Skláním se nad mapou světa. Je to obyčejná mapa, ale má jednu zvláštnost. Tam, kde se objeví netvorové, které ničíme, se objeví světelná značka. Čím větší tím je značka, tím je démon silnější.

Co mi dělá starosti je, že se jich na mapě objeví šest naráz.

"Kluci, pojďte se na to podívat," zavolám na ostatní.

Přiběhnou a nevěřícně se podívají na mapu.

"Tohle se ještě nestalo," hlesne šedovlasý.

"Ne to ne budeme se muset rozdělit, jsou stejně silní, tak nemáme na výběr. Vezmu si tuhle vesnici," ukáže na skvrnku rusovlasý a na místě se ukáže jeho znak.

"Já les," dotkne se další ho místa zelenovlasý.

"Tuto vesnici," označí si místo šedovlasý.

"Město,"ukáže kluk s dlouhými černými vlasy a modrým odleskem.

"Já tu poslední vesnici," ozve se černovlásek.

"Skvělé tak na mě zůstalo to poslední město. Jsem zvědavý, jakou identitu budu mít. No nechám se překvapit. Jak se dohodneme tentokrát?" podívám se na ostatní.

"Nijak. Každý to bude muset zvládnout sám. Ten kdo skončí misi, se vrátí sem, aby byl po ruce, kdyby se něco stalo. Jasné?" otáže se šedovlasý.

Chvilku se mračíme, ale pak uznáme, že je to rozumný nápad a kývneme. Rozebereme si své zbraně a přeneseme se na svá místa.

Ocitnu se v prázdném skladišti. Vedle mě leží objemná taška obdélníkového tvaru. Otevřu její zip a vezmu si odtamtud oblečení, které si hned obléknu. Vedle leží obálka s penězi a lístek s adresou mého nového bydliště s poznámkou, že se tam nejlépe dostanu vlakem.

Vydám se na vlakové nádraží a koupím si lístek. Najdu správný spoj a usadím se v prázdném kupé. Raději bych cestoval na koni, nebo na draku, ale pochybuji, že bych v téhle době nebyl nápadný.

Tyhle tvory, které v současné době považují za legendy a výmysly, se nám podařilo na poslední chvíli zachránit a přesunout je do jiné dimenze.

Nedlouho potom, co nasednu, se vlak konečně rozjede, ani se nemusím dívat na hodinky, abych věděl, že má deset minut zpoždění.

Vytáhnu mobil, první šikovná věcička, kterou lidé vymyslely, a vyťukám zprávu o zpoždění. Vím, že ji dostanou hned. Koutkem oka spatřím zloděje, kteří po mém drobném aparátku mlsně pokukují. Schovám ho do tašky a peníze z obálky přendám do peněženky. Ještě tam dám doklady, aniž bych se podíval na jméno. Stejně ho nebudu používat. Zvyknul jsem si na jméno Sin, nechápu, proč zbytečně namáhat mozkové buňky na jméno, které pak stejně musím zapomenout.

Dřív lidé hned věděli, kdo jsme, nebylo třeba zbytečných papírů. Stranily se nás, ale bylo to lepší než tohle. Vrazím peněženku do boční kapsy a prohrábnu si černomodré krátké vlasy. Už se je nesnažím ani krotit, pak jsou ještě divočejší.

Pohodlně se opřu o opěradlo a zavřu oči, abych je znovu otevřel a rychle chňapl po ruce, která mi tahá z kapsy tašky jak peněženku, tak mobil.

"Hledáš něco?" zeptám se ho s varováním v hlase. Když ani pak ty věci nepustí, vytrhnu mu je blesku rychle z ruky a zlomím mu zápěstí.

Vezmu tašku za ucha a doslova se mu rozsypu před očima. Ještě slyším jeho zděšený křik, když se zhmotním o několik vagonů dál a sednu do kupé, kde je jen jedna dívka.

Sednu si naproti ní a tašku, po poslední zkušenosti dám mezi sebe a stěnu vagonu.

Dívka se najednou začne přehrabovat v kabelce a plácat na sebe masku, jinak to nazvat nemůžu.

Pak se otočí na mě a zamává na mě řasami s kilem maskary. Tajně doufám, že po mě nevystartuje. Mýlím se.

"Ahoj jsem Alice, jak se jmenuješ ty?" zahájí hovor a rádoby svůdně se na mě podívá. Málem protočím oči.

"Nijak," odseknu a podívám se z okna.

"Ale. Takový fešák přece musí mít jméno, jaké je to tvé," zavrní. Když neodpovím, přejede mi rukou po mém stehně.

Bohové, kde jsou ty časy, kdy dívky seděly co nejdál od mužů a klopily řasy, aby se na ně nemuseli dívat?! Kde se každá dívka třásla zůstat s mužem o samotě i jednu vteřinu? Tohle už je vážně příliš.

Chytnu jí ruku a zvednu ji ze své nohy.

"Promiň, ale za chvíli přistoupí můj přítel a nerad vidí, když na mě někdo sahá," řeknu s křečovitým úsměvem, přičemž slovo přítel patřičně zdůrazním.

Dívka překvapeně zamrká řasy a vytrhne mi ruku. Pak všechno co nejrychleji nachází do kabelky, ze zavazadlového místa nad našimi hlavami vytáhne objemný kufr a vyhrká s ním do uličky.

"Buzerante!" zaječí na mě a třískne dveřmi.

Uchichtnu se. Některé věci se prostě nemění. Pobaveně zavrtím hlavou a zabodnu zrak do prázdného prostoru.

"Razide," ozvu se přísně. S tichým zašuměním křídel se přede mnou objeví drobný černomodrý dráček s červeným bříškem. Stejnou barvu mají i moje oči, ale umím je ztmavit do hněda.

Razid se momentálně zmítá něco mezi proviněním a pobavením. Podle zadržovaného smíchu poznám, že právě bojuje s tím druhým.

Dráček momentálně není větší, než deset centimetrů, ale dokáže se zvětšit do své původní velikosti což je sto násobek.

Dá si drobnou packu před pusu a rozesměje se naplno. Počkám, až se dost nasměje a pak na něho udeřím.

"Co tu děláš, můžeš mi říct, kde máš své místo?" spustím na něj. V momentě se zvětší do velikosti kočky a ovine se mi kolem krku.

,Moje místo je u tebe, Bezejmenný," zašveholí mě do ucha.

"Jsem moc rád, že to tak vidíš, jen ať to vidí stejně ostatní. Víš dobře, stejně jako já, že tu draci přestali existovat pře tisíci lety," snažím se mračit. Jenže Razid mě zná až moc dobře. Zmenší se do velikosti pěti centimetrů a vecpe se do kapsičky mé košile s krátkým rukávem.

,Já tu nejsem" zašveholí.

Bezmocně se rozesměji, s ním to prostě jinak nejde.

,Tohle ti sluší víc, než to věčně zamračené škarohlídství" vystrčí hlavičku a mrkne na mě.

"Ty jsi dnes nějak chytrý Razide. Ne, aby tě napadlo, že tu budeš vykládat o tom, že se mě tu pokoušela sbalit ženská. Nebo šedivákovi prozradím, že se bojíš pavouků," varuji ho předem. Uraženě se stáhne zpátky.

Přece jenom jsme ze staré školy a tohle je nám k smíchu. Dělaly by si ze mě legraci ještě pět tisíciletí.

Neznáme svá jména tak na sebe voláme podle toho, jaké máme vlasy. Mě oslovují krátkovlasý. Jako jediný z naší skupiny mám krátké vlasy, ale co mám dělat, když mě nechtějí narůst? Stále vypadáme tak jak jsme přišli. Nezestárnuly jsme ani o vteřinu natož o den.

Nic nás nedokáže zabít. Zranit ano, ale ne zabít. Nejhůře na tom byl zatím rusovlásek. Regeneroval se rok, než byl schopný dalšího boje.

Ta stvůra ho doslova rozškubala na kousíčky, které postupně dorůstaly. Ty kousky co odpadli od těla, se rozpadli v prach.

Tehdy jsme pochopily, že jsme nesmrtelní a nic nás z našeho osudu nedokáže vyrvat. Až na někoho, kdo nám dá své srdce a řekne naše jméno. Ale jak může někdo říct jméno, které nezná sám nositel?

"Promiňte, je tu volno?" ozve se mladý hlas a já vzhlédnu. Skoro v zápětí oněmím.

Ve dveřích stojí tak šestnáctiletý kluk. Krátké, kaštanově hnědé vlasy, má rozcuchané, ofina mu spadá do šedých, ustrašených a ustaraných očí. Na krku má černý úzký obojek. Černé triko a tmavě modré džíny.

,Fešák, Bezejmenný," zašveholí Razid.

Nevšímám si ho, jen zírám na kluka. Když jsem té holce řekl, dělal jsem si legraci, ale jak vidno, řekl jsem jí pravdu. Ve stejném momentu si vzpomenu, že za ty desítky tisíc let jsem se ohlížel po klucích a ne po holkách.

"Bože, za co mě trestáš," zaúpím tiše a Razit se zachichotá.

"Jestli tu místo nemáte…" začne kluk a přehlédne prázdný prostor.

"Mám ti místo. Jen se posaď," usměji se na něho.

Kluk ulehčeně kývne a sedne si naproti mně. Nemluví, jen sleduje krajinu za oknem. Čím víc se dostáváme k městu, tím víc se tváří ztrápeně a tím úzkostlivěji sleduje zapadající slunce. Když konečně dorazíme do stanice města, vyjde na nás stinné místo. Jsem celkem rád, protože to slunce bylo k nevydržení, o to víc mě zarazí děs, který se zračí v tváři mého společníka.

Hned mě napadne, že to není samo sebou a začnu sledovat vše kolem sebe. V jednom momentě mám pocit, že se pohnulo něco ve stínu, ale nejsem si tím, až tak jistý.

Vykouknu ven a zpozoruji, že všichni, co chtěli vystoupit, couvají zpátky do kupé s tváří zhrůzněnou děsem. Pak se vlak pohne a postaví vagon do plného podvečerního slunce. Kolem mě se protáhne mladík a rychle vystoupí. Popadnu tašku a udělám to samé.

Je mi jasné, že jsem na místě, aniž bych se ptal. Rychle najdu svůj byt a dám si tam věci. Venku se mezitím zešeří a ve všech domácnostech se rozsvítí. Vytáhnu svůj amulet a postavím ho přesně do středu bytu. Teď už se nemusím bát ničeho. Amulet okamžitě kolem sebe vytvoří barieru, kterou projde jen živý tvor, který není nebezpečný, vše ostatní narazí na neústupnou barieru smrtících blesků.

Dovnitř se prosmýkne černá kočka, která nese složený list. Náš odvěký posel. Skloním se k ní a list jí vezmu, za odměnu ji dám kousek dobroty a kočka zmizí.

Rozložím list a podívám se na jediné slovo: pomozte.

Rychle se obleču do černého volného oděvu a do ruky vezmu dvoubřitý meč. Má nejoblíbenější zbraň.

Razit se ovine kolem mé levé paže a můžeme vyrazit.

Jako kočka se posmyknu dveřmi a vyskočím na střechu. Mé oči zaplanou rudě.

Kdesi pode mnou se ozve zděšený křik ve smrtelné křeči. Odrazím se a skočím dolů. Jako had se posmyknu kolem rohů a uvidím, ženu, která se zmítá půl metru nad zemí, jak ji něco drží pod krkem.

Seknu mečem, půl metru od ní a žena spadne. Hned se zvedne a běží jako o život z místa, kde číhá smrt.

Noc protne bolestný řev tvora, který se pro dnešek stáhne. Můj útok ho zaskočil.

Zřetelně vidím, jak se smrtící smyčky stahují z tohoto místa. Jednu stranu meče zabodnu do toho, co jsem odsekl. Vzápětí se rožne pouliční osvětlení, které ten tvor zhasnul silou vůle. Strčím tu věc do světla a to se začne rozpadat na popel a nakonec hořet.

Mírný vánek odvěje popel z monstra, který ohrožuje město.

Z monstra, které je všude a přitom nikde. Monstra, které je naším nepřítelem od počátku věků. Od počátku Válečníků soumraku.

Nepřítel, na kterého si jednotlivě netroufneme ani mi. A já jsem na něj sám. Prakticky stejně nesmrtelný, jako my samy.

Tím nepřítelem je nepolapitelný Stín.

Rozsypu se a v lehkém vánku zmizím nepříteli z dohledu. Tohle je patálie, na kterou si sám netroufnu. V místě, které dočasně nazývám domov, vytáhnu kámen a stisknu ho. V pěti jeho paprscích se objeví pět tváří.

"Je mi líto, že volám tak brzo," začnu.

"Radši začni, krátkovlasý. Nikdy nevoláš zbytečně," pobídne mě rudovlasý.

"Mým protivníkem je Stín," oznámím jim na rovinu.

Na tvářích všech pěti se objeví starost.

"Jak moc velké je to město?" zeptá se černovlásek.

"To nevím, dorazil jsem až večer. Dnes to půjdu obhlédnout. Při troše štěstí nebude moc velké," zadoufám.

"Taky doufám. Kdybys měl jakékoliv problémy, použij nouzový alarm. Přijdeme," ozve se černo-modrovlasý a všichni se odhlásí.

Lehnu si a za chvíli spím. Kdyby se cokoliv stalo, vzbudil by mě Razid.

Ráno se nevěřícně dívám na školní batoh a učebnice. Vedle toho leží školní uniforma složená s černých kalhot, bílé košile a blejzru.

"To si snad dělají srandu," zavrčím nevěřícně a začnu se oblékat. Nějak se mi podaří do rukávu dát pár nožů a podívám se na Razida, který se skvěle baví. Nakonec si sedne na batoh, který si hodím na záda.

"Bezejmenný umíš číst a psát?" zeptá se mě rádoby starostlivě Razid.

Hodím po něm takový pohled, že radši zmlkne a naviguje mě do školy. Ještě štěstí, že ho obyčejní lidé nevidí.

Vejdu do budovy a zamířím do ředitelny, kde se ohlásím. Pak vyběhnu několik pater a zaklepu na dveře své nové třídy.

"Dobrý den, jsem nový student," představím se.

"Ano vím o vás. Pojďte se představit," pokyne mi a obrátí se ke třídě.

Stoupnu si před třídu a rozhlédnu se po ni. Po chvíli se usměji. Je tu i můj spolucestovatel z vlaku.

"Děti, tohle je váš novu spolužák, eee…" zarazí se. Koutkem oka zahlédnu, že hledá moje jméno ve složce.

Rozhodnu se ji předběhnout a představím se.

"Říkejte mi Sin."