Anděl strážný

 

Sedím s tátou v jeho kanceláři a hrajeme domino. Snažíme se tak zabít čas, než dojde jeho otec. Tedy nevíme, že dojde, ale náhoda je blbec. Viděl ho tu, tak je jisté, že se ho pokusí zabít.

Zatraceně, to byl hodně nešťastný den. Když jsem se to dozvěděl, odmítl jsem jít domů a zůstal v nemocnici.

Podívám se na hodinky. Jedenáct hodin, už nejspíš nepřijde, pomyslím si, když se ozve hluk na chodbě. S otcem vyběhneme a letíme k pokoji, kde leží Ryuu. Je tam dost krve a pobodaný strážný, kterého ošetřují doktoři. Hodím okem do pokoje a uvidím jen vyděšeného Adriana, kterému na rukávu prosakuje krev. Ryuu tam není.

"Kde je?" zeptám se Adriana.

"Nevím, vyběhl někam ven," zavrtí hlavou Adrian.

"Schody," zachrčí vážně zraněný strážný. Otočím se na patě a rozběhnu se ke schodům, to že jdu správně, mi naznačují kapky krve, které směřují stejným směrem. Za sebou zaslechnu dupot. Ohlídnu se přes rameno, aniž bych zastavil. Trochu se mi uleví, když spatřím jednoho z přivolaných policistů. Vyběhnu na schody a začnu je sbíhat. Po nekonečné době dorazím dolů a vyběhnu ze dveří, jsme skoro na ulici, když na zemi uvidím větší množství krve.

Sevřou se mi všechny vnitřnosti a začnu se zběsile rozhlížet. Policista si zachová chladnější hlavu, vytáhne vysílačku a kategoricky vyhlásí pátraní, po Ryuuvě otci a požádá o služebního psa.

Se psem tu jsou do čtvrt hodiny, během které si doslova rvu vlasy nedočkavostí. Německý ovčák už běží po stopě, museli se stavit nahoře.

"Ty se vrať, nepotřebujeme tu další stopy," podívá se na mě policista, který vede psa.

"Jenže mě Ryuu zná a očividně krvácí, když se s ním budete dohadovat, může se to ještě zhoršit," nedám se zastrašit.

"No dobře, ale za námi," vzdá to policista. S úsměvem kývnu a běžím za nimi. Pes nás vede přímo k dálnici. Zděsím se, když uvidím dopravní nehodu. Doběhneme tam a jen zaslechneme, jak se jeden řidič obhajuje, že mu vletěl přímo pod auto. Rozběhnu se k největšímu hloučku a přes policajty se dostanu k ležící postavě.

K mé velké úlevě je to Ryuuv otec a ne Ryuu.

Rychle řeknu policistům o koho se asi jedná a podívám se na psovoda. Vlčák míří přímo přes dálnici a jeho kolegové musí zastavovat dopravu. Rozběhnu se za nimi, aniž bych dbal na volání dopravní policie. Na ně bude čas později.

Pes nás vytáhne na chodník a táhne temnou uličkou.

"Nevíš, jestli to ten kluk nezná nebo kam asi mířil?" obrátí se na mě psovod.

"Někde tady by měl být park," odpovím udýchaně.

"To není moc dobré místo," zamračí se psovod.

"Ale je tam spoustu skrýší, kdo to tam dobře nezná, neví o nich. Měl by tam šanci," odpovím psovodovi.

"To je pravda," kývne a dá znovu povel psovi. Policista vytáhne baterku z kapsy a rozsvítí ji. Její světlo dopadne na tmavočervené kapky. Krev.

Znovu se rozběhneme po stopě a doběhneme do parku, kde pes ztratí stopu.

"Hodně pachu a nejspíš i něco co do toho nespadá," pokrčí bezradně rameny psovod.

Udělám to, co považuji za nejlepší, přiložím si ruce k puse.

"Ryuu!" zaječím a začnu poslouchat. Nic. Ale ne pro psa. Rozběhne se k velké bambuli uprostřed parku. Je tam jeden zastrčený kout, kde se dá dobře schovat.

 

Krčím se ve velké skrývačce, hned vedle bambuli uprostřed parku. Tam jde dobře dohlídnout a navíc bych se tam nejspíš nedostal. Už tak jsem rád, že jsem se dostal sem.

Je to taková velká krychle na šplhání. Vypadá jako by byla celá, ale jen když se skloníte k jednomu rohu, uvidíte, že je to dutý prostor. Dá se tu dobře schovat a nikdo vás tu nenajde. Tedy, když to tu nezná nebo se neprozradíte, i kdyby stál přímo vedle vás. Pomalu začínám ztrácet vědomí, když ticho parku prořízne hlas.

"Ryuu!"

Trhnu s sebou. To přece není možné.

"Kai..." snažím se zavolat i přes nebezpečí, že mě uslyší otec. Musím ho před ním varovat! Zanedlouho se ozvou kroky, ale je jich víc, a sem tam cvaknutí drápu o nějaký kamínek. Že by pes? Co je to za blbost?

"Ryuu?" ozve se znovu Kai. Teď je v hlase slyšet zadýchanost a drobná panika.

"Kai," zachrčím a pokusím se dostat z úzkého prostoru, když do mě žduchne studený čumák a v zápětí ucítím psí jazyk. Pes je za chvíli stržen zpátky a objeví se tvář Kaie.

 

Dívám se, jak pes u velké krychle zamává ocasem a jak ho psovod stáhne k sobě. Skloním se pod ni a už se dívám do vyčerpané tváře Ryuu. Moje úleva je neskutečná.

"Ty idiote, jak ses sem dokázal nasáčkovat?" prohlížím si malý prostor ve světle baterky, kterou drží policista.

"Když ti jde o kejhák, dokážeš všechno," zachrčí Ryuu a snaží se odtama dostat. Pomůžu mu.

"Kai, musíme pryč, otec..." začne mě přesvědčovat.

"...je mrtvý. Srazilo ho auto, když přebíhal dálnici. Víš, že máš největší kliku, jakou jsem kdy viděl?" zeptám se ho a rychle ho začnu prohlížet. Má bodné rány, nijak moc, ale dvě mi i dělají starosti. Musím ho rychle donést do nemocnice.

"Ryuu, hlavně neomdlévej ano? Za chvíli budeme v nemocnici," podívám se na něho a povzdechnu si. Pozdě.

"Na, zabal ho do téhle deky, ať neprochladne ještě víc," podá mi policista, teplou deku. Neptám se, kde ji vzal a zabalím do ní Ryuua. Pak ho vezmu do náruče a vykročím nejkratší cestou do nemocnice, není odsud moc daleko. Sem jsme to brali vlastně menší oklikou. Vracíme se všichni tři. Když dorazíme do nemocnice s Ryuuem, tátovi se uleví.

Ryua rovnou odvezou na vyšetření, aby se podívali na rozsah poranění. Sednu si na lavičku a snažím se vydýchat.

"Co jeho otec?" zeptá se policista a táta se na mě podívá taky.

"Toho budou soudit v pekle. Škoda, že z toho vyvázl tak lacino, srazilo ho auto, byl na místě mrtvý," odpovím s vysvětlením.

"Ale Ryuu bude mít klid," ukáže táta na nespornou výhodu. Pak vezme mobil a zavolá mámě, která je už určitě strachem bez sebe.

"Co ten strážný a Adrian?" zeptám se ještě.

"Strážný je mimo nebezpečí má jen pár bodných ran, nijak vážných a Adrian je za hrdinu. Kdyby tomu hajzlovi neposvítil do očí, asi by strážný dopadl o dost hůř," pousměje se táta, který dotelefonoval. Uleví se mi.

Ještě počkám, než dovezou obvázaného Ryuua, který je znovu při vědomí.

"Má pár hlubokých bodných ran, ale všechny šli mimo životně důležité orgány. Ten kluk má víc štěstí než rozumu," seznámí nás s jeho pravotním stavem doktor.

"Nebo strážného anděla, kterého lituji. Má s ním plné ruce práce," pousměji se s úlevou.

"To ano, musím se ho zeptat, kde takového anděla dostal, taky bych jednoho potřeboval," horuje doktor. Zasměji se a jdu ještě za Ryuuem. Vypadá to, že usnul.

"Ty máš tedy štěstí Ryuu. Až se uzdravíš, přivážu si tě k sobě, aby se ti už nic nemohlo stát. Měl jsem o tebe strašný strach," hladím Ryua po vlasech.

"Ty ho miluješ, že?" ozve se Adrian. Zůstanu na něho koukat.

"No nehleď, šlo to na tebe poznat, už když jsi přišel. Ryuuovi se nemůže nic stát, když má takového anděla strážného jako jsi ty," zasměje se Adrián.

"Já nejsem anděl strážný," bráním se překvapeně.

"Ale ano jsi. Moje máma mi vždycky říkala, že naši Andělé strážní jsou ti, kteří nás milují. Musíš s ním mít plné ruce práce," zasměje se Adrian.

Usměji se, jak někomu vyvrátit nevratitelné?

"Jo to mám, ale nedokážu si představit, až najde někoho, za kým půjde na konec světa," povzdechnu si a Ryuuvi stáhnu z očí příliš dlouhý pramen.

"Jestli s někým půjde na konec světa, tak jsi to ty. Za kým jiným by měl jít než za svým andělem?" pousměje se Adrian.

"Kéž by to bylo tak jednoduché," povzdechnu si tiše.

"Máš pravdu. Věci bývají hodně složité. Ale proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě. Čím složitějším tím lepší ne?" uculí si Adrian.

"Zaslouží si v životě štěstí, už si vytrpěl dost zlého," prohlásím tiše.

"No jistě a proto ho chceš nacpat do náruče někomu jinému, že," ozve se Adrian ironicky.

"Ne chci, aby byl šťastný. Je mi jedno, s kým to bude, ale přál bych si..." zmlknu a pohladím Ryuua po tváři.

"No co by sis přál? Vymáčkni se nebo tě vymáčknu jak citrón já," varuje mě Adrian.

"...přál bych si, abych to byl já, vedle koho bude šťastný. Kdo mu ukáže svět, který si zaslouží. Koho bude milovat celým svým srdcem," zašeptám sotva slyšitelně.

"Pane Bože na nebesích slyšíš to? Kai, řekni mi jeden důvod, proč to neřekneš Ryuuovi?" zděsí se Adrian.

"Protože nechci, aby se mnou byl jen z vděčnosti, ale proto, že mě miluje," odpovím Adrianovi, který ze mě skoro chytne infarkt.

"Kai, jaké dioptrie máš ve sklech brýlí?" zeptá se mě Adrian zmučeně.

"Nenosím brýle," odpovím mu zmateně.

"Tak si je pořiď a hodně silné," poradí mi Adrian dobrosrdečně.

"Nepotřebuji je. Jediné, co potřebuji je, aby se Ryuu uzdravil a byl šťastný," zavrtím hlavou.

"Hm tak to jo. Dám ti drobnou radu, až se ti nějaká odpověď nebude zdát počkej ještě chvíli a poslouchej, co říká. Možná budeš překvapený," hodí po mě další radou.

"Dobře," kývnu s úsměvem, myslím si, že je to jen taková hříčka.

"Kai, už musíme, máma ohřívá večeři," nakoukne do dveří táta. Kývnu. Skloním se nad Ryuuem a dám mu lehký polibek na rty, stejně jako odpoledne.

"Brzo se mi uzdrav, lásko," zašeptám a odejdu z pokoje, kde si Adrian mumlá něco o slepých myších... nejspíš. V pokoji se zhasne, ještě než dovřu dveře.

 

Jen co uslyším tiché zavření dveří a cvaknutí vypínače otevřu oči a vyjukaně se zadívám do tmy. Na rtech mě stále pálí Kain polibek. Chtěl jsem ho ještě dnes vidět, ale začal mluvit tak zajímavě. Netušil jsem, že ke mně cítí něco takového...

Proboha, co si jen počnu?

A co cítím já ke Kaiovi?

Usnu až nad ránem se šíleným zmatkem v hlavě.