Nový pokus...

 

 

Dívám se z okna a už ani nevím kolik dní uplynulo ode dne, kdy mě našli pod schody. Dny se mi slily v jeden velký šedý chuchvalec, který se líně převaloval sem a tam. Už jsem se i smířil s Adrianem a jeho neutišitelným optimismem. Ten by vážně dokázal z jalové krávy vykecat tři telata a ještě pět litrů mlíka. Vzdala by se po dvou hodinách!

"Jsi na řadě Ňufíku," zasměje se Adrian.

Zaskřípu zuby, tohle oslovení nesnáším. Když ho slyšel psychouš rozesmál se a začal ho používat taky, aby ze mě něco dostal. Je tu každý den a včera měl na kravatě modrý tučňáky s růžovími motýly na purpurovém pozadí.

Doslova jsem se otřásl hnusem.

Zvednu hlavu a podívám se na šachový stolek, který je postavený mezi námi, to proto, že ve výhledu mi zavazí hadička, ze které kape umělá výživa. Vzhledem k tomu, že jsem si ji párkrát vytrhl a v jednom případě i s kůží, malým množstvím svaloviny a roztrhl si žílu, kterou mi zašívali víc jak hodinu, mě přivázali k posteli, aby se to nestalo znovu. Taky je to jako prevence proti mému útěku. Podívám se na rozmístění šachů, vidím to trochu blbě, ale jde to, a řeknu mu souřadnice svého černého jezdce.

"Ty si děláš srandu," zasténá Adrian.

"Nevím proč," odpovím klidně. Adrian si něco pro sebe zadrmolí a začne přemýšlet nad dalším tahem. V průměru mu to trvá deset minut a víc, takže mám dost času na sebe litování. Před pěti dny se rozhodl, že mě naučí šachy, když tu ležíme jak lazaři. Od té doby nevyhrál ani jednu partii. Zlepšil se, dřív jsem ho porazil po půl hodinách, teď mi to trvá i pět hodin, je vidět, že používá mozek.

"Kdo tě ty šachy naučil hrát?" zeptá se mě najednou.

"Kámoš přes internet," odpovím.

"Kolikrát jsi ho porazil?" zeptá se mě.

"Ani jednou. Je mistrem republiky," ušklíbnu se. Adrian bezhlesně otevře pusu.

"A ty jsi jeho následovník, co?" neodpustí si špičku.

"To ani omylem, na něho nemám," pousměji se.

"To byl... ty ses usmál?" vyvalí na mě oči. Obrátím hlavu k oknu a nadávám si v duchu do idiotů, jak jsem se tak mohl nechat nachytat? Dlouho je ticho a pak.

"Jsi na řadě," ozve se Adrian. Podívám se a dám mu mat.

"Ty jsi strašný, copak mě nemůžeš nechat ani jednou vyhrát?" zakňourá Adrian.

"Nauč se bojovat," odseknu mu a zavřu oči.

Rozletí se dveře.

"Máte tu oběd," ozve se sestra, strašná rašple, už mě dvakrát donutila jíst! Poznám ji už po hlase.

"Adrine, ty tu máš kuře s rýží a zeleninou, dobrou chuť a my jdeme na rýžovou kaši," zastaví se nade mnou.

"Strčte si ten blivajz někam, kráčmero," procedím skrz zuby.

"Mě nenaštveš, jsem odrážecí. Když tě baví mě urážet, tak prosím, ale jíst budeš!" setře mě sestra.

"Ani mě nehne," odseknu vztekle.

"Hýbat se u toho nemusíš," ujistí mě a než se stačím vzpamatovat, mám první lžíci v krku. Skoro se tím udávím a vzhledem k tomu, že mi ucpala ústa rukou, tělo instinktivně dá pokyn k polknutí. Z té chuti je mi na zvracení.

"Nechutná? Tak začni jíst a budeš dostávat lepší jídlo, zítra jsou naplánované zapečené těstoviny," oznámí mi klidně. Mrcha, to mi dělá naschvál!

Navíc, co jsem slyšel od Adriana, není to běžná nemocniční strava, ale prvotřídní. Za chvíli do mě nahustí celý blivajz.

"No vidíš, že to jde bez větších problémů, jestli to tak půjde dál, tak tohle nebudeš za pár dní potřebovat," klepne do umělé výživy a s prázdným podnosem odejde.

"Ty jsi fakt magor nechat si ujít takové báječné, do křupava vypečené kuřátko a ta rýže..." začne se mi pošklebovat Adrian v dobrém rozmaru.

"Sklapni, už tě mám plný zuby," zavrčím na něho.

"Mám tu párátko, chceš ho půjčit?" zeptá se mě rozesmátě. Jen po něm šlehnu hnusně ledovým pohledem a odvrátím zrak.

"Máš hnusnou náladu, protože se dobře nenajíš," drbne si znovu. Ignoruji ho. Povzdechne si a zapne si počítač, za chvíli slyším, jak se pochichtává nad jedním z příběhů, svých četných internetových stránek. Zavřu oči, ale i tak cítím, jak mi zpod víček vyteče slza. Jen stěží si dokážu uvědomit, co jsem všechno ztratil.

Probudí mě tiché hlasy a občasný nekontrolovatelný výbuch smíchu. Zarazí mě Adrianův tichý hlas, který všechny uklidňuje. Rozespale se na něho otočím. Ani jsem netušil, že jsem usnul.

Dalšího, čeho si všimnu je, že hadička s nitrožilní výživou zmizela stejně jako stojan, ale pořád jsem přivázaný. Rozespale na skupinku Adrianovy rodiny zamrkám a obrátím hlavu k oknu. Než to stačím udělat, obrátí se ke mně korpulentní dáma.

"Všimla jsem si, že za tebou nikdo nechodí, tak jsem ti donesla něco dobrého, jestli budeš chtít, budeme chodit i za tebou. Není dobré zůstávat na takovém místě sám. Maminka má asi strašně moc práce, že," usměje se soucitně. V momentě mám pocit jako by mi mezi žebra vrazil rozžhavený nůž a do očí se mi vtlačí slzy.

Máma nemá moc práce, prostě se mě zbavila jako odpadu, který nepotřebuje. Dejte mi všichni pokoj! Vykřiknu v duchu a zavřu oči plné bolesti. Ten soucit je poslední o co stojím!

"Udělala jsem něco nebo řekla něco špatně?" zeptá se paní zmateně Adriana. Nevím, čeho všeho si stihla všimnout.

"Já nevím, mami. Za tu dobu jsem si všiml jediného, povídání o své minulosti a rodině je pro něj tabu. Ani psycholog nic z něj nedokáže dostat a to je správný magor, ze mě by vytáhl i to co nevím," zaslechnu Adriana, i když mluví tiše.

"Aha, je mi ho líto," povzdechne si jeho máma.

"Myslím, že soucit je to poslední o co stojí, stejně jako já tenkrát," napomene Adrian jemně mámu. Ale i tak se neubráním pár soucitných pohledů, ze kterých je mi na blití.

"To máš pravdu. A jak to vypadá s tebou?" zeptá se zvědavě.

"Mám čím dál větší naději na kudlu," povzdechne si upřímně Adrian.

"To víš, bráško, za blbost se platí a ty jsi málem zaplatil hodně krutě. To, že nohy aspoň částečně cítíš, můžeš považovat za nehorázné štěstí," ozve se od dveří temperamentní hlas a stejné temperamentní kroky se rozejdou k jeho posteli.

"Díky za připomínku, to nemuselo být," ozve se zkroušeně Adrian.

"Myslím, že muselo, aspoň příště nebudeš vyvádět lumpárny a ty dva roky na vozíčku si zapamatuješ. Jo to ti posílá Lenka, prý čeká na návštěvu, dnes nemohla," hodí něco na postel, nejspíš Adrianovi přímo na tělo, protože jen hekne. Neodolám a otočím hlavu, na Adrianově břiše se skví nejlepší a asi pětikilová bonboniéra. Ta musela stát balík, viděl jsem ji jen jednou a pohled na cenu stačil, aby mě přešla chuť.

"Jo a ještě ti mám za ni dát pusu," vzpomene si.

"To si zkus a Lenka bude bez manžela, Davide," zavřeští Adrian a zbytek vyprskne smíchy. Jsou tak nechutně veselí, až mi to leze na mozek a to opravdu.

"Jé šachy. Které jsi měl, bráško?" zeptá se kluk se zájmem.

"Bílé," přizná zahanbeně Adrian.

"Tak protivník tě rozmetal, kdopak s tebou hrál?" zeptá se David.

"Soused," kývne nejspíš ke mně, protože ucítím drcnutí do ramene. Snažím se ho ignorovat. Chvíli na mě mluví, ale odpovědi se nedočká, pochvíli to s povzdechem vzdá, opře se o moji postel a mluví s rodinou.

Je mi z jejich přítomnosti čím dál tím hůř. Konečně do pokoje vejde sestra a ukončí jejích návštěvu. I tak loučení trvá hodně dlouho. Konečně odejde i ten poslední, který na mě hodí pátravý pohled a vyjde z pokoje.

Konečně zavládne ticho.

"Ryuu, máma to nemyslela špatně, vím, jak se cítíš..." otočí se na mě Adrian. Něco ve mně povolí a já konečně vybuchnu.

"Víš? Hovno něco víš! Proč se nestaráš o sebe a mě nenecháte konečně na pokoji?" vyjedu po Adrianovi, který na mě zůstane zírat s otevřenou pusou. Co jsem tu, tak jsem takhle nevybuchnul.

"A jak mám něco vědět, když ty mi nic neřekneš?" zeptá se mě, když se vzpamatuje.

"A proč bych ti měl něco říkat? Ty nejsi ani můj kamarád, ty kriple," vyjedu na něho. Hned toho lituji, tohle jsem vážně nechtěl, zvlášť když se Adrianovi v očích objeví slzy. Tohle ho muselo bolet, ale nevím, jestli to nebolelo víc mě. Prudce otočím hlavu k oknu a vší silou se koušu do rtů, abych se nezabrečel.

"Tohle si nemusel, chtěl jsem ti jen pomoct," promluví tiše a mě je ještě hůř než před tím.

"Ale, ale, Ryuu, tohle bylo ošklivé a já jsem si začínal myslet, že si budete rozumět. A taky jste si tak dobře rozuměli, copak se stalo, že jsi tak ošklivý," ozve se ode dveří káravý hlas psychouše.  Oba mlčíme jako zařezaní. Adrianovi dokonce unikne tichý vzlyk, který mě ostře bodne.

Tohle jsem vážně nechtěl, copak jsem stejný hnusák, jako je otec? Uslyšíme tichý povzdech.

"Ryuu, mám pro tebe pár dobrých zpráv, dneska tě pustíme osprchovat samotného, už tě náš zřízenec nebude okukovat. Moc si tě chválil, že máš pěknou postavu, jen bys potřeboval přibrat," poklepe mi na rameno. Odfrknu si, tahle nemocnice je plná úchylů, psychopatů nebo ježibab.

"Jestli to půjde dobře, tak ke konci týdne by tě mohli pustit domů," dodá.

Domů? Kam domů? Já žádný domov nemám.

"Tvá matka si přála, abys byl umístěn v rámci nového programu v rodině, tak budeš bydlet u mě. Budeš mít připravený pokojíček, máme dost střeleného psa, ale je hodný a můj syn se už na tebe taky těší. Takže to tu, co nejdřív zabal," poplácá mě po ramenou.

"Proč mě rovnou nezavřete do nápravného ústavu, tam přece patřím ne?" procedím skrz zuby.

"Jestli se na to cítíš, ale ty bys šel nejspíš na psychiatrickou léčebnu, než do ústavu," odpoví mi psychoušek. Prudce k němu obrátím hlavu a očima se přímo zabořím do vyblité jantarové kravaty, kde skáčou fialové žáby. A to jsem si myslel, že to horší být nemůže!

"Do blázince patříte jedině vy i s těmi svými kravatami, když je vidím, mám chuť zvracet!" zaječím na něho nezřízeně.

"Takže ty sis jich všimnul? To jsem rád, že se ti líbí. Děti jsou přímo nadšené a že mi sluší," zamrká na mě psycholog nadšeně. Obrátím oči v sloup a obrátím se k oknu. S ním není vážně žádná řeč.

"Co myslíš, jakou bych si měl vzít příště?" zeptá se mě. Nevnímám ho, hlavou se mi honí takové mraky otázek, na které nemám odpovědi, že je mi z toho zle. Tady je vlastně moc málo věcí, ze kterých mi zle není, sebe počítaje také!

To vážně, pro mámu tak málo znamenám?

Opravdu jsem pro ni jen přítěž? Nejspíš ano, proč jinak by mě tu nechala a sama si užívala s otcem v domě? Proč by mě jinak ani nenavštívila, nezavolala, nedala o sobě vědět. Proč by mě strčila k cizím lidem, aby se o mě postarali?

Pro ni jsem jen kus odpadu, který se nikdy neměl narodit!

Konečně povinná hodinka psychouška končí a on s povzbuzujícími slovy odejde. Seru mu na to!

O půl hodiny později, pro mě přijde sestřička a odvede mě do koupelny, už celkem i zvládám chodit. Leč bohužel pro mě je na chodbě dost rušno.

Sestra mi otevře dveře do koupelny a zavře za mnou, k mému údivu ani nezkontroluje vnitřek koupelny. Osprchuji se, a když chci pověsit ručník, všimnu si na umyvadle hotového pokladu. Někdo tam zapomněl žiletku!

Neváhám ani vteřinu, vezmu ji a začnu se zuřivě řezat do rukou, hezky hodně hluboko a na každé ruce několikrát po celé délce předloktí. Krev se ze mě valí proudem, za chvíli se mi zatočí hlava a já sebou seknu na zem. Nejspíš to někdo uslyšel, protože se prudce rozletí dveře a nějaká sestra začne volat doktora. Sakra našli mě moc brzo!

V dalším okamžiku cítím, jak mi stahují ruce a zvedají na pojízdné lůžko, pak mě někam vezou po chodbě. Než ztratím vědomí úplně, před očima potažené mlhou se mihne Adrianův vytřeštěný výraz a nevěřícný pohled mého psychiatra. Pak je jen černá tma...