Jdu lesem s obrovskou ošatkou plných nasbíraných bylin pro naši venkovskou léčitelku. Nic za to nemám jen jí pomáhám, je už hodně stará. Už když jsem byl malý, sem se za ní coural a trhal stejné rostliny jako ona, pořád jsem se ptal, na co je tohle a na co tamto. Nakonec mě začala zaučovat do jejího řemesla. Dělala to i přes to, že už zaučovala i svoji dceru, která teď obstarávala většinu léčby ve vesnici, kde jsem se narodil. Baví mě lítat po lese, tak proč u toho nedělat i něco užitečného?!

Jdu kolem jeskyně, když se z ní ozve nářek. Trhnu s sebou a jdu dovnitř, třeba někdo potřebuje pomoct!

Jdu, dokud nenarazím na skrčenou, zakrvácenou skrčenou postavu, všude je tma jak v ranci, tak víc nevidím, položím ošatku s bylinkami a vrátím se ke vchodu, abych zapálil jednu z loučí, které sem nanosili lidé, kdyby je poblíž zastihnul déšť či bouřka. Vrátím se zpátky a ke své hrůze zjistím, že ten, kdo potřebuje pomoct je zlatý drak., když ho vyruší světli obrátí ke mně svou obrovskou hlavu, už se chci leknout, když zahlédnu jeho zlaté oči zastřené bolesti. Pochopím, že není zlý, jak bývají třeba černí draci, kteří kradou dobytek, a zapaluji domy. Skousnu rty a odvážím se ještě blíž, všimnu si, že blána jeho pravého křídla je potrhaná a z boku mu trčí šíp, nejspíš bude mít žízeň a hlad. Kdo ví, jak dlouho tu je?!

"Vydrž ještě moment, dojdu pro bylinky a ošetřím tě," usměji se na draka a s ošatkou se rozběhnu k vesnici. Cestou potkám kupce, který se vrací z trhu, pozdravím ho a s jeho dovolením se svezu na káře. Mezi řečí prohodím, že se jeskyně zřítila, aby je nenapadlo tam chodit, v tomhle mi věří, právě já jsem na tu jeskyni upozornil. Z káry seskočím hned u domu léčitelky a donesu jí bylinky. Rovnou jí řeknu, co jsem viděl, jen jí neřeknu, že je to drak, nepomohla by mi.

Bylinkářka mi hned podá potřebné bylinky a radu, jak je připravit a taky něco na křídlo. Má k těm drobným tvorečkům, kterým říká netopýry soucit.

Poděkuju ji a rozběhnu se k jeskyni, přesvědčím se, že drak ještě žije a zpátky do vesnice, přímo k dědovi, od kterého si půjčím menší vaničku na vodu pro pití. Děda mi ještě zabalí obrovský kus masa. Zbožňuje draky a jejich neřádstvo omlouvá, jak jen může. Bohužel, už nedokáže chodit moc rychle, sotva se belhá o hůlčičce, ještě popadnu vědro na vodu a uháním do lesa, ze všeho nejdřív k drakovi dotáhnu vanu a nanosím mu tam vodu. Drak se hned vděčně napije. Mezitím, co pořádá maso, připravím bylinky a nervózně se podívám na šíp. Tohle jsem ještě nedělal.

"Musím ten šíp vytáhnout, a nejspíš to bude bolet," skousnu si rty a přejdu k jeho boku. Napřed ránu omyji, abych viděl, jak hluboko šíp mezi šupinami vězí a pustím se do práce. Jde to ztuha a trvá nějakou chvíli, než šíp vytáhnu, podle toho, co můžu posoudit, zasekl se mezi svaly.

Vezmu vodu a začnu mu ránu pečlivě vymývat, dokud není rána úplně čistá. Pak ji znovu vymyji bylinkami, nespíš, bych ji měl i zašít, ale nevím jak.

"Nevím jak ji zašít, tak ji jen převážu, ráno se na ni přijdu podívat a ještě dám do pořádku to tvé křídlo," promluvím na draka.

"Mockrát děkuji. Nevěděl jsem, že tady mají draky ještě rády," promluví zlatý.

"Ani ne, zvlášť když seberou pár kusů dobytka nebo spálí úrodu, ale zase je pravda, že jsme draky z tohoto údolí vytlačili, takže na druhou stranu se jim ani nedivím. Je to složité posoudit," povzdechnu si a přejdu k jeho potrhanému křídlu, které napřed omyji a pak ho začnu spojovat roztrhané křídlo.

"S takovým názorem jsem se ještě nesetkal," podiví se zlatý.

"Takový názor má děda, který říká, že se diví, že nás draci ještě nenapadli," zamručím od křídla.

"Docela rád bych si s tvým dědou popovídal," poznamená zlatý.

"To nepůjde, už sotva chodí, je velmi starý," zesmutním. Děda by si s křídlem věděl rady.

"Jmenuji se Reich," poznamená Zlatý.

"Moc mě těší, mě říkají Ligth," pousměji se a krádce vzhlédnu od křídla.

"Pěkné jméno," pousměje se drak. Nejspíš bych měl odsud odejít, než sem přijdou další lidé," poznamená Reich.

"S tím křídlem se daleko nedostaneš, a když půjdeš po zemi tak je dovedeš přímo do vaší říše. Zauvažuji.

"Máš pravdu, ale jestli mě tu najdou, zabijí mě," zamračí se Reich.

"Sem nepřijdou, řekl jsem jim, že se jeskyně zřítila, takže stačí pár větších kamenu, aby to tak vypadalo," uculím se. Reich se podívá ke vchodu, kde se hromadí pěkná kupa kamenu.

"Rozumím, děkuji," usměje se Reich. Poznám, že je o něco klidnější. Došiji křídlo a protáhnu se.

"Budeš tu muset zůstat aspoň čtrnáct dnů, budu ti sem nosit jídlo a vodu," usměji se na Reiche.

"Můj otec se ti bohatě odmění," usměje se Reich.

"Nepotřebuji poklady, budu rád, když se uzdravíš," podívám se na nového přítele. Od té doby jsem za ním chodil každý den třeba i pětkrát, třeba jen pokecat. Po týdnu jsem si uvědomil otřesnou skutečnost, že jsem se do draka zakoukal až po uši. Pak, rozhozen tou skutečností, jsem si jeden jediný den nedával pozor na jazyk a to stačilo, aby se můj svět naplnil katastrofou. Čtrnáctý ne jsem šel do jeskyně a ta byla prázdná, se skloněnou hlavou jsem se vracel domů. Už u prvních chalup jsem si všimnul podivného hemžení. Zvědavě jsem se tam rozběhnul a u naší chalupy jsem objevil Reiche, jak se dožaduje mě.

"Co tu děláš? Slíbil jsi, že sem nepůjdeš," rozkřiknu se na Reiche.

"Omlouvám se, že jsem porušil svůj slib, ale musíme za mým otcem. Pročesává zemi, a jestli mě nenajde, vyhlásí lidem válku," podívá se na mě Reich. Povzdechnu si a kývnu. Rozhodně nechci poznat nenávist draků.

"Vezmi si nějakou mošnu, abys měl kam dát svůj poklad," popožene mě Reich.

Kývnu a vejdu do stavení, kde si do batůžku sbalím pár drobností a vyjdu sem. Tento batůžek mi zhotovila babička.

"Vezmi si tohle a naber toho co nejvíc, pak se s tím vrať," začne mi máma cpát do ruky, obrovský pytel. Vykroutím se jí a vyběhnu ze stavení, vydrápu se Reichovi na záda. V témže okamžiku se Reich vznese.

"Lidská nenasytnost je k nepochopení," poznamená Reich s povzdechem. Nechám ho si to myslet. Od dračí ho krále chci jen jedno, aby nechal lidi na pokoji, pak odejdu hodně daleko, aby mě nikdo už nenašel. Zanedlouho nás minou dva draci, kteří se k nám vzápětí připojí, po nějaké době jeden odletí.

Když Reich přistane uprostřed dračích hor, před jednou jeskyní už nás čeká dračí král. Popravdě představoval jsem si ho naprosto jinak. Ne jako vysokého muže s temnými, po pás dlouhými vlasy a pronikavým jemně zlatým pohledem.

Jen co Reich přistane, seskočím na zem a pokloním se králi.

"Vítej u nás, člověče. Vím, co jsi pro mého syna udělal a jsem ti vděčen. Dám ti tolik pokladů, kolik jen uneseš, tak jak ti to Reich slíbil," pousměje se dračí král.

"Trochu přeháníš, otče, já jsem jen řekl, že ho odměníš," poznamená za mnou Reich sametovým hlasem. Trhnu s sebou a prudce se otočím, doteď se mnou mluvil jen v myšlenkách. Je z něj člověk. Z jeho krásy se mi podlomí kolena. Na rozdíl od svého otce má plavé vlasy, ale oči má ve stejném odstínu jako on.

"Je snad mezi tím u lidí rozdíl?" pozvedne Reichův otec obočí.

"Vy o nás nemáte zrovna nejlepší mínění," povzdechnu si tiše.

"A ty se nám divíš?" zeptá se dračí král. Zavrtím hlavou a skloním ji k zemi.

"Pojď, ať už to máme za sebou," otočí se dračí král a vejde do jeskyně. Reich mě musí pobídnout, abych se za králem pustil. Čím víc přemýšlím, tím víc jsem si jistý, že chci jen Reiche, zvykl jsem si na něj, nedokážu si představit, že bych měl být bez něj. Jenže jak o něj požádat?!

Najednou se král zastaví a ustoupí bokem.

"Vejdi a ber si, co chceš a kolik chceš," rozmáchne se rukou po prostoru. Vejdu a vzápětí si myslím, že mě klame zrak. Na obrovské ploše se kupí obrovské hromady zlata, šperků, safírů, diamantů a všeho na co člověk jen pomyslí. Pochybuji, že existuje nějaký lidský král, který je bohatší, ale přes to… všechny poklady vyváží Reich v mém srdci.

Sednu si na jednu hromadu, před sebe dám batůžek, přeměřím si Reiche a hrozně si povzdychnu. Když se to opakuje asi po dvacáté, kdy si přeměřuji střídavě Reiche a batůžek, dračí král to nevydrží.

"Copak, vzal sis příliš malý batoh? Co takhle pytel?" zavrčí dračí král.

"Otče, prosím," požádá ho Reich a přejde ke mně.

"Co se děje Ligthe?" zeptá se tiše Reich.

"Mezi námi koluje pověst, že co máte nejraději, máte si vzít s sebou," fňuknu.

"To ti ty poklady nestačí?" zavrčí dračí král. Ignoruji ho, stejně jako Reich.

"Ano, to platí i u nás," potvrdí Reich a zpytavě se na mě podívá.

"Tak mi prosím řekni, jak tě mám nacpat do tak malého batůžku," podívám se plačky na Reiche. Jeho oči se rozšíří úžasem a mírným šokem.

Ozve se zalapání po vzduchu a pak se rozhostí ticho. Drakům poprvé za několik set let došla slova.

"Ligthe, nemusíš mě nikam cpát, klidně s tebou půjdu, kam jen si řekneš, už dlouho tě mám rád," usměje se Reich. Radostně se usměji a obejmu ho.

"Jestli máš mého syna tak rád, bude mi ctí tě vzít za svého syna, Ligthe. Zůstanete tu?" vloží se mezi nás dračí král.

"Moje místo je Reichově boku, kde bude on, budu i já, dokud mě nevyžene," odpovím klidně. Dračí král se usměje a odejde, nechávajíc nás o samotě. Teď můžu dát Reichovi, svůj první polibek pro dračího prince a pro mé druhé srdce.