštět teplou vodu a donesu si i sadu péče o draky, taky občas potřebují ostříhat drápky a tak. Napustím asi čtvrt vany a strčím tam dráčka, který nadšeně vypískne a nechá se umýt.

"Kdo je to ten Tosai, Saito? Ty máš někoho jiného?" vrazí do koupelny, ve dveřích zůstane zaraženě stát a zírá do vany, kde se čvachtá To.

Po zádech, mi přeběhne brnění a na chvíli se ocitnu v minulosti, opatrně se podívám na Rya.

"Jak jsi mi to řekl?" zeptám se ho tiše. Tohle jméno, dnes v Japonsku používané tak běžné, kdysi znamenalo pro nositele hanbu.

"Saito, ty jsi neslyšel? A ehmmm promiň, ale to v té vaně je co?" ukáže na dráčka.

"Drak," pousměji se a začnu mu probírat šupiny, jestli nejsou některé napadené. Nejsou, opláchnu dráčka, zabalím ho do ručníku. Tosai trochu protestuje, ale na to jsem zvyklý.

"Ti přece neexistují," oznámí mi zaskočeně.

"No jak vidíš, tak ano," zasměji se a otřu dráčka a pak se jdu obléct. Je zbytečné mu vysvětlovat, že věci, které pro ně neexistují, jsou pro nás samozřejmostí. Rian by mohl vyprávět, vyprsknu tichým smíchem. Obléknu se do bojového a vběhnu do kuchyně, abych se spojil s ostatními. Pár milimetrů od komunikátoru ruku zastavím. Má vůbec smysl jim volat? Asi ne. Uprostřed se otevře stříbrné Oko a trochu vyčítavě se podívá bokem, ohlédnu se a vidím tam Rya, který stojí jako přimražený za mnou s dráčkem na rameni. Pak se oko zaměří na mě.

"Už víš, co se tam děje? Víme, že tamní obyvatelé jsou v ohrožení, ale nevíme, co to ohrožení způsobilo," podívá se na mě.

"Řádí tu drakovec." Odpovím Oku.

"Co je to za blbost? Drakovec loví jen draky," vytřeští se na mě oko.

"Normálně ano, ale tenhle se přeorientoval na lidi, jestli se to stalo u jednoho, může jich tu být i víc. Tenhle mě napadl," odpovím mu s klidem. Vím, že je to můj problém.

"To není dobré, to vůbec není dobré, pošlu tam pátrací čety, aby po nich pátrali. Jestli je to tak, jak říkáš, budeme je muset vyhubit," zapřemýšlí Oko.

"No nevím, co jste čekali, když jsme draky přemístili do jiné dimenze a nevzali sebou i ty druhé potvory, zmizela jejich přirozená potrava," nezapomenu se zmínit.

"Přemístili, jinudy, ale očividně ne všechny. Podle toho, co žrali, by už dávno museli být mrtví, když zmizela jejich potrava," přimhouří se Oko.

"Takřka všechny formy života se přizpůsobuji novým podmínkám., neučili jste nás to tak?" zeptám se ho.

"Učili, ale kdo mohl vědět, že i tihle… No teď už s tím neuděláme nic, vyšlu pátrací skupinu, ještě je sice světlo, ale jestli je nezastavíme teď, může dojít k předčasnému vyhynutí lidí. Spoléhám na tebe, co by na hlídku, pošlu ti tam posily, dej na sebe pozor Saito. A své spolu bojovníky nevolej, nespojilo by tě to," podívá se na mě Oko.

"Hej no tak počkej…" začnu, ale Oko se na mě jen pobaveně mrkne a zmizí. Zmetek jeden, on věděl, jak se jmenujeme! Celou tu dobu, já mu nakopu zadní část oka, jen co se tam objevím!!

"Kdo, kdo vůbec jsi?" podívá se na mě Ryo.

"Bojovník soumraku nebo taky Sin," odpovím mu.

"Takže vy skutečně existujete? Kde jste byli, když začali mizet lidé? Kde jste byli, když mi to zabilo rodiče? Kde?" vrhne se ke mně a začne mě tlouct do hrudi.

"Promiň, nevěděli jsme to, o tohle se stará soumrak," přitisknu ho k sobě. Chci ho chránit před vším, je to pro mě dosud nepoznaný pocit.

"Jak nevěděli? Jak jste to nemohli nevědět?" rozkřikne se a snaží se mě odstrčit.

"Jednoduše, to že se tu ztrácí lidi, může být práce sériového nebo masového vraha. To pod nás nespadá. Jsou to sice také stvůry, ale lidské, těmi se nezabýváme. Když vám bylo něco podivné, měli jste poslat černou kočku. Vím, že to neodčiní podezření, ale v poslední době to není jediný případ, kdy se něco podobného stalo. Zůstaň tady, nic se ti tu nestane, musím na hlídku," hladím ho.

"Vrátíš, se, že, viď že se vrátíš," zašeptá tiše.

"Vrátím, mě jen tak něco nezabije," pousměji se.

"Dobře, měl by ses aspoň najíst, uvařený už máš, sebou ti dám čaj a něco k jídlu a nezapomeň se ozvat aspoň každou hodinu," napomíná mě jako puberťáka.

"Na to nemám čas Ryo," namítnu a jdu si pro zbraně.

"Žádný nemám čas, neexistuje, okamžitě si sedni a jez," namíří na mě zbraň Ryo. Tomu nesmlouvavému pohledu se vážně nedá odolat.

"Ano mami," kňuknu a sednu si k jídlu, které do sebe začnu házet. Za chvíli jsem po jídle. Popadnu zbraně.

"Počkej, máš tu ten čaj," napomene mě. Pro jeho klid si vezmu obří termosku a po tom, co mu vlepím pusu, vyběhnu z domu i s dráčkem. Jen co dům opustím, zmizí v šedi soumraku. Rychle se rozběhnu ke stanovišti a vylezu na nejvyšší bod kostela, kde začala bohoslužba. Lidi si musí myslet, že nastal poslední soud. Pro mě a moje oči je okolí plný mlžných postav, kteří pátrají po nepříteli.

"Tosai vezmi na sebe skutečnou podobu, nebudeš tak zranitelný," napomenu dráčka, který hned poslechne a zároveň se zvedne do vzduchu, aby pomohl soumraku.

Mám napnuty všechny smysly až k prasknutí, tak ke mně dolehne jako k prvnímu útrpný sten plný strachu a bolesti. Poslední sten před smrtí. Snad ne Ryo…

Vrhnu se tím směrem, jako by šlo o všechno, par stínových postav se po mě otočí a vrhnou se za mnou. Už to vidím, vší silou po tom vrhnu svůj ring. Tahle zbraň je hrozně výhodná, dá se s ní bojovat jak z blízka, tak i vrhat na dálku. Když bojujete z blízka, stěží vám ji protivník vyrazí z ruky, protože má kruhový tvar. Proto se mu tak říká ring-prsten.

Ring, zasáhne bestii přesně, takže zařve bolestí a stáhne se trochu zpátky. Postava se vrhne do nejbližšího úzkého průchodu a skrčí se tam.

"Proboha, zůstaň tam a ani se nehni," požádám onoho člověka v duchu a vrhnu se na bestii. Postavy soumraku se stáhnou, aby mi nechaly dost prostoru. Rychle vytasím meč a zároveň vytrhnu svůj ring z masa bestie, která hned začne krvácet. To je dobré, ztráta krve ji hodně oslabí. Moc dobré už není, že se naštve až k nepříčetnosti. Tosai je mi taky k ničemu. Jestli mám pravdu, tak je tělo bestie pokryté, drobnými, ale o to odolnějšími šupinami, na první pohled neviditelné, něco jako u žraloka. Ty šupiny, perfektně chrání před ohněm i drápy draků. Jediné, co proti nim zabere, jsou extrémně ostré, nebo hodně špičaté oštěpy napuštěné syntetickým jedem, proti kterému jsou bezbranní.

Já mám zbraně jen ostré, takže té bestii musím zasadit, co nejvíc sečných ran tak, aby co nejvíc krvácela, rány se do pěti minut zahojí samy. Snažím se rozluštit, kde má tepny a zasáhnout ho tam, čím víc tepen naruším, tím víc krve ztratí a tím víc se oslabí. Je to trošku velký oříšek, ale párkrát se mi podaří způsobit poměrně velké krvácení, taky už je perfektně rozzuřený, ale taky pomalý, tedy pomalejší než ze začátku. Na moment zahlédnu krční tepnu a pokusím se tam zaútočit ringem, bohužel než ho stačím zranit, odhodí mě jeho tlapa daleko. Narazím na pevnou stěnu domu a s vyraženým dechem se sesunu na zem.

Bestie se ke mně rozběhne, ale než se ke mně dostane je sražena sedmi oštěpy, po kterých stéká zelený jed. Bestie udělá ještě jeden krok a bez života se skácí na zem.

"Vypadá to, že jsme dorazili v čas Sai," otočí se ke mně ten, co dopadne nejblíže. Má dlouhé bílé vlasy.

"Jsem rád, že jste dorazili bělovlásku," chytnu konečně dech a postavím se.

"Být tebou, tak se podívám na toho človíčka. Taky to byl dobrý nápad vyrazit ven, aby něco někomu donesl," zabručí muž s šedohnědými vlasy.

"Nech toho Válečníku, aspoň víme, že stále má smysl za ně bojovat," okřikne ho blonďák celý v modrém. Válečník si odfrkne a otočí hlavu k zabité bestii. Na další pokyn nečekám a rozběhnu se k uličce. Za hromadou odpadků se krčí Ryo. Ne já ho nezabiju, jen uškrtím!

"Ryo, co tu ke všem čertům děláš, neříkal jsem ti, že máš zůstat doma?" rozkřiknu se na něj a skloním se nad ním. Krvácí, ale není to nikterak vážné. Vedle něj leží krabice s jídlem.

"Zapomněl sis svačinu," ukáže na jídlo. Nijak se nevzrušuje, že krvácí.

"Já tě snad přetrhnu jak hada," povzdechnu si a skloním se nad ránou, kterou mu zavážu.

"Jen abych tě nepřerazil já, co máš co dělat něco tak nebezpečného?" rozohní se.

"Miláčku, v téhle době je nebezpečné i přecházení přes cestu," zabručím a zvednu ho na nohy, "můžeš stát?" zeptám se.

"Jo můžu," kývne a chytne mě za ruku. Stisknu mu ji a jdu ke skupince, která se dívá našim směrem.

"To je ten tvůj?" podívá se na Rya a na mě. Kývnu a skloním se k bestii.

"Potřebujeme světlo," křiknu a za chvíli se objeví asi stovka pochodní, která osvětlí bestii.

"Není pochyb, je to drakovec. To bude pěkná polízanice," povzdechne si bojovník s tmavě hnědými vlasy. Zachmuřeně kývnu a nechám soumrak, aby ho vyzvedl na pitvu. Přiblíží se k nám stín.

"Nejspíš tu jsou dva nebo tři, kdyby bylo potřeba, zavoláme vás. Dnes už si běžte odpočinout, zůstaneme na hlídce," promluví a podá mi termosku, které se zmocní bělovlasý.

"Díky, ani nemuselo být," zakření se, a když oddělá víčko, napije se, pak ji podá dál, vyjde na všechny.

"Ještě něco k jídlu a budu spokojený, kam se vrhneme?" otočí se na mě.

"Pojďte," zacukají mi koutka a vedu je k domku.

"Páni, to je pěkné, jak znám soumrak, dnes spíme v posteli," zaraduje se zelenovlasý.

"Klídek hastrmánku, zníš nějak vesele," otočí se na něho se světlými krátkými vlasy. Zasměji se, do té přezdívky se trefili. Otevřu dveře a pustím je dovnitř, na stůl jim dám svačinu, co mi připravil Ryo a ještě jim udělám horu sendvičů a kotel čaje, známe se ne? Pak jdu ošetřit Rya a po tom, co ho uspím, se vrátím do kuchyně, kde stačili i uklidit.

"Tak bychom se měli vrhnout na plánování, kolik vás zůstalo?" zeptá se mě bělovlásek.

"Jen já," odpovím a pak zasedneme k poradě, která se protáhne do tří do rána. Výsledkem je, že já budu muset do školy a zbytek bude hlídkovat. Jsem štěstím bez sebe.