Starý muž, skloněn nad knihou, ze které se snaží vyčíst, jak pomoct šesti mladíkům, jenž stojí před ním. Povzdechne si a znovu a znovu se snaží najít nějaký náznak, že jim jde pomoct. Unaveně si promne oči a přisune si svíci co nejblíže k sobě a přitom co nejdál, aby plameny neolízli knihu.

Knihu, která je stará jako sám čas. Její stránky jsou už velmi křehké a snadno by se pod rukama rozpadli. Je neuvěřitelně silná, i když ještě stále není dopsaná.

Stále ještě chybí podstatná část na dopsání. Stařec si povzdechne a znovu se skloní nad knihou.

"Našel ji něco starochu?" zeptá se jeden mladík s ledově modrými oči, stále zamračeným pohledem a tmavě šedými vlasy, které vypadali jako by se nedokázali rozhodnout mezi bílou a černou, ale spíš se přikládali k černé barvě.

"Nemyslím si, že na něco přišel," odpoví mu až příliš mírný hlas černovlasého mladíka, jehož vlasy sahají takřka k pasu. Jeho oči mají modrošedou barvu. Smutný výraz obličeje značí o dlouhodobém utrpení.

Svým způsobem trpěli všichni.

"Chce to trochu trpělivosti. Myslel jsem, že jste si už zvykli čekat," promluví další z mladíků. Jeho černé prameny na světle získávali zelený odstín a vlnili se kousek pod ramena.

"Čekat, neděláme nic jiného, než že čekáme," pronese trpce rudovlasý mladík.

"Co chceš dělat jiného? Dobře víš, že pro nás není jiná možnost. Ani čas nedokáže zkrátit naše utrpení," povzdechne si další a odhodí si přes rameno své dlouhé černomodré vlasy. Ani jeho už čekání nebavilo, ale byl s tím smířený.

"Nemůžete toho nechat, jste jak stařeny co si stěžují na kdejakou bolístku, ale nechtějí s tím nic dělat, aby se s tím mohli chlubit stále," obrátí oči v sloup poslední mladík. Krátké černomodré vlasy mu divoce poletují kolem hlavy a nevypadalo to, že by se je mladík snažil nějak zkrotit.

Ti mladíci měli jedno společné. Žádný z nich neměl jméno. Každý byl propojen s každým a nikdo nemohl zemřít.

Lidé se jich stranili, báli se jich víc než moru, proto se ukrývaly.

Jenže časy se změnily a změnily se i podmínky pro život. Už dávno přestalo být důležité, kdo jsou a co jsou zač. Byly to nejobávanější bojovníci všech dob, říkalo se jim Sin. Nikdo z nich neměl jméno, jen tohle označení. Vlastně si své jména už ani nepamatovali.

Bojovali s bytostmi, pro které lidé neměli označení. Kdysi dávno, pradávno se jim říkalo bojovníci soumraku, dokud jim lidé nezačali říkat Sin.

"Myslím, že pro vás přece jen něco mám," ozve se starý muž.

Mladíci k němu obrátí pozornost a mnohým se oči zalesknou očekáváním.

"Můžete se svého břemene zbavit, ale…" začne staroch

"Jaké ale starochu," zamračí se na něho šedovlasý mladík.

"Zbavit vás vašeho břemene může jen ten, kdo vám dá své srdce a řekne vaše jméno," dopoví starý muž.

"To je skvělé! Jak můžeme najít někoho, kdo by nás miloval, když se nám každý vyhýbá na tisíc honů? A jak může vyslovit naše jméno, které my samy neznáme?" zeptá se rudovlasý mladík naštvaně.

"To já nevím, to mi kniha neřekla," posmutní starý muž a zavře knihu.