Dopadnu na stejné místo jako posledně. Vím, že tu mám práci, ale odvolala nás naléhavá pomoc kamaráda. Stín není jednoduchý soupeř, ale snad jsme ho už dostali nadobro. Byla to spíš zásluha krátkovlasého, vlastně Zirada, pousměji se.

Jeden z nás je z toho prokletí věčnosti pryč. Přeji mu to, sice si nestěžoval, ale trpěl snad nejvíc z nás všech. Zaútočí na mě pocit, že něco není v pořádku. Pevně sevřu v ruce kosu a podívám se na hlásič, nebo spíš bývalý hlásič, povzdechnu si, když spatřím hromádku střepů.

Smetu střepy na hromádku a tu pošlu do centra, s kosou v ruce vyběhnu ze stínu a začnu se pečlivě rozhlížet. Je tu něco velkého a nejspíš to stvořil člověk. Nikým neviděn prohledávám jednu polovinu vesnice a druhou Donsai.

Můj červený dráček s modrým bříškem. Nechápu už několik století, jak přišel zrovna k těm dvěma barvám.

Setkám se s ním za mým dočasným domovem.

"Našel jsi něco Dony?"zabručím na dráčka sotva přiletí.

"Ne nic zmizelo to, ale před domem máš návštěvu," zachichotá se a ovine se mi kolem ramen.

Nechápavě se na něho podívám, absolutně nechápu, kdo by zrovna mě měl navštívit.

"Nevíš, kdo to je?" zeptám se ho klidně.

"Jo jeden tvůj spolužák a měl s sebou raneček s věcmi. Nevím, co se tu děje, ale to moc špatné. Měl by sis pohnout," poví mi najednou vážně. Poslechnu ho a skoro běžím domů. U dveří sedí můj spolužák Daisuke a chvěje se zimou. Zrovna se zvedá a bere si věci.

"Potřeboval jsi něco Daisuke?" zeptám se ho jako bych domů šel procházkou. Jen co ke mně zvedne obličej, zděsím se. Má ho samou modřinu, jde vidět, že mu z nosu tekla krev. Na levé oko prakticky nevidí. Tytéž rány uvidím na rukách. Někdo ho týral. Za ty tisíce let jsem viděl všelijaká zvěrstva, ale tohle už je mimo limit. Vždyť je příliš křehký, aby ho někdo tak mlátil.

Světlounce hnědé vlasy lemují jemnější, teď potlučený obličej. Světlounce hnědé oči jsou plné bolesti.

"Ne, nic, promiň, že jsem otravoval. Moc mě to mrzí," sevře raneček a vydá se pryč.

Takhle ho přece nemůžu nechat odejít.

"Počkej, pojď se mnou domů a tam si promluvíme ano?" chytnu ho za ruku a stáhnu ho k sobě. Druhou vylovím klíče a odemknu. V duchu děkuji, že nás naučily používat obě ruce stejně. Strčím ho dovnitř, blesku rychle posbírám zbytek jeho věcí i s kotětem a vejdu do domu. Dveře zabouchnu nohou.

"Pojď dál," pozvu ho a projdu kolem něho do kuchyně. Opatrně mě následuje. Než se odváží vstoupit a sednout si na kraj židle, ze které div nesletí, prskají mi na pánvičce brambory s párkem, na to dám tři vejce a sýr. Za pár minut před něj položím plný talíř a příbor.

"Dobrou chuť," popřeji mu a obrátím se ke sporáku, abych to samé udělal sobě. Je to jednoduché jídlo, ale syté a nezašpiní moc nádobí. Pokukuji po něm a mračím se čím dál tím víc, protože sedí, žádostivě se kouká na jídlo, ale ani se nehne.

"Proč nejíš?" zeptám se ho.

"Já nemám peníze, abych ti zaplatil," vysouká ze sebe.

"Cože?" zeptám se ho v domnění, že jsem slyšel špatně.

"Nemám peníze, abych ti za to jídlo zaplatil. Proto mě táta vyhodil z domu, nevydělal jsem dost, abych mu zaplatil za jídlo a nájem," vysvětlí mi klidně.

Ohromeně se na sebe s dráčkem podíváme. Co je to za svět, když tu musí děti svým rodičům platit za to, co má být jejich povinnost?

"Kde máš ty rodiče, nebude jim vadit, že tu jsem?" rozhlédne se.

"Bydlím sám, rodiče mi posílají dost peněz, abych si nemusel dělat starosti. A občas se na mě přijde podívat strýček," řeknu mu připravenou odpověď.

"Aha," vyvalí na mě oči. Zřejmě to nemůže pochopit.

Potom se znovu podívá na jídlo a polkne. Viditelně má hlad, ale nedotkne se ho.

"Jez na peníze kašli," pobídnu ho a přemáhám chuť vystřelit k jeho rodičům a na místě je zabít.

"Ne to nejde. Necháš mě tu chvíli bydlet, když ti zaplatím tělem?" zeptá se mě. Zůstanu na něho zírat, vážně řekl to, co řekl?

"Promiň, nechtěl jsem tě urazit," vyhrkne vyděšeně a vyskočí. Rychle se vzpamatuji ze šoku a chytnu ho.

"Přijímám, teď se najez a pak ti ošetřím rány," promluvím sevřeným hlasem. Právě teď jsem se postavil proti svým vlastním pravidlům, ale nemůžu ho nechat v tomhle stavu a oblečení courat v takové zimě. Bůh ví, co by se s ním stalo. Zvlášť když je venku stvůra, která ho může i zabít.

"Vážně? Opravdu? Neděláš to jen ze soucitu, že ne," podívá se na mě.

"Kdybych to dělal ze soucitu tak to poznáš," odpovím mu. Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho, přitom mu ruku sjedu po zádech na zadeček.

Zachvěje se a vytřeští na mě oči.

"Já… nechtěl jsem tě otravovat hned, jak ses nastěhoval, ale všichni mě vyhodili. Promiň, vážně jsem tě k tomuhle nechtěl přinutit," roztřese se a z očí mu skanou slzy, které hned utřu.

"Nedělej si starosti, ale jedno si ujasníme hned. Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, ale kromě mě nebudeš mít nikoho jiného, je ti to jasné?" zeptám se ho ostře.

Daisuke horlivě přikyvuje a hned jak ho pustím, si sedne ke stolu a vrhne se na jídlo s takovým zápalem, že mu dám ještě půlku své večeře, což ani nepostřehne.

Potom ho odvedu do koupelny.

"Osprchuj se, za chvíli za tebou přijdu a ošetřím ti rány," oznámím mu a odejdu do kuchyně.

"Není to proti tvému přesvědčení?" zeptám se červenovlasého.

"Ano je, ale nemůžu ho přece vyhodit na ulici, na něco už přijdu," odpoví mi a najdu lékárničku.

"Večer s tebou budou chtít mluvit bratři," oznámím mu.

"V pořádku, nemám v úmyslu s ním spát aspoň ne dneska," přisvědčí a odejde do koupelny. Pátravě se za ním koukám a uchichtnu se.

Jsem zvědavý, za jak dlouho přijde na to, že se do něj zamiloval. Stačilo mu dát peníze, aby tátovi zaplatil, pokud ten někdo je jeho táta.

Nikdo z nich netuší, že jsme jejich druhé já a naše jméno je přesmyčkou toho, co nosí oni. Říct jim to nesmíme, ale i tak musíme chránit jeden druhého. Povzdechnu si a podívám se ven, kde se hustě rozpršelo. Ve vzduchu se vznáší zlo.

Vejdu do koupelny a uvidím Daisukeho, jak se unaveně opírá o kachličky, nebude těžké ho uspat.

"Už jsem tu," ozvu se.

Daisuke se ani nehne, dvěma kroky přejdu koupelnu jen proto, abych zjistil, že napůl spí, spíš spí, jak bdí. Vypnu sprchu a opatrně ho utřu, přenesu ho do ložnice, kde mu pořádně ošetřím rány a vnutím mu prášek na spaní, než usne tak se s ním mazlím, aby mě nemohl obvinit, že jsem s ním nic nedělal. Hned jak usne, ho přikryji a vrátím se do kuchyně, kde si Donsai povídá s bratry a jak vidět vykváknul mu všechno.

Odstrčím ho od paprskového komunikátoru a sednu k němu. Tentokrát se mi v něm objevují jen čtyři tváře.

"Ahoj," pozdravím tiše. V tu ránu se mi o nohu otře kočka a hladově zamňouká. Úplně jsem na ni zapomněl.

"Ty máš kočku?" zpozorní zelenovlasý.

"Ne patří Daisukemu. Kluci, co žerou kočky?" podrbu se na hlavě.

"Dej ji mléko s namočeným rohlíkem, to ji bude stačit, ale jestli máš tuňáka tak radši toho," poradí modrovlásek.

Pohledem do ledničky zjistím, že mám jak tuňáka, tak mléko, dám ji obojí.

"Co dělá Daisuke?" zeptá se šedovlasý zamračeně.

"Spí, já jsem ho prostě nemohl nechat venku," zamračím se na šedovlasého.

"To neříkám, ale nebylo lehčí mu dat peníze, aby svému otci zaplatil?" ozve se šedovlasý vyčkávavě.

"Ty parchante! Víš, jak vypadal, když přišel? Je tu zima jak v mrazáku a on byl jen v tenkém triku. To radši ani nemluvím o modřinách a podlitinách, co má po celém těle! Tenhle dům opustí jen přes moji mrtvolu," zaječím až se otřese dům v základech.

Nevšimnu si Dona, který se na ně vědoucně podívá.

"Aha, tak dobře jak to chceš udělat? Soumrak se sice o něj postará, ale jen určitý čas, co bude pak?" ozve se šedovlasý. Zarazím se, tak daleko jsem neuvažoval, ale pustit ho zpátky do té hrůzy? Tělem mi projede takový odpor, že se po mě podívá i Don.

Pak mnou projede rozhodnutí.

"To nemyslíš vážně, to ho chceš strčit do prokletí věčnosti?" ozve se zelenovlasý, který ve mně dokáže číst jak v knize.

"Všechno je lepší než aby se tam vrátil," zašeptám.

"Pro tohle se musí rozhodnout i on," ozve se ostře šedovlasý.

"Nehledě na to, že soumrak by ho spíš zabil, než přijal. Musíš vymyslet něco jiného, dokud neporazíš tu stvůru, máš čas," ozve se modrovlasý.

"Jo to máš pravdu, a pokud jde o tu stvůru, začínám mít pocit, že ji tu stvořili lidé," dostanu se k jadru problému.

"Počkej to jako stvůru z lidských vlastností? To bude těžký oříšek k rozlousknutí," zabrumlá černovlásek.

"Pokud se je mi známo, tak stvůry se stávají jen z hříchů," ozve se modrovlasý.

"V tom případě je Andílek tím nejlepším louskáčkem," ozve se pobaveně šedovlasý a zbytek se rozsype smíchy.

"To by mě zajímalo, komu říkáte Andílek Šediváku," zavrčím naštvaně.

Než stačí odpovědět, temnou nocí se ozve děsivý výkřik. Vyskočím a během pár sekund jsem venku převlečený, s kosou v ruce a rudě žnoucíma očima, které prohlédnou i tu největší tmu.

S Donem po boku proletím pár ulic, abych spatřil stvůru, která je stvořena z dýmu, stínů a zářivě rudé barvy.

Smilstvo nebo také chtíč. To nebude lehké bojovat proti jednomu ze sedmi démonů, i když s Asmodeem mám nevyřízené účty. Rozběhnu se k démonovi a useknu mu ruku, kterou drží malého chlapce za krk, je mu tak šestnáct a je oblečen velmi spoře. Nevšímám si ho a pustím se do stvůry, která se překvapeně stáhne.

Skočím před ni a seknu ji do krku.

"Vyřiď Asmodeovi ať stáhne pařáty, než přes ně dostane. Že mu to vyřizuje bezejmenný," zasyčím stvůře do ksichtu a dotáhnu sek do konce. Ta se rozplyne a já se zaposlouchám do nočního ticha, jestli ještě něco nezaslechnu, tázavě se koukne na Dona a ten zavrtí hlavou.

Spolu se vrátíme ke klukovi.

Ten už dočista zapomněl na hrůzu a bezostyšně mi nabízí své tělo k pronájmu. Obrátím oči v sloup.

"Kde bydlíš?" zeptám se ho klidně.

"Můj táta je farář, víš, že se nedopustíš hříchu, když si mě vezmeš?" zavrní sladce a obejme mě kolem krku.

"Svatá panenko Maria, to snad není možné," povzdechnu si a strhnu si ho z krku pak ho chytnu za ruku a táhnu ke kostelu. V téhle vesnici je jen jeden kostel.

"Ty to máš rád v kostele? To jsi měl říct dávno, hned bych tě tam vzal," zavrní a vůbec se nebrání, spíš naopak, vede mě zkratkami mezi zahradami, až dojdeme k farářovu domku. Strhnu ho tam a zaklepu.

Netrvá dlouho a otevře farářova žena. Jen, co spatří, koho vedu, rozvzlyká se a vběhne dovnitř. Patron mi není nakloněný moc dobře.

Vejdu za ženou a zavřu za námi, pak ho dotáhnu do hlavní světnice.

"Dobrý večer přeji a dobrou chuť," dodám, když vidím, že rodina sedí u talíře polévky s chlebem.

"Dobrý večer," zvedne farář hlavu a vzápětí na mě vytřeští oči.

"Jestli dovolíte, šli bychom vedle," vyskočí na nohy.

"Najezte se, počkám tam na vás," usměji se a vklouznu do vedlejší místnosti. Z kapsy vytáhnu prášek na vyhánění posedlosti a kousek mu strčím do úst. Spolkne to a vzápětí se zhroutí na zem.

Zvednu ho na křeslo a přikryji dekou, kterou tam najdu.

Než přijde farář, stoupnu si ke kronice, která leží na stole, a začtu se do posledních událostí, které se odehráli v této vesnici. Hledám nějaké známky nejasností v posledních dnech. Najdu to a rychle to prolétnu.

Díky tomu zjistím, že tohle se děje od té doby, co zde ve vesnici přišel nějaký cizinec a usadil se na zámku nad vesnicí. Pak se můžu divit, že mě vesničané přijali tak vřele, ušklíbnu se nad těmi vražednými pohledy, při kterých by mě spíš vrazili nůž do břicha, než podali chléb se solí.

"Klidně na to vsadím celý svůj plat, který nedostávám, že to byl Asmodeus," zabručím si pod vousy.

"Promiňte, že jsem vás nechal čekat," vejde farář. Všimnu si utrápeného obličeje.

"Ty víš, kdo jsem?" zeptám se ho se zvednutým obočím.

"Jistě, bojovník soumraku, ale nevidím, že by vás tu bylo šest," rozhlédne se po pokoji a zrak mu padne na syna.

"Mají jinou práci, někde jinde. Váš syn bude v pořádku, byl jen posedlí. Odkdy se tak choval?" zeptám se faráře.

"Od té návštěvy. Šel přivítat nového obyvatele a pak…" nedomluví a skryje si tvář do dlaní.

"To jsem si mohl myslet. Jestli chcete všechny zachránit tak nakažte, ať za ním nikdo nechodí, vím kdo to je, a je celkem nebezpečný," nařídím mu.

"Můj syn?" zeptá se a sklouzne očima k postavě.

"Je v pořádku vymítil jsem ho, ráno nebude o ničem vědět," uklidním ho.

"Děkuji, hned zařídím, aby za ním nikdo další nechodil. Ani nevíte, kolikrát jsem se modlil, abyste přišel," lká se farář.

"Kdybyste poslal černou kočku, byl bych tu rychleji," usadím ho v dobrém rozmaru a odejdu z farnosti. Jsem rád, že jsem konečně zjistil, co se tu děje.

Když dojdu domů, zajdu do pokoje a pro všechny případy dám prášek i Daisukemu, pak se vrátím ke komunikátoru.

"Co se stalo?" zeptá se modrovlásek.

"Nic co by stalo za zmínku, vím co se tu děje," povzdechnu si.

"Takže?" povytáhnou obočí.

"Je tu Asmodeus," odpovím klidně.

"Nejspíš to budeš chtít vyřídit sám, že? Kdyby něco, zavolej, Andílku," zazubí se šedovlasý.

"Co pořád máte s tím Andílkem," zaječím do prázdného komunikátoru, jelikož se stačily odhlásit.