Socha

 

Jmenuji se Andrew a jsem nejmladší z učedníků mistra sochaře. Vlastně jsem jím byl kdysi, dokud jsem nedodělal svou první a zároveň poslední sochu. Vlastně jsem tomu monstru byl hozen jako poslední oběť. Být sochařem byl můj sen, tvrdě jsem dřel, abych se dostal k tomu nejlepšímu mistru sochaři a byl nejlepší.

Místo svého snu žiji ve zlaté kleci. V paláci tak nádherném, že se tají dech. V kleci z kamene, zlata a skla, po boku monstra, jehož smyčky právě teď drží mé tělo v jeho náruči. Mé tělo, které se prohýbá pod rozkoší zuřivého přirážení jeho mohutného údu.

Monstrum, které je napůl muž napůl had. Smyčky hadího těla se táhnou od pasu dolů, doteď si pamatuji tu hrůzu, když se nade mnou ta stvůra pohnula a uvěznila mě nahoře na ochozu. Když ze mě strhala oblečení a začala osahávat mé dětské tělo. Mistr pro mě nehnul ani prstem, i když věděl, že tam stále jsem, prostě odešel a nechal mě tam se stvůrou.

Teď už nejsem dítě, není mi už třináct, jsem jeho milencem dlouhé čtyři roky. Přesto ho jeho chuť na mě neodpadla. Poslední mohutné přiražení a do mě vytryskne jeho horké sperma. Zasténám, částečně rozkoší, částečně úlevou, že to prozatím je za mnou, prozatím než vyjde slunce. Tohle monstrum je neukojitelné, pokud jde o sex. Cítím, jak ze mě vyjde jeho úd a smyčka jeho těla mi sváže nohy, abych nemohl utéct, přehodí přes nás pokrývku a jeho pevné paže uvězní zbytek mého těla a ruce v pevném sevření. Vzlyknu. Monstrum za mnou se pohne a pohladí mě po tváři, jež zmokřily pramínky slz. Trhnu sebou, myslel jsem, že už spí.

"Copak miláčku? Trápili tě tu? Chceš se znovu milovat? Chyběl jsem ti?" zašeptá Cedrikův hlas. Ano tak se to monstrum jmenuje, Cedrik. Zavrtím hlavou, ani jedno z toho nechci.

"Bolí tě něco, není ti dobře?" Cedrikova ruka přistane na mém chladivém čele. Trochu si oddechne a nechápavě se na mě podívá.

"Prosím, pust mě," zašeptám tiše.

 

πππ

 

minulost

Vezmu si od mámy uzlík se svačinou a rozběhnu se ranními paprsky slunce k obrovskému rozestavěnému domu, jeho majitelé chtějí mít originální výzdobu ze zeleného kamene, který našli v horách. Dnes je můj první den, kdy se začnu učit vysněnému řemeslu sochařině. Dorazím na náměstí, kde má dům stát a ohromeně zvednu hlavu, bude obrovský. Dojdu k řemeslníkovi a zeptám se na mistra Genara, to on mě bude učit jako posledního učedníka. Mám neuvěřitelné štěstí, že jsem se dostal zrovna k němu.

Tesař mi ukáže, kde ho najdu a já se tam rozběhnu.

"Dobrý den, jsem Andrew," ukloním se tomu nejstaršímu, pevně doufám, že je to můj mistr.

"Jsem rád, že jsi dorazil včas, Andrewe, nemám rád nedochvilnost. Pojď, ukážu ti nářadí a jak s ním pracovat, budeš dělat na části ocasu pod dozorem Jana, je to starší učeň a už něco zná," pousměje se mistr a vede mě k vystavenému nářadí. Znám je všechny, jsou tam různé druhy a velikosti dlát, sochařská kladívka, sekerky a mnoho dalších, včetně brusiče a leštiče kamenů. Dívám se na ně s úžasem.

"Tak na co čekáš? Tohle nářadí je tvoje," pousměje se mistr. Vytřeštím na něho oči, tohle přece nemůže myslet vážně.

"Vem si ho a pojď se mnou, už musíme začít," ozve se za mnou učedník. Zbrkle mistrovi poděkuji, popadnu nářadí zasazené v kapsáři, připnu si ho kolem pasu a utíkám, za učedníkem. Není to nijak lehké, nářadí je těžké a tak nějak stále sklouzává dolů. Konečně doklopýtám k tomu, co mě má učit a zvědavě se podívám na již hotové dílo. Pusa mi spadne na zem.

Již je vytesané skoro celé tělo monstra. Celá socha měří bezmála tři metry, vrch je muž a od pasu dolů je hadí ocas. Obličej monstra je vytesán do sebemenších detailů, stejně tak svalnaté tělo a stejně svalnaté ruce, jedna ruka se opírá zábradlí a druhá o podestu z kamene. Vlasy má muž dlouhé a jako by vlály ve větru. Hadí ocas je ještě skoro celý v kameni, je pouze naznačeno, jak má být silný a kudy má ve smyčkách vést.

"Andrewe, pojď sem, budeme pracovat na konci ocasu a ostatní budou pracovat proti nám, musí to být hotové do konce týdne, jinak budeme mít problémy," ozve se Jan, který už zaujal sví místo.

Rychle vyšplhám za ním a postavím se naproti Janovi, tak abych nespadl, vytáhnu menší dláto a kladívko. Už od mala jsem se s nástroji učil pracovat tak pro mě není problém začít dělat, i když Janovu tempu nestačím ani náhodou. A to mě ještě stačí upozorňovat na místa, na které si mám dát pozor a jak daleko od středu mám udeřit a taky jak silně. Co vám mám povídat, pot ze mě jen lije, ale líbí se mi to. Líbí se mi, jak pod mýma rukama kámen dostává tvar.

Vadí mi pouze upřený pohled, který na mě upírá někdo z vrchu. V jedné chvíli neodolám a zvednu hlavu. Čekám, že se setkám s mistrovým pohledem, ale není to tak. Mistr s ostatními učni jsou ke mně otočeni zády. Obrátím pohled k soše a střetnu se se smaragdově zelenýma očima monstra. Leknutím málem upustím dláto, zabrání tomu jen to, že ztuhnu doslova jako kámen.

Násilím odtrhnu od sochy oči.

"Jane, je možné, aby sochy ožili?" zeptám společníka. Ten se na mě podívá jak na blázna.

"Co to povídáš, nepřeskočilo ti? Kámen je stále jen kámen," zasměje se. A vrtíc hlavou, co to mám za nápady, se znovu skloní nad sochou. Znovu zvednu hlavu, ale setkám se jen s prázdnýma kamennýma očima. Zavrtím hlavou. Fakt mi muselo přeskočit. Honem se dám do práce, abych dohnal Jana. Ten přestane pracovat a začne brousit kámen do hladka, při tom mi říká, kde jsem nechal neotesaný přebytečný kámen.

 Co nejrychleji to napravuji a tesám dál, z jednoho nepodařeného seku se odlomí velký kus, naštěstí tak, že sochu nepoškodí. Dotknu se poškozeného místa a trhnu rukou. Kámen pod tím byl teplý a jakoby živý, zavrtím nad tím hlavou a pokračuji v práci.

"Vysvoboď mé z toho kamene, Andrewe!"ozve se mi v hlavě hlas. To se už vážně leknu, že sletím ze žebříku a dláto s kladívkem s rachotem na zem. Jan má naštěstí tolik pohotovosti, že mě chytne za ruku a pomůže mi na žebřík.

Se zběsile bušícím srdcem slezu dolů a skloním se, abych vzal nářadí. Nepoškodilo se, díky bohu. Vedle mě dopadne Jan.

"Ty jsi mi dal, kluku," oddechne si Jan a pocuchá mi mé kudrnaté vlasy po ramena.

"Copak se stalo?" přispěchá k nám mistr.

"Uklouzl jsem na žebříku. Jan mě chytil," přiznám zahanbeně.

"Hlavně, že jsi v pořádku. Je poledne, tak se jděte najíst a za hodinu se vraťte," usměje se mistr a sám se chopí dláta. Kývnu a dojdu pro svůj raneček s jídlem. Pak neodolám a podívám se na vrchol schodiště, které zdobí ona socha, ocas ji jde mimo zábradlí, proto musíme žebříky.

Zase se střetnu s těma očima, v kterých se zračí podivná úleva. Přímo vidím, jak se ty oči překryjí kamennými víčky. Rychle vyběhnu z domu a sednu si na kašnu, stále se snažím ovládnout děs, který mě roztřásl tělem.

"Andrewe, co jsi tam viděl?" zeptá se mě Jan, který ke mně přijde.

"N-nic," zakoktám v obavě, že by mě považovali za blázna.

"Víš, náš mistr je třetí řemeslník, který tuhle zakázku vzal. Ty předešlé od toho dali ruce pryč, prý je jim život milejší než peníze. Z každé té party se našli dva mrtví. Dnes tu musím zůstat já," podívá se ze starostí v očích.

"Nedělej to!" vykřiknu. Jan se na mě podívá.

"Možná to bude znít divně, ale ta socha je živá, dvakrát se na mě dívala, viděl jsem její oči, a když jsem padal... těsně před tím jsem slyšel hlas v hlavě, který mi nařizoval, abych to dostal z kamene," roztřesu se. Začne se mi smát, určitě se mi bude smát, ale to se nestane. Když je dlouho klid, podívám se na Jana, který se na mě vážně dívá.

"V tom případě se teď vidíme naposledy. Já tu nechci zůstat, ale mám příliš rád mého mistra, který by tu zůstal místo mě. Příliš si ho vážím na to, abych ho nechal zabít," odpoví mi po dlouhé chvíli a dá se také do jídla.

"Víš, jaký mám pocit? Že tu sochu můžeš dokončit jedině ty. Jestli to bude ve tvých silách, udělej to, už kvůli mistrovi... a kvůli mně," podívá se na mě Jan. Podívám se na něho a pak mu to tiše slíbím, co jiného mám dělat? Bez chuti dám zbytek krajíce toulavému psu a podívám se na dům.

"Bude to nádherný dům," pousměji se.

"To ano, jeden z nejhezčích, ale nic se nekoná paláci na kopci. Pracovalo na něm šest mistrů tesařského a sochařského cechu. Je to pravý skvost, bílí mramor, zlato a sklo, nic jiného to není," usměje se hrdě Jan.

"Musí to být nádhera," pousměji se.

"Třeba se na tu nádheru někdy podíváš, teď pojď do práce," pousměje se Jan a seskočí z kašny. Jdu za ním, nevím, proč mám pocit, že mám přijít o bratra. Po zbytek dne pracujeme spolu krok za krokem, učí mě jak dostat z kamene to nejlepší. S námi pracuje i zbytek party, takže večer už zbývá jen ta část ocasu k pasu. Dva nanejvýš tři dny usilovné práce.

"Vy jste s tím pohnuli, s takovou to bude hotové s předstihem. Jane, přes noc prosím tě obrus sochu a naznač, kudy povedou další tahy dlátem. Jsem ti vděčen, že jsi ochoten tu zůstat tak dlouho. Rozhodně tu nezůstávej celou noc ano?" podívá se na Jana starostlivě. Určitě ty klepy také slyšel.

"Nebojte, mistře, nezůstanu," usměje se Jan. Ovšem, když se na něj otočím, naznačí mi rty slovo sbohem. S těžkým srdcem slezu ze žebříku a podívám se na muže, který se za tak krátký čas stal mým přítelem. Mistr mě vystrká před dům a než zavře těžké dveře, dlouho se na Jana dívá. Nakouknu také a vidím, jak Jan pracuje na soše a na ústech má lehký úsměv smíření.

"Pojď, Andrewe, necháme ho ještě chvíli pracovat, ty utíkej domů, bude brzy tma," podívá se na mě mistr. Poslechnu ho i v tomhle, nevím, jak bych mohl Janovi pomoct, mistr by mi těžko věřil.

 Nespím celou noc, celou noc se převaluji a brzo ráno, jen s kouskem suchého chleba běžím na staveniště. Mistr i ostatní už tam jsou a ve tváři se jim zračí hrůza. Než mě stačí zadržet, proklouznu dveřmi a tam u schodů najdu kusy z roztrhaného Jana. Začnu se třást hrůzou. Okamžitě jsem vytažen ven.

"Děti na takovém místě nemají co dělat, Andrewe," podívá se na mě smutně mistr. Jen zatřesu hlavou, vím, že v noci tu zůstanu já.

"Tohle mněl Jan v ruce Andrewe, je to adresováno tobě," podá mi další tovaryš bílý papírek. Kývnu a vezmu si ho, pak ho schovám do kapsy, přečtu si ho potom.

"Doděláte tu sochu, že ano mistře Genare," osloví mistra starší bachratý muž.

"Ano, sochu dokončíme, ale už nikdo v tom domě nezůstane po setmění. Socha bude včas, pane," ukloní se mistr a dívá se, jak hrobaři vynášejí v rakvi Janovo tělo. Služky ještě zbaví místnost krve a pak nás mistr zažene do práce. Chráním se na sochu, byť jen podívat nebo se ji dotknout, i když stále cítím za krkem ten pohled. Nikdy nikomu neodpustím smrt Jana. Na oběd zajdu do kašny a vytáhnu papírek, který je prý pro mě, to co v něm stojí, mě nadobro rozhodí.

 

Měl jsi pravdu, ta socha je živá, nezůstávej s ní o sa

 

Nic víc tam není, ale není třeba, vím, kdo to psal i co je poslední slovo... nezůstávej s ní o samotě... roztřeseně se podívám k domu. Mám tisíc chutí utéct, ale dal jsem slovo, které nemůžu a nedokážu porušit. Už zbývá tak málo. Roztřeseně se vrátím do domu a podívám se na sochu. Mate mě snad klam? Ne neklame. Socha je v jiné pozici, než doposud byla. Polknu a couvnu krokem ke dveřím.

"Andrewe, pojď, ať to máme z krku, než nastane noc, zítra už jen doladíme detaily," postaví se nejstarší učedník. Kývnu a jdu s nimi. Mají pravdu. Čím dřív to budeme mít z krku tím líp pro nás.

Znovu se dáme do úmorné práce, která nám jde líp od ruky než ráno, když večer skončíme, zbývají už jen dodělávky, jako je broušení a leštění kamene, na to budeme mít fůru času zítra.

Starší učedníci začnou slízat ze žebříku, ale když na příčku položím nohu já, něco mě chytne a uvězní nahoře. Ne za halenu, z té bych se snadno vysvlékl, ale za ruku, která jako by zmizela v kameni. Zřetelně vidím, jak socha ke mně sklání hlavu.

Zoufale vykřiknu a podívám se dolů, přímo do očí mistra, který se dívá na mě a monstrum, které se nade mnou hýbe. Pak sklopí pohled k papírku, který skrčí a znovu se podívá na mě. Pak se otočí na podpatku a odejde zavírajíc za sebou těžké dubové dveře.

Nevěřícně se za ním dívám, jak mi tohle mohl udělat, jak mě mohl zradit? Se slzami v očích se podívám na monstrum, které na mě upírá pohled.

"Pusť mě z toho kamene, Andrewe!" zaslechnu znovu ten hlas, pochopím, že to ke mně mluvil on. Z posledních sil zakroutím hlavou. Zelené oči se zlobně zapíchnou do mích. Dlouho ten pohled nevydržím a uhnu se svým. Trhnu rukou, aby mě pustil. Jeho zlobný pohled se změní na tázavý, pak jen přikývnu, aby mi pustil ruku, mám úmyslu tu stvůru připravit o hlavu. Kámen povolí a já ruku vytáhnu. Pak jí vytáhnu ten největší špachtli a přiložím ji k jeho kamennému krku. Je tam prasklina, do které stačí víc uhodit, a skoro mu oddělím hlavu od těla. Podívám se na něj a rozetřese se mi ruka, jeho oči se na mě dívají s naprostou důvěrou. Nedokážu ho zabít.

S tichým vzlykáním přendám špachtli na jeho hruď a udeřím. V kameni se začne tvořit pavučinka, která hlasitě praská, jak do ní mydlím znovu a znovu na různých místech. Vím, že dělám strašnou chybu, ale nic mě neposlouchá, prostě si moje tělo dělá, co chce. V dalších úderech mi zabrání silný stisk, který donutí oboje nástroje pustit na zem, kam dopadnou s ohlušujícím rámusem. Vzhlédnu a dívám se na mladého muže, který se dostává za zajetí zeleného kamene. Jedním pohybem svého mohutného těla dostane zbytek svého hadího těla ven.

 Muž se na mě podívá a v ten moment mě obestře hrůza z toho, co jsem provedl, vytrhnu mu své ruce z jeho sevření a vzhledem k tomu, že jsem se na žebříku neudržel, padám dolů. Než vůbec doletím do poloviny, kolem mě se obmotá hadí ocas tvořený jemnými šupinkami. Pak mě chytne jeho pevná paže a vytáhne mě nahoru, zatímco řemeslnický pás, rozervaný jediným máchnutím druhé ruky, dopadne na zem.

"Kam jsi mi o chtěl utéct, Andrewe?" zeptá se mě tichy hlas stvůry, která si mě vytáhne k sobě. Jediným plynulým pohybem se ze zábradlí dostane na schody a po nich navrch, tam mě postaví na zem, aniž by mě pustil ze stisku. Pokouším se mu vytrhnout, ale je to jako bych chtěl rozevřít svěrák.

"Mám hlad, pojďme se podívat, jestli tu není něco k jídlu," zamíří po schodech dolů, tak abych mu stačil. Snažím se cukat, ale sním to ani nehne. Zkusím se naopak vrhnout ze schodů, ale včas mě zachytí a pak vezme do náruče.

"Budeme spolu šťastní, Andrewe," pousměje se monstrum a pak dorazíme do kuchyně. Nikdo tam není, jen je tam navařeno hora jídla.

"Máme štěstí, Andrewe," pousměje se monstrum a posadí mě do křesla, hned si mě pojistí svým ocasem a dá přede mě kus pečeného kuřete a dalšího jídla. Sbíhají se mi sliny, skoro týden jsem pořádně nejedl a tak se do toho hladově pustím. Ani si nevšimnu, že monstrum si doneslo jídlo vedle mě a jí se mnou, dokonce mě i občas nakrmí. Když ukojím hlad, podívám se na stvůru znovu s hrůzou.

"Mě se nemusíš bát. Tobě neublížím," usměje se a dojí. Jemu se to řekne, zabil tolik lidí.

"Pusť mě," zaškemrám kňučivě.

Neodpoví, jen mě znovu vezme do náruče a odnese na schody.

"Do rána máme spoustu času," poznamená a začne mě svlékat. Bráním se tomu. Zamračí se a oblečení za mě strhá, pak mě hrubě položí na studenou zem a začne mě líbat. Snažím se ho odtlačit, ale je to stejné, jako bych se snažil odtlačit skálu. Ani se nehne. Svýma rukama mě jezdí po těle a hrubě mi roztáhne nohy, aby se tam vlezl svým monstrózním tělem. Netuším, co chce dělat, to zjistím, až ucítím jeho prst v konečníku. Děsem sebou začnu mydlit víc, není mi to nic platné. Hrubě přitiskne své rty na mé a v dalším okamžiku cítím, jak mi do zadku vniká něco obrovského, že mám strach, že mě to roztrhne vejpůl. Bolestí začnu brečet.

"Odpusť mi mou hrubou nedočkavost, hrozně dlouho jsem nikoho neměl a ty jsi tak krásný. Za chvíli se ti to bude líbit, uvidíš," zašeptá mi do úst. Neposlouchám ho. Najednou se to ve mně pohne a já ucítím novou bolest. Bezmocně zavřu oči a nechám ho, ať si se mnou dělá, co chce. Po chvíli ucítím, jak bolest ustupuje a nahrazuje ji nový pocit. Pak ucítím vevnitř, jak do mě proudí něco horkého a pak ztratím vědomí. Nevím, jak dlouho jsem v bezvědomí, když se probudím, jsem přehozený přes opěradlo nějakého křesla nebo otomanu a někdo se dotýká mého zadku. Trhnu sebou a zaskučím bolestí.

"Lež klidně, ať tě můžu ošetřit. Netušil jsem, že jsi přede mnou nikoho neměl, jsi moc krásný, myslel jsem, že tě už dávno prodali, asi k tomu neměli odvahu. Teď klidně lež už tě jen namastím," promluví za mnou stvůra. Vedle otomanu uvidím krvavou vodu, proboha musel mě roztrhnout, pomyslím si a pevně zavřu oči, když ucítím jeho prst. Něco mi na něj napatle a bolest se hned zmenší. Pak mě do něčeho zavine a se mnou v náručí se přemístí ke schodům. V polovědomí ani nevím jak utíká čas. Pak zaslechnu otevírání těžkých dveří a stvůra se blesku rychle vrhne dolů.  Z míhajících schodů mě brzy chytne závrať a tak radši zvřu oči. Ozve se nezřízený řev a pokus zavřít dveře, ale proti jeho síle nejspíš nemají šanci, protože na tváři ucítím chladivý vítr. Pak už nevnímám nic.

 

Probudím se... ani nevím za jak dlouho. Pokusím se posadit a jde to bez větších problémů. Rozhlídnu se a uvidím, že jsem v nějaké komnatě, která je snad vyhotovená z bílého mramoru. Ležím na obrovské posteli, potažené lesklou luxusní látkou a z okna se dívám na západ nebo východ slunce.

Zaslechnu tiché šoupání po podlaze a obrátím k němu svou pozornost, za sloupy se objeví stvůra s upřímnou starostí ve tváři.

"Díky bohu, už jsem si myslel, že tě ztratím. Jak ti je?" přileze ke mně, jediným vyšvihnutím pomocí rukou se ocitne až u mě. Nemám nejmenší šanci někam uhnout. V momentě se mi všechno vybaví.

"D-d-dobře. Kde to jsem a jak dlouho?" zakoktám se a nenápadně se pokusím odsunout.

"V mém bílém paláci nad městem, jsi tu už druhý týden, za celou dobu ses neprobudil, měl jsem o tebe strach," pohladí mě po tváři. Pak se na mě usměje a než stačím uhnout hlavou, jeho rty se přitisknou na moje.

"Už je všechno dobré, budeme jen spolu, Andrewe," usměje se na mě stvůra. Pak cinkne na zvonek vedle postele a do pokoje vběhne starší žena, která se pokloní.

"Jídlo pro Andrewa, varuji vás, jak mu nebude chutnat," zaduní hlas stvůry. Žena vycouvá z pokoje a já zaslechnu její spěšné kroky. Ještě nestačí ani pořádně zavřít dveře a já cítím rty stvůry na krku a na rameni.

"Hned jak se najíš, se okoupeme, nic proti miláčku, ale jsi docela cítit," usměje se na mě. Hrůzou nejsem schopný se ani pohnout.

"Pane, nesu jídlo," ozve se znovu žena a stvůra se napřímí. Zahlédnu další ženu, která položí na stolek tác.

"Budete si ještě něco přát, pane?" pokloní se.

"Lázeň pro nás dva," odpoví stvůra a žena s další úklonou odběhne vyplnit rozkaz.

"Pojď jíst," vezme mě stvůra za ruku a vytáhne z postele. Uvidím, že jsem zcela nahý a stydlivě se obejmu rukama, rozhlédnu se po nějakém oděvu.

"Přede mnou se nemusíš stydět," dostrká mě k židli a posadí mě na ni. Sám se posadí na nějakou lavici a opře se o roh tak, aby na mě viděl. Pochopím, že neodejde nebo se spíš neodplazí, v žaludku mi zakručí hlady. Podívám se na jídlo a na stvůru. Pak usoudím, že mi nejspíš neublíží a pomalu se pustím do jídla. Je vynikající. Ani si neuvědomím, že jsem jídlo do sebe doslova naházel.

"Pane, vaše lázeň je připravena," objeví se v pokoji žena se sklopeným zrakem.

"Podej mi to roucho," přikáže a je mu hned vyhověno. Do přineseného roucha mě zabalí a zvedne na nohy, pak se vydá z komnaty ven. Snažím se mu z náruče vyklouznout, ale jemu nedělá problém mě držet, uvědomím si, že je moc silný, silnější než před tím. Otevře obrovské dveře a vplazí se dovnitř, celá místnost je zahalená párou. Stvůra ponoří prst do vody a na pokožku mi dá kapku vody. Zaječím, popálil mě. Hned rozzlobeně zmáčkne zvonek.

"Pane, lázeň není dost teplá?" vejde nějaký chlap.

"Tupče, chceš Andrewa uvařit?! Zchladit!" zaječí stvůra. Děsem si přikryji uši.

"Omlouvám se, Pane," ukloní se muž a hned začne nosit kýble studené vody, po chvíli mi stvůra znovu kápne trochu vody na ruku. Je horká, ale příjemně, kývnu.

"To stačí a příště na to mysli," propustí stvůra chlapa. Jen co odejde, sundá ze mě roucho a vleze do vany či spíš do menšího bazénu. Bez problému svine své tělo a mě posadí doprostřed smyček. Na nic nečekám, popadnu mýdlo a začnu se drhnout, pak namočím vlasy.

"Počkej, umyji ti je," ozve se stvůra měkce.

"Já... to je dobrý," sevřu roztřeseně mýdlo. Stvůra za mnou se pohne, něco mi nalije na vlasy a začne masírovat její pokožku. Opravdu je to příjemnější než mýdlo, celý roztřesený ho nechám, aby mi opláchl hlavu a z těla spláchl mýdlo.

"Když už ho máš ruce, tak mě umyj," ozve se stvůra. Roztřeseně se otočím, a zjistím, že je moc daleko než abych na něj dosáhnul.  Vstanu a opatrně se vydám k němu, při tom zakopnu o jednu jeho smyčku, už se vidím, jak letím na hranu, když mě chytne a rozkročmo posadí na sebe.

"Ty jsi nemotora," pousměje se. To kopnutí ho muselo bolet, ale nepostěžoval si. Opatrně zvednu hlavu a setkám se s jeho úsměvem a zelenýma očima. Také si všimnu, že vlasy barvy stříbra má smotané na temeni. Rozhlédnu se po houbě, když ji nikde neuvidím, začnu ho mýt mýdlem a rukama. Je to odporné dotýkat se jeho trupu a přece vzrušující. Klidně mě nechá, ať si s ním dělám, co chci. Domydlím mu přední část a zajíkavě ho požádám, aby se otočil, bez komentáře to udělá. Namydlím mu záda a opláchnu ho, pak jdu vrátit mýdlo.

"Andrewe, ještě jsi mě nedomyl, ještě to dole," zarazí mě klidně, podívám se na smyčky jeho těla a zrudnu, to myslí vážně? Při pohledu do jeho obličeje pochopím, že ano. Rudý až po kořínky vlasů se vrátím k umývání jeho těla, tedy jeho spodní části. Co mě zarazí je to, že nikde nevidím penis nebo tak něco, zajímalo by mě, kde to ukrývá. Vzápětí takovou hříšnou myšlenku zavrhnu, budu se muset vyzpovídat, doufám, že mě pustí aspoň ke zpovědi, to bych mohl utéct.

"O čempak přemýšlíš, Andrewe?" zvedne mi hlavu, sklopím řasy a pak se odvážím.

"N-n-nevím, jak se j-j-jmenujete," zakoktám v návalu paniky.

"Jmenuješ. Tykej mi. Jmenuji se Cedrik," usměje se na mě a políbí mě. Neoplatím mu polibek. Vrátím se k mytí jeho hadího těla. Cedrik mi uvolňuje jednotlivé smyčky, jak potřebuji. Když skončím, je voda skoro studená.

"Rychle z vody ať nenastydneš," pobídne mě. Rád ho poslechnu, dávám při tom bedlivý pozor, abych o něj nezakopl jako posledně. Vylezu z vany a třesouc se rozhlédnu po ručníku, který nikde nevidím, pak na sobě ucítím zahřátý ručník, kterým mě utírá Cedrik.

"Jdi do postele a počkej tam na mě," pobídne mě, bezradně se rozhlédnu, jsou tam troje dveře.

"Ty prostřední," ozve se za mnou Cedrik. Ze strachu ho poslechnu a ocitnu se v pokoji, kde jsem se probudil, všimnu si nově povlečených peřin, teď se lesknou ledově modře. Ze zimy a ze strachu z monstra si zalezu do peřin a za chvíli je mi nádherně teplo. Už skoro usínám, když se prudce otevřou dveře. Vyděšeně se posadím a podívám se na monstrum, které se pomocí hadovitého těla sune ke mně.

"Promiň, že to tak trvalo, zastavila mě hospodyně," promluví a dá jakousi misku na stolek, tak aby ji měl po ruce. Pak ze mě strhne peřinu. Instinktivně si dám ruce na nejchoulostivější místo.

"Nemusíš se schovávat, stejně jsem už všechno viděl," zamručí a pomocí rukou se vyšvihne na postel. Bezděky si ho začnu prohlížet, v místě třísel, kde normálním lidem začínají nohy, a pohlavní orgány se objeví vyboulenina a vzápětí vykoukne skrytý penis. Je obrovsky. Zrudnu a zděšeně uhnu očima.

"Myslel jsem, že jsi zvědavý, kde ho schovávám," usměje se Cedrik a pohladí mě po těle. Instinktivně zamířím nohou do třísel, ale Cedrik včas odhalí nebezpečí a nohu mě chytne, pak se vplazí mezi moje nohy, kde mu už nebezpečný nejsem.

"Na tohle miláčku urychleně zapomeň nebo se rozzlobím," zamračí se na mě a políbí mě. Ztuhnu hrůzou a nejsem schopný pohybnu. Jakmile jeho ústa ucítím na krku, nekontrolovatelně se roztřesu.

"Pšš neublížím ti, maličký," zavrní mi do ucha, které následně olízne. Vzpomenu si na bolest, kdy do mě proniknul poprvé a tváře mi smáčí slzy. Určitě to bude bolet stejně. Nechám ho, ať si dělá, co chce, stejně nemám sílu mu v tom zabránit. Ale zatím mě to překvapeně nebolí. Spíš líbí se mi to a to tak, že když se zmocní jedné bradavky, nekontrolovatelně zasténám slastí.

"Tak vidíš, říkal jsem ti to," zašeptá mi do ucha a pokračuje v mazlení, při kterém se mi v těle vaří krev, a nedokážu potlačit vzdychání. Pak se dotkne mého penisu, který mi podivně ztuhnul a narostl. Vůbec nechápu, co se to se mnou děje, ale skoro vyletím z kůže, když ho olízne a následně vezme do úst. Jsem skoro na konci rozletové dráhy, když mě nechá, zklamaně zavzdychám.

"Uspokojím tě jinak, miláčku," odpoví mi cedrik a strčí mi prst do mé dírky. Vzrušení rázem odpadne. Cedrik prst vytáhne a namočí ho do misky, aby se vrátil k mému zadečku, tentokrát tam pronikne snáz a tak moc to nebolí.

"Vypadá to, že měla pravdu," zabručí Cedrik a znovu to opakuje, pak znenadání prsty, na které jsem si začal zvykat, nahradí něco o dost většího a delšího. Zkusím se stáhnout, ale je pozdě, už je to ve mně a zadržitelně se to dere dál, dokud to tam není celé. Moc to nebolí, ale je to hodně nepříjemné.

"Ne já to nechci, dej to pryč," zaprosím. Neudělá to, místo toho strne a začne mě líbat a hladit po těle, aby odvedl moji pozornost. To se mu žel bohu po nějaké době podaří. Začínám si užívat doteky, když se ve mně neočekávatelně pohne, ovšem místo bolesti mi do těla vystřelí slast a já proti své vůli zastenám a pohnu se ke zdroji slasti. Cedrik se ve mně začne pohybovat. Nechci, aby se mi to líbilo, ale tělo nechce poslouchat, sténá a úpí pod každým přírazem rozkoše. Cedrik si mě tu noc vezme víckrát, nevím kolikrát, ale když do mě vystříkne po několikáté horký vodopád, nejsem schopný se pohnout a oči se mi samovolně zavřou.

Ráno mě něco probudí o chvíli později, ucítím, že se ve mně něco pohnulo, zamžourám nad sebe, ale to už mě políbí horké rty monstra.

"Dobré ráno miláčku, probudil ses právě včas na naše ranní milování," zavrní mi do ucha a pohne se. Skoro zasténám zděšení. Jak to, že toho nemá dost? Pak už cítím jen přírazy jen proto, aby vyvrcholil v dvouhlasném výkřiku rozkoše. Ano ani já jsem se neudržel.

"Dnes se uvidíme až večer, musím obhlédnout své panství a vyřídit všechny účty, měl bys odpočívat," políbí mě a vyjde ze mě. Jen co mi to dovolí, skulím se do klubíčka a nechám se přikrýt hebkou látkou, zápětí usnu. Ani necítím jeho jemný polibek na rty a jeho co nejtišší odchod z komnaty.

Když se probudím podruhé, stojí slunce vysoko na obloze a všude štěbetají ptáci. Posadím se a pak vstanu. Vydám se hledat nějaký džber nebo nočník, kam bych si mohl ulevit. Na chodbě potkám hospodyni, která mě zavede do koupelny a ukáže mi suchý záchod. Takový luxus jsem ještě neviděl. Když se vrátím do pokoje, čeká mě oblečení a jídlo. První sáhnu po oblečení a s úlevou zakryji své tělo. Až potom si všimnu, že látka je měkká a hebká. Nic tak pěkného jsem ještě nenosil, odolám pokušení se svléknout, abych oděv nezničil, a sednu si k jídlu. Je stejně lahodné jako včera. Jen co hospodyně odejde, vylezu z pokoje a hledám, kde nechal tesař díru.

Dostat se ven pro mě není problém, prostě vylezu z nejbližšího okna, kde mi nehrozí smrtelný pád ze skály a rozběhnu se po stezce dolů. Za sebou zaslechnu křik, ale nedbám ho a za pár hodin jsem udýchaný ve městě. Rychle se propletu ulicemi a vběhnu domů, kde na mě čeká překvapení v podobě rozzlobeného Cedrika. S křikem se rozběhnu ke dveřím, ale stáčí máchnutí jeho ocasu a jsem beznadějně uvězněn ve smyčkách jeho hadího těla.

"Kam sis myslel, že jdeš? Jasně jsem ti řekl, že máš zůstat v paláci," zaječí na mě. Jen vzlyknu a prosebně se podívám na rodiče. Ti jen sklopí hlavy k desce stolu, kde leží hromada zlaťáků. Nejsem natolik hloupý, abych nepochopil, co se stalo. Prodali mě za pár zlaťáků a blahobyt, který je teď kvůli tomu čeká. Máma se vždycky chtěla odstěhovat na vesnici, kde je větší možnost se uživit. Chtěl jsem jim to umožnit, jak budu bohatý a slavný, ale jak vidím, někdo se o to postaral za mě a oni po tom skočili. Z očí se mi vyderou hořké slzy. 

"Omlouvám se," zašeptám a sklopím hlavu k zemi. Teď už nemám kam jít. Cedrik si hlasitě povzdechne.

"Půjdeme domů, Andrewe, jsem unavený," vezme mě za ruku a vede ze dveří, kterými se tak tak protáhne. Potom se vydáme městem k paláci. Na mě už je to moc daleko, jen běh sem mě unavil natolik, že se sotva vleču městem, kde se ke mně a ke stvůře každý obrací zády a zalézá do svého příbytku nebo tam, kde je zrovna otevřeno. Zrovna jako krysy, napadne mě.

Za městem mě Cedrik popadne do náručí a rychlostí, kterou bych od něj nikdy nečekal se plazí domů. Pomalu usínám už po cestě.

"Moc mě to mrzí, Pane, neviděla jsem ho a pak byl moc daleko," zaskučí hospodyně.

"Zmiz mi z očí!" utrhne se na ni a hospodyně, u jejího kulatého těla bych to nikdy neřekl, zmizne jako mávnutím kouzelného proutku. Cedrik se vydá hlouběji do paláce a strčí mě do komnaty. Jen co zavře dveře, uslyším klapnutí závory. Vzlyknu a začnu se rozhlížet po svém vězení, ze všeho nejdříve si všimnu okna, v jehož okně jsou napevno připevněny mříže.

‚Tak jsem se stal vězněm,‘ povzdechnu si a zvednu se ze země. Sednu si na postel, na kterou si pak lehnu. Stejně jako v komnatě i tady jsou povlaky na peřinách z lesklého, jemného materiálu.

 Skoro spím, když se s rachotem rozletí dveře a dovnitř vejde muž, který nám chystal koupel.

"Hlupáku, kdybys neutekl, snesl by ti modré z nebe," zavrčí na mě a položí na stůl tác s jídlem a pitím, pak odejde a znovu za sebou zavře dveře a zajistí závoru, vzlyknu, svléknu se z oblečení a bez večeře se stulím pod pokrývkou, kde usnu.

V místnosti jsem dva dny, dva dny tupého zírání z okna nebo na bílé zdi, kdy koukám pár minut na chlapa, který donese jídlo, aby ho za hodinu odnesl nedotčené, než se otevřou dveře a v nich se objeví Cedrik.

"Pojď sem," poručí mi. Polekaně sebou trhnu a přejdu k němu, vezme mě za ruku a někam vede. Ocitnu se ve stejné komnatě, co poprvé. Posadí mě ke stolu, u kterého je prostřeno pro dva. Sám si sedne a divan naproti mně. Podívám se do jeho stále rozzlobeného obličeje.

"Omlouvám se," špitnu tiše.

"To jsem už slyšel," ucedí suše mezi zuby. Skloním hlavu ke stolu a kousajíc se do rtu přemýšlím, co mám říct, abych nemusel zpátky do toho pokoje.

"Už nikdy neuteču, slibuji," špitnu tiše.

"To si piš, že už neutečeš, o to jsem se už postaral. A teď jez, dobrou chuť," odpoví mi Cedrik a vezme do rukou příbor.

"Dobrou chuť," odpovím a napodobím ho. Krk i žaludek mám příliš sevřený, než abych něco polkl, ale vážně se poctivě snažím. A to tak, že sním víc než polovinu toho, co mám na talíři, než odložím příbor.

"Stál ti ten útěk aspoň za to? Nejdřív tě podrazí tvůj mistr, který tě má chránit a pak tví rodiče, kteří tě nadšeně prodají," neodpustí si jízlivost Cedrik. Každé slovo je jako ostrý nůž, který se mi otočí v ráně. Koušu se do rtů, abych ztlumil vzlyky, ovšem slzy tak snadno zadržet nedokážu. Cedrik si povzdechne a sleze z divanu a připlazí se ke mně. Vztáhne ruku a místo toho, aby mi razil facku, mi setře slzy.

"Pojď se okoupat, máme připravenou lázeň," vezme mě za ruku a vede do koupelny. Tam se tiše omluvím a zamířím k záchodu, Cedrik na mě počká a pak jako první vleze do bazénu, kde stočí své tělo. Vlezu za ním a dívám se, kde si můžu sednout.

"Pojď sem," pokyne mi. Když k němu opatrně dojdu, posadí mě na jednu ze smyček svého těla a začne mi umývat záda. Nakonec mě umyje celého včetně vlasů. Jako posledně jsem vyzván, abych ho umyl, neprotestuji. Kupodivu mě nechá, abych mu umyl i vlasy. Divím se, že nemá strach, že bych mu je vytrhal. Pak se pečlivě dám do umývání jeho monstrózního těla. Když skončí voda je stále teplá, podivím se tomu.

"Pojď, než voda úplně zchladne, posledně ti byla zima," vystrčí mě z bazénu a během chvilky mě začne utírat do nahřátého ručníku. Tentokrát mi neřekne, abych si šel lehnout, jen svým tělem zabrání, abych otevřel některé dveře. Jeho podezřívavost mě bolí. Vezmu druhý ručník a začnu mu pomáhat utřít. Překvapeně se na mě podívá, ale nijak neprotestuje. Když je suchý, vezme mě za ruku a vede do komnaty, kde mě hodí na postel. Vzápětí se tam vyšvihne za mnou. Už vím, co ode mě očekává a nijak neprotestuji, když se se mnou začne milovat. Nevím, co se ode mě očekává, a po nějaké době najdu odvahu, abych se dotknul jeho těla. Překvapeně zasténá. Polekaně ucuknu.

"Pokračuj, líbí se mi to," zašeptá mi do ucha potichu a znovu mě začne laskat. Poslechnu ho a začnu ho hladit po těle. Ani tentokrát nebolí, když do mě pronikne, i když jsem o v sobě pár dní neměl. Vezme si mě dvakrát. Když skončí, přitáhne si mě ke mně a já ucítím, jak mi nohy obtočí svým hadím tělem, potom přes nás přehodí přikrývku a horní polovinu těla sevře ve svých pažích, takže ležím spíš na něm. Jsem dokonale svázaný bez použití provazu. Projede mnou vzlyk.

"Za tohle si můžeš sám, miláčku, a teď spi, ráno se budeme milovat," políbí mě za ucho Cedrik. Nemám na výběr, stulím se do jeho náruče a zavřu oči. Kupodivu usnu rychle, ale pro Cedrika to nejspíš nejpohodlnější nebude.

Ráno mě vzbudí polibkem a dvakrát se se mnou pomiluje, než mi hodí oblečení, abych se oblékl. Unaveně ho poslechnu jen, co si sednu, vezme moji nohu a upevní ji do okovu, dlouhý řetěz od okovu je zabudován ve sloupu u postele. Zděšeně zalapám po dechu a vyděšeně se podívám na Cedrika, který svírá klíč.

"Podruhé už riskovat nebudu. Jak je dlouhý řetěz zjistíš sám, mimo jeho dosah se nedostaneš. Dnes bych měl přijít brzo," podívá se na mě bez milosti a odplazí se z pokoje. Dám se do breku a za chvíli vysílením usnu, aniž bych věděl, že Cedrik se opírá z druhé strany dveří a po tváři mu tečou slzy a odejde, až když usnu. Ovšem po tom, co mi dá lehký polibek a zakryje mě, aby mi nebyla zima.

Další dny se ho snažím uprosit, aby mi zlaté okovy nedával, je tvrdý jak skála, i když nešťastný. Kvůli tomu výrazu to po pár dnech vzdám. Trvá hodně dlouho, než zjistím, že cokoliv zraní Cedrika, zraní mě hůř než jeho samotného.

A ještě díl trvá, než si konečně přiznám, že jsem se do něj zamiloval, pro jeho povahu i jeho samotného a vůbec mi nevadí, že je vlastně monstrum.

 

πππ

 

současnost

"Poslední dobou mě o to prosíš noc, co noc. Jak mi dokážeš, že ti mohu věřit?" podívá se na mě Cedrik.

"Jak ti mohu dokázat, že mi můžeš věřit, když mě každý den přikováš?" zamračím se na něho. Má z toho legraci.

"Ano, to je věčné dilema milenců," přisvědčí a znovu mě začne líbat. Povzdechnu si, tak je to vždycky, když hned neusnu, milujeme se do té doby, dokud se nemůžu pohnout. Stejně mu na polibky a na dotyky začnu hned odpovídat, ale dnes poprvé dostanu odvahu vyzkoušet něco nového. Zatlačím na jedno jeho rameno a Cedrik mi milostivě dovolí, abych ho povalil do saténových peřin půlnoční barvy. Překvapeně pozvedne obočí. Místo odpovědi ho políbím na ústa a pak ho začnu líbat na jeho svalnaté tělo a laskat jeho bradavky, dokud se neprohýbá rozkoší. Pak pomalu sklouzávám na bříško až tam, kde začíná jeho hadí tělo, zaváhám a pak pokračuji po jemných šupinkách až k tříslům, kde schovává svůj penis. Jemně jazykem zatlačím na krycí blanku.

"Miláčku," vykřikne překvapeně Cedrik.  Neodpovím a zopakuji to. Konečně pochopí a nechá vykouknout penis, nezkušeně ho vezmu do úst a pokouším se mu dělat to, co on dělá mě. Funguje to neuvěřitelně, přímo v puse mi za Cedrikova sténání narostl a ztvrdl natolik, že se mi do pusy nevejde.  Stoupnu si rozkročmo nad Cedrika a pomalu se spouštím na jeho penis. Těsně nad ním se zarazím a pak na něj dosednu a rovnou nadoraz. Chvilku odpočívám a vyrovnávám se s plností i bolestí. Když si zvyknu, pomalu se na něm pohnu a podívám se na Cedrika, který na hledí jako by mě viděl poprvé. Pousměji se a začnu se na něm pohybovat, už to nebolí, jen mi to přináší rozkoš. Na bokách ucítím Cedrikovy ruce, které mi začnou pomáhat s vysedáváním, pousměji se a opřu se o jeho pevné břicho, netrvá moc dlouho, než uvnitř sebe ucítím znovu jeho horké sperma a vystříknu sám. Vzápětí se ocitnu pod Cedrikem.

"Ty jsi číslo, miláčku," usměje se. Je to příliš blažený úsměv na to, aby si stěžoval.

"To si stěžuješ?" zeptám se ho udýchaně. Cedrik zavrtí hlavou a vyjde ze mě.

"Spinkej, miláčku," políbí mě a přitáhne si mě do náruče. Usnu dřív, než si stačím uvědomit, že mě neovinul nohy svým hadím tělem.

Ráno se probudím se zasténáním a s polibkem na dobré ráno. Než odejde, nechá mě totálně znaveného na posteli. Sotva jsem měl sílu se obléknout a jako obvykle se probudím, když slunce stojí vysokou na obloze. Na stole už mě čeká oběd, dojdu skoro ke stolu, když si uvědomím, že mě nedoprovází obvyklé chrastění řetězů. Na stole vedle talíře najdu zlatý klíček k poutům, který jako by říkal ‚nezklam mě‘. Věřte mi nebo ne, nemám to v úmyslu. Odpoledne projdu celý palác a kochám se jeho nádherou, když nastane čas, kdy se Cedrik vrací domů, vyjdu ze dveří, abych ho přivítal. Zrovna se podívá ke dveřím a překvapeně se zarazí, když mě uvidí, pak se usměje tím nenádhernějším úsměvem, který jsem kdy viděl, a když se ke mně doplazí, pevně mě obejme. Tehdy si uvědomím, že v jeho náručí je můj domov.

"Miluji tě, Cedriku," dechnu tiše. Doufám, že mě slyšel. Podle toho jak strnul ano.

"Já tě také miluji, Andrewe," vydechne. Zvedne mi hlavu a pak naše rty spojí ve věčném polibku. Od toho polibku jsem nezestárl ani o hodinu, natož o den. A každý den se ho snažím překvapit nenadálým objevením. Ovšem podaří se mi to jen jednou, kdy doslova ztratí balanc na svém silném hadím těle a doslova sletí ze schodů. Je to tehdy, když ho přijdu uvítat nahý.

 

Jak tak čas běží staletími, s čím dál větší obavou se díváme ze svého paláce dolů, jak se svět mění a jak ubývají neobjevená a tajemná místa. Vím, že i náš čas jednou přijde a jsme na to připraveni.

V momentě, kdy náš čas nastane, opět se Cedrik promění v kámen. Jsem pevně rozhodnut být s ním za jakýchkoliv podmínek.

Zůstanu s ním uzavřený v kameni, dokud se svět nevrátí ke svým začátkům a opět se neobjeví opovážlivec, který nás z kamene vysvobodí, abychom se dál mohli milovat.

Cedrik a já.

Navěky věků.