Tajný svět

 

Do pokoje, kde sedím, pronikají ostrá slova hádky, snažím se jich nevšímat. Místo toho, otevřu své stránky, abych se podíval, co pěkného přibylo. Další komentáře, bezva. Netrpělivě otevřu první a ztuhnu, tohle jsem nečekal.

-to je hnus, co píšeš, nejdříve se nauč pravopis a pak teprve něco piš-

Skousnu se do jazyka a otevřu další, to samé z patnácti komentářů, které mě vlily do žil trochu vůle žít, jsou tři tak hnusné, že mám chuť se vším seknout téměř na místě. Vím, že tam mám chyby, ale nejsou tak strašné, co na začátku, kdy jsem neuměl napsat jediné slovo správně. Teď přece jen pravopis zvládám jen o něco víc a kamarád mi je před uveřejněním ještě opraví, ne jako beta, ale spíš je vystříhá těch největších chyb a po ajsku mi napíše, co jsem napsal za chyby a jak se to píše správně, tak se to pomalu, ale jistě učím. A že tam jsou nejasnosti, o nich vím, ale nemůžu na ně vychrlit všechno naráz, vždyť jsem jim jasně vysvětlil, že se tím budu zabývat později. Mám toho tolik rozepsaného, ale má vůbec cenu psát dál?

Najednou bouchnou vchodové dveře a ještě si uvědomím, že je klid, jeden nebo oba odešli. Ani neví, jak se mi ulevilo. Sáhnu do šuplíku a vytáhnu peněženku, že si něco skočím koupit, dostávám kapesné a ještě mám tajně brigádu, jinak by mi ty peníze sebrali. Při pohledu do ní ztuhnu, všechny peníze jsou pryč, jsem blbec, že jsem si je hned neschoval. Táta bere peníze i mámě a teď i mě, nemá cenu si stěžovat, protože máma to tak nebere, jen mi řekne, že si mám peníze schovat, že je to moje chyba. A když se ozvu já, klidně mě i zfackuje, pro klid je schopná všeho.

Mám hlad a tak se vydám do kuchyně, nepřirozené ticho mě přesvědčí, že jsem doma sám. Otevřu ledničku a skousnu si ret, ano jídla je tam dost, ale nevím, co si táta bude chtít vzít tak ji zavřu, aniž bych si něco vzal, za ty jeho kecy a výčitky mi to nestojí. Ve spíži si aspoň vezmu suchý rohlík, to snad nepoznají a vrátím se do pokoje.

 Udělám si úlohy a pak celou dobu brouzdám po internetu, abych se odreagoval, nemám náladu psát, úplně mi vzali chuť něco tvořit. Najdu si anime, které se mi líbí, a pustím si ho. Tak se koukám do doby, než jsem unavený. Vypnu notebook a uschovám ho, aby ho nikdo nenašel a nemohl ho prodat. V téhle rodině nevěřím nikomu. Lehnu si a navzdory únavě nemůžu usnout, dokud nezaslechnu mámu a později opilého otce, který se vpotácí domů. Teprve, když vše utichne, ponořím se do neklidných snů, aby mě ráno probral otec, který šmejdí v pokoji.

"Co tu hledáš?" zeptám se rozespale.

"Dej mi peníze ty zmetku," oboří se na mě.

"Nic nemám, všechno jsi mi vzal včera," ohradím se a vzápětí ucítím na tváři facku.

"Nelži, vždycky máš nějaké peníze, nemám cigarety," zařve táta.

"To je tvůj problém," odseknu mu a schytám druhou. Pak už naštěstí nemá čas a vypadne do práce. Probraný se vpotácím do kuchyně, abych se napil a všimnu si mámy, která se také chystá do práce. Ani za mnou nepřišla, i když věděla, co se děje. Řeknu ji ahoj a vrátím se do pokoje, kde se obléknu a jdu uklidit, protože odpoledne mám brigádu.

 Pak co nejrychleji vypadnu do školy, třebaže mám ještě fůru času. Sednu si do své lavice a vytáhnu zápisník, začtu se do rozepsaného příběhu a pak se pustím do pokračování, plánuji takový příběh, jaký mé stránky ještě nezažili, i když, bůh ví, jestli k tomu dojde. Je to můj útěk do světa fantasie a moje záchrané kolo, které mě stále drží nad vodou. Které mě nutí žít a jít pořád dál.

Zápisník sklidím, až když zazvoní a dávám pozor. Když je přestávka, znovu píšu. Je mi jedno, že si ze mě každý utahuje, jde to prostě mimo, nevnímám je.

Známky mám dobré, učení mi problémy nedělá a tak mě učitelé občas nechají psát i při hodině. Čeho se obávám, je konec školy, sice pokaždé vymáznu první, ale jen proto, že jdu na brigádu.

"Ahoj, ukážeš mi, co píšeš?" ozve se nade mnou příjemný hlas a zalije mě lehce vanilková vůně.

"Ne je to tajné," odpovím a skoro se položím na blok.

"To je škoda. Rád bych si to přečetl," ozve se hlas znovu. To určitě a rovnou to dal přečíst všem ve třídě, aby se mi zase měli proč smát a utahovat. Měli by o zábavu postaráno po zbytek školního roku a ty bys z toho měl prospěch, co? No a co, že píšu, problém je to, co píšu.  Nikdo nepochopí, že v mých povídkách se mají rádi dva kluci.

"Už jsem řekl, že ne," odseknu mu.  Ale nevšimnu si, že tím přilákám pozornost dalších. V další hodině mi blok zmizí.

Zoufale ho hledám, když se zepředu ozve citace mých vět posměšným hlasem, zbytek třídy se láme smíchy. Chvíli se dívám na kluka, který to předčítá, pak, aniž bych se obtěžoval se sklízením, či bráním svých věcí, prostě uteču ze třídy. Už se tam nikdy nesmím vrátit.

 

Všimnu si bledého obličeje Ryuua a vzápětí jak vyběhne ze třídy, netuším, o co se jedná, dokud se nezaměřím na věc, co drží v ruce spolužák, to je přece jeho blok! Doslova vyletím z lavice a prudkou ránou ukončím jeho přednes, kterým se ho snažil zesměšnit. Prudce hekne a složí se na zem. Zvednu blok a podívám se na ostatní.

"Jestli na tohle téma hodíte jedno jediné slovo, dopadnete hůř, je vám to jasné?" zeptám se všech okolo.

"Co je ti vůbec po něm je to buzerant," odfrkne si další posměšně. Jen se po něm otočím a moje pěst zasáhne další břicho, ještě ho silou třísknu ke zdi.

"A co, že je gay? Já jsem taky a rozhodně se za to nestydím," usměji se.

"Buzerante," zasýpá kluk. Jen pozvednu obočí a střískám ho do kuličky, pak ho chytnu za kravatu a zvednu k obličeji.

"Já si nenechám nadávat, to si pamatuj, znám i pár lidí, kteří za diskriminaci proti gayům trčí ve věznici, abys nebyl další ubožáku," ušklíbnu se a pustím ho. Nikdo už se neodváží říct jediné slovo. Sklidím Ryuuho věci a svoje, pak skočím za třídním, že je mu špatně a že ho doprovodím domů, když učitel souhlasí, vyjdu ze školy a čtu si příběh v bloku. Neříkám, že je perfektní, jsou tam chyby a sem tam pár nejasností, které se později vysvětlují a vytvářejí další otázky. Dočtu povídku do konce a hned chci vědět další. Vydám se ho hledat. Najdu ho na břehu řeky pod železničním mostem.

"Myslím, že tohle ti patří," dám mu před tvář jeho blok. Vezme si ho a rychle si ho schová.

"Kdy tu povídku dopíšeš?" zeptám se ho a sednu si vedle něj.

 

Ztuhnu, on to četl? Taky se mi bude vysmívat? Skloním hlavu a neodpovím, snažím se ovládnout třas rukou.

"Ne nechci se ti smát, spíš mám pocit, že ta povídka je hodně dobrá, asi bych se měl představit nebo znáš mé jméno?" zeptá se mě. Zmůžu se jen na zavrtění hlavou o dění ve třídě se nezajímám, to samé platí i o těch, kteří ve třídě jsou. Starám se jen o svůj tajný svět, který se mi začíná hroutit. Bojím se někoho pustit k sobě, protože se bojím, že mě zase zraní, že se nebudu moct nadechnout, tak, abych necítil bolest.

"Jsem Kai Samochi," podá mi ruku.

"Ryuu Kaimo," odpovím tiše a lehce ji stisknu.

"Moc mě těší, nezajdeme si někam?" zeptá se mě.

"Ne, nemám čas," hrkne ve mně, vyskočím a s blokem se rozběhnu pryč.

"Ryuu počkej," zaslechnu, ale jen stisknu oči a rozběhnu se ještě rychleji, běžím rovnou na brigádu. Mám strach jít domů, kdyby tam někdo byl.

Šéf se sice podiví, ale pak je rád, že jsem přišel dřív, je tam hodně práce, do které se doslova ponořím. Z práce jdu až večer a v šatně přemýšlím, jestli se nemám vrátit do školy pro tašku s učením. Vyjdu z brány a vytřeštím oči na kluka, který mě našel na břehu řeky.

"Ahoj, tady pracuješ? Když jsi utekl, nestihnul jsem ti říct, že jsem nás ze školy omluvil, tady máš učení," podá mi tašku s učením.

"Já... díky," vezmu si ji a schovám tam blok, pak se vydám se skloněnou hlavou domů. Loudám se, jak jen to jde. Kai se ke mně přidá.

"Nechce se ti domů?" zeptá se mě Kai. Ledabyle trhnu ramenem, nic mu do toho není. Jen další z nezajímavých lidí, co se štvou do cizích věcí.

"Chceš si o tom promluvit?" nedá se odbít.

"Nic ti do toho není, dej mi pokoj," trhnu sebou a rozběhnu se ulicí domů, jeho nechám stát za sebou. Odemknu, řeknu ahoj mámě, a co nejrychleji zapadnu do pokoje.

"Ryuu, pojď se najíst," zavolá na mě. Odloudám se do kuchyně a sednu si ke stolu.

"Zase mi vzal peníze, co jsem měl na oběd," postěžuji si mámě.

"Máš si je schovávat, už jsem ti to říkala tolikrát," zamračí se na mě.

"Tobě vezme, i když si je schováš, takhle se žít nedá, proč se neodstěhujeme?" zeptám se jí.

"Není to tak lehké Ryuu, dvě výplaty jsou víc než jedna, víš, kolik máme dluhů," povzdechne si.

"Ty dluhy máme jen kvůli němu, nehledě na to, že co ti dá, vytáhne zpátky, buď na cigarety, nebo ti je ukradne. Navíc kupuje naprosté zbytečnosti. A co ty peníze, které z tebe tahá, že má v práci dluhy? Sobě sežene peníze vždycky, ale nám nedá ani korunu," rozohním se.

"Ryuu nech toho, už tak mám nervy na pochodu," požádá mě máma.

"Jen z něj, pořád čekáme, jestli přijde domů ožralý nebo ne, bez něj by nám bylo líp!" nedám se.

"A myslíš jen na sebe nebo myslíš taky na mě, v práci se můžu strhnout, abych nás uživila a zaplatila dluhy!" rozkřikne se máma.

"Jo a živíš tři! Kdybychom se odstěhovali, tak bych si našel brigádu a rozhodně by to nebyla taková zátěž jako je teď! Platíš úplně všechno i s nájmem on ti nedá z výplaty ani korunu a ještě tě okrádá!" nedám se. Odpovědí je mi jen facka, která mi přistane na tváři. Vyskočím od stolu a zamknu se bez večeře v pokoji. Zapnu si počítač a uklidním se psaním, hotovou kapitolu pošlu kamarádovi a pustím se do další. Konečně si zapnu ajsko už mě tam čeká a chválí mi kapču. Spokojeně ji dám na stránky a kecám s kamarádem.

Potom se podívám na komentáře, jsou tam dva, není to moc, ale potěší mě. Když se tam podívám o další chvíli později, skoro mi vyhrknou slzy do očí, prý že se nestydím uveřejnit takový škvár. Řeknu o tom kamarádovi, který se tam hned podívá a snaží se mě uklidnit. Nějak mi to nejde přijmout. Napíšu článek, kde se to snažím vysvětlit, i když mám pocit, že to nepomůže.

Svět se mi zhroutil o něco víc. Mám pocit, že se mi všechno hroutí a že ty balvany padají přímo na mě a pomalu mě dusí.

Nakonec vypnu počítač, aniž bych se rozloučil a lehnu si do postele, kde nečině hledím do zdi, příliš otupělí než, abych se nějak hnul nebo donutil k nějaké činnosti.

Ráno se osprchuji, a vydám se do školy, v první pekárně si koupím pořádnou snídani a pustím se do ní hned na ulici.

"Dobré ráno a dobrou chuť," zve se vedle mě usměvavý hlas doprovázený vanilkovou vůní. Neprozřetelně se nadechnu a vzápětí se začnu dusit, jak drobky vklouznou tam, kde nemají. Vzápětí mi na záda dopadne zprudka dlaň, takže mi drobky vypadnou z plic a já se se slzami v očích rozkašlu.

"Promiň, to jsem nechtěl," omluví se mi Kai nebo jak se mi včera představil. Neodpovím mu, mám co dělat, abych vykašlal všechno a při tom nepřišel o vzduch.

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě starostlivě. Kývnu a konečně se narovnám.

"Jo jsem," kývnu a vydám se ke škole, snídani schovám na svačinu, teď nemíním pokoušet osud. Beze slova jde vedle mě.

Nevšímám si ho, nechci nikoho, kdo by mě později odkopl jako prašivého psa. Sednu si k sobě do lavice a čekám, kdy začnou pršet posměšky, když se nic nestane váhavě se na ně podívám a kousnu se do rtů. V jejich očích, které se dívají tak ledově, se odráží zhnusení a odpor, třebaže skrytý. Je to horší, než kdyby se mi posmívali otevřeně.

Skrčím se v lavici a nikoho si nevšímám.

Když skončí škola, jdu rovnou domů, dnes brigádu nemám a nemám náladu se toulat městem, kde beztak nic není. Nikdo není doma a tak se hned vrhnu k počítači, to co tam uvidím, mě zlomí úplně. Ano, jsou tam povzbudivé komentáře, ale daleko víc odsuzujících a zraňujících, na to už nemám sílu. Rozhodnu se si kritizujících komentářů nevšímat a přidám tam další, co už mám opravené. Ano zraňují mě, ale bez povídek je můj svět prázdný.

Trvá to pár týdnů, než kritici pochopí, že se nedám zlomit a urážející komentáře přestanou psát v takovém množství. Pak dopadne další rána, v sobotu k nám přijde exekuce, protože táta si vzal další půjčku, kterou nesplácí a nereaguje na výzvy.

Po tom, co to máma vyřídí a z větší části zaplatí, ze svých našetřených tajných úspor, exekuce odejde s příslibem splátek, se strhne doma zase hádka kvůli penězům, při čemž nám otec nezapomene omlátit o hlavu, co všechno pro nás nedělá a my mu nenecháme ani korunu pro sebe. Tentokrát se nedám zastavit a do hádky se vložím i já, a řeknu mu, co si o něm myslím, a to dost s ostra, načež se táta otočí a třískne dveřmi.

"Ty si taky nemůžeš dát pokoj?! Víš, kolik mám starostí a stejně se do toho musíš plést," vyjede na mě máma.

"Tak konečně otevři oči, s tímhle tempem budeme za chvíli na ulici," rozkřiknu se.

"Tak si sakra najdi práci a nelenoš ve škole! Tohle je tvoje vina," rozkřikne se na mě a také odejde. Do očí mi vrknou slzy, tohle si vážně nezasloužím. Já přece nemůžu za to, co dělá táta, proč jsem za všechno odpovědný já, copak za to můžu?

Znovu si sednu k počítači, abych načerpal sílu z pozitivních komentářů. Těm špatným se snažím vyhýbat, ale i tak na jeden nový narazím. Téměř hned mě ubije skoro k zemi, tohle už nevydržím. Na stránky dám poslední článek s jedním slovem: Sayonara

Vypnu počítač a jdu do koupelny, kde si najdu žiletku, jediným tahem si přeříznu žíly a v klidu zavřu oči, tohle je poslední sbohem...