"No tak, Adriáne, mohl jsi na mě počkat, když máš motorku. Dobře víš, že to mám přes celé město," doběhnu udýchaně svého kluka, který mě čeká u parku. Tentokrát bez motorky. Ani nevím, proč mám vůbec takové štěstí, je nádherný. Normálně bych každého černovlasého, byť dlouhovlasého, kluka zařadil do škatulky tuctový, ale Adrián je všechno jen ne tuctový. Jeho černé vlasy odráží světlo plamenů, ano přesně tak, jeho vlasy v odlesku planou plamenem, oči mají barvu sytě fialového akvamarínu a jeho rty, bože jeho rty… ne ty nejdou popsat jinak než nebesky krásné. Zrovna teď se opírá o otevřenou bránu zámeckého parku a podívá se na mě lehce udiveným pohledem.

Seznámili jsme se za dost trapné situace, skočil jsem na něho zezadu a řekl čau ségra. Když se ke mně udiveně otočil, málem jsem se propadl hanbou. Vzal to ale dobře, prohodil něco v tom smyslu, že moje ségra sice není, ale seznámit by se se mnou chtěl. Po prvotním šoku, který jsem rozdýchával, jsem se mu omluvil. Pak mě pozval na čaj a o týden později jsme spolu chodili. Jsme spolu už dva roky a šťastnější období jsem v životě nezažil. Jen ho mrzí, že na něho naléhám, aby se zbavil motorky, z toho vehiklu mám husí kůži. Ano vím, že auta jsou stejně nebezpečná, ale v něm je daleko míň zranitelný než na motorce.

To soudím z toho pohledu, že jsem viděl i osobní auto i motorku pod náklaďákem, řidič osobního auta přežil, i když s těžkými zraněními a léčba trvala nejspíš šíleně dlouho. Motorkář neměl nejmenší šanci. Byl na šrot stejně jako jeho mašina.

"To vím, právě proto jsem spěchal, abys ji neviděl, moc dobře vím, že moji motorku nemůžeš vystát," usměje se na mě.

"A hádej proč," ušklíbnu se.

"Dobře, nebudeme tu debatu otevírat Eriku. Mimochodem já nedokážu vystát tu tvoji kočku a taky nic neříkám," mrkne na mě.

"Zbav se motorky, já se zbavím kočky," udělám mu návrh, jako mnohokrát před tím.

"Sluníčko, ty bys byl bez té bestie stejně nešťastný jako já bez motorky," podívá se na mě vědoucně. Zmlknu, v tomhle má až moc velkou pravdu.

"Nesnáším, když máš pravdu," zavrčím. Adrián se na mě podívá, zakloní hlavu a zasměje se. Má moc krásný smích.

"Tak kam půjdeme? Předevčírem jsme byli v parku den před tím v restauraci, včera v kině…" zamyslí se.

"Moc na výběr nemáme, co tak jít na vyhlídku nebo do zámku ještě jsem tam nebyl," přiznám zahanbeně. Jsem kulturní barbar.

"No tak tohle musíme napravit. Dej mi packu a jdeme," chytne mě za ruku a vede k čelní straně zámku, kde se prodávají vstupenky.

Město se tak snaží aspoň z poloviny vybrat peníze na opravy a provoz zámku, a že se jim to daří. Starosta tu je i s rodinou minimálně jednou za týden, a pokaždé trpělivě vyslechne, co je třeba opravit, občas jsem byl svědkem, že na nutné opravy, na které v pokladnici nezbylo, vybíral na náměstí s nějakým programem. Tu se starosta neměnil roky.

Adrián i přes můj protest koupí vstupenky a mě navrhne, abych ho pozval na večeři, což přijmu. Koupí volné vstupenky a vejdeme do zámku. Výhoda tohoto vstupného je ta, že se můžeme courat po zámku sami, jen občas se přičleníme k nějaké skupině, abychom viděli i zamknuté pokoje, které jsou součástí prohlídky s průvodcem. V jednom, jak se dozvíme, v královském pokoji mě zaujme bílá skoro průhledná váza, nakloním se k ní, ale průvodce hned vyšiluje, že se toho nesmím dotýkat, že je z Číny a je strašně stará a drahá. Ušklíbnu se a hodím po ní lítostivý pohled. Adrián se ke mně nakloní a pošeptá mi, že ji pro mě ukradne. Jen zalapám po dechu, a když končí prohlídka, musím ho doslova vystrkat, jinak by to fakt udělal! Nakonec ještě hodíme nějaké mince na opravy do plechovky, kam by se vlezlo snad pět kilo broskví, co si pamatuji, vysypává se jednou za měsíc a pokaždé v bance mají radost za hromadu drobných, které počítají i celý den. Jen díky tomu máme nejlépe udržovaný zámek a jezdí sem turisti odevšad.

Procházkou se vydáme po městě a pak skončíme v naší oblíbené hospůdce. Najíme se a Adrián mě doprovodí domů. Je skoro k půlnoci, když se s ním vracím domů. Naši si už zvykli a neprotestují, když jsem s Adriánem, ví, že na mě dá pozor, i když jsem skoro dospělý.

"Tak, tady se rozloučíme, jedu na týden pryč a už doufám, že už budu zpátky, ani nevíš, jak moc mě budeš chybět miláčku," skloní se k mým ústům.

"Já tobě a co teprve ty mě? Tenhle týden bude nekonečný, moc tě miluji, Adriáne," usměji se na něho.

"Minimálně jednou denně ti budu volat, nebo když budu vědět, že budu na Skype, pošlu ti SMS, tak se budeme moct i vidět," pohladí mě.

"Dobře, já ti budu volat minimálně třikrát denně, abych si to vynahradil a nezapomeň mi z toho zapadákova poslat pohled, abych věděl, do které prdele tě zase škola uvrtala," povzdechnu si.

"Nemyslím si, že Londýn bude zrovna prdel," zabublá Adrián smíchy.

"No dobře, dokud tam budeš, bude to největší město na světě, ale zatím tam nejsi, nebo ten dojem máš?" zavrním. Adrián vyprskne smíchy. Je o tři roky starší a studuje lékařství, obor chirurgii, chce zachraňovat životy. Tyhle výlety jsou vlastně stáže, normálně by tam měl být minimálně dva roky, ale nějak si to zařídil a jezdí nanejvýš na tří měsíční turnusy. Má zrovna dvacet jedna, narodil se v lednu. Netuším, co ho k tomuto povolání táhne, nikdy se mi nesvěřil, ale je mi jasné, že se v jeho minulosti stalo něco, co ho k tomuto rozhodnutí postrčilo. Pokud je to jeho vyvolený obor, a bude šťastný, budu ho podporovat. Osobně bych se doktorem, a tím méně chirurgem, stát nemohl, nedonutil bych se říznout do člověka. Já mám ještě půl roku čas, než se budu muset rozhodnout o své budoucnosti.

"Budeš mi chybět sluníčko," zavrní a lehce mě políbí na rty.

"Ty mě taky. Ještě se uvidíme," oplatím mu polibek a než se stačí zeptat jak to myslím zabouchnu mu dveře před nosem. Skrze ně uslyším srdceryvný povzdech, a když o další minutku později vykouknu, vidím ho zrovna zahýbat za roh. Rychle se osprchuji a zapadnu do postele, jeho letadlo letí v sedm patnáct, je mi jasné, že to do školy nestihnu, ale jeho odlet zmeškat prostě a jednoduše nesmím!

Ráno se vzbudím o půl sedmý, rychle se osprchuji, obléknu a s taškou a toastem namočeným do marmelády peláším na letiště. Už tam je a trochu smutně pozoruje tabuli s odlety.

"Adriáne," křiknu na něho a on se šokovaně otočí a vteřinu později mu přistanu v náručí.

"Co ty tu děláš?" zamrká na mě překvapeně.

"Co by? Přišel jsem se rozloučit, víš, že co by tvůj talisman, mě nesmíš opustit? Ne? Tak už to víš Srdíčko a teď mě koukej narvat do té tvé příruční kabely, než si mě někdo všimne," vychrlím na něho. Adrián na mě nechápavě zamrká svými nádhernými řasami a dá se do smíchu. Přesně to jsem chtěl, nemám rád, když je smutný.

"Myslíš, že tě tam naskládám?" přeměří si mě a svoji kabelu. On to fakt myslí vážně? Jupííííííí.

"Jo jsem skládací jako metr," ujistím ho. Znovu se dá do smíchu.

"Co bych si bez tebe počal?" opře svoje čelo o mé.

"To co se mnou, ale moc nerad bych to viděl, mohla by tě klofnout jedna z tamtěch hus," zabručím si pod nos. Slyšel mě a letištní halu znovu rozezvoní jeho smích. Tak spolu laškujeme, dokud neohlásí Adriánův let.

"Pro štěstí," políbím ho naposledy a na krk mu připnu řetízek ze zlatého kovu a stejné tepané sluníčko. Naposledy mě hladově políbí a pak spěchá do letadla. Zůstanu v hale, dokud je jeho letadlo v dohledu, pak se pomalu loudám, směrem škola. Ani mi nevadí, že se tam doloudám až o třetí vyučovací hodině, moji mysl stejně zaneprázdňuje jen jeden človíček. Adrián.

Týden se táhne jako špatně namazaná guma i přes telefonáty, které probíhají minimálně dvacetkrát do dne a dokonce i na skype, kde si voláme přes video hovor, chybí mi. Strašně mi chybí jeho úsměv, polibek, objetí… chybí mi celý. V ten moment se rozhodnu, že se mu o svých narozeninách, které slavím, až v červenci, dám úplně celý. Bude to můj dárek pro něj. Ve čtvrtek večer si odškrtnu další okýnko v kalendáři. Ještě tři dny, jak to mám bez něj zvládnout?

Pátek je docela divný, nezvedá mi mobil a ani mi nepíše. Jdu do školy celý zhroucený, dokonce i o přestávce mi nebere telefon. Vím, že je tam nějaký časový rozdíl, ale ten nemůže být velký. Nikdy jsem se ho neptal. Dojdu domů, kde mě čeká uslzená máma.

"Co se stalo?" zeptám se ještě ve dveřích.

"Adrián. Přijel dřív, chtěl tě překvapit, tak jel ke škole na motorce, na křižovatce ho smetl řidič, který upadl do mikrospánku," vzlykne máma, že ji sotva rozumím.

"Kde je?" zeptám se. Cítím se divně, jako by se zastavil čas nebo já stál úplně mimo něj. Když z mámy dostanu, v které nemocnici leží, už mě nic nezadrží. Utíkám jako smyslu zbavený, nemocnice je kousek, je mi docela jedno, že skáču přímo mezi rozjetá auta nebo že za sebou způsobuji dopravní nehody, které dělají řidiči, kteří se mě snaží vyhnout. Myslí mi jen běží, že se musím dostat do nemocnice, kde je on. Doběhnu tam s jazykem na vestě, ani se nezdržuji zeptat, kde Adrián a jeho rodiče jsou, proletím všechna oddělení, vynechám jen ty, co se mi zdají absurdní, jako kojenecké nebo dětské.

Konečně zahlédnu Adriánovi rodiče, kteří jsou v jedné čekárně.

"Jak na tom je?" vyhrknu, když zastavím. Ještě metr a odnesla by to stěna.

"Ještě je na sále, snaží se zastavit krvácení," odpoví mi jeho otec sevřeným hlasem a v náručí svírá svoji ženu, která brečí. Zhroutím se na sedadlo, abych do plic nabral aspoň trochu vzduchu. A pak čekám zároveň s nimi. Po třech hodinách vyjde ze sálu doktor. Obrátíme se na něho a já cítím, jak se mi začíná hroutit svět. Doktor jen potvrzuje, co už dávno ví moje srdce…

Adriánův pohřeb se konal o tři dny později.

Skloním se nad náhrobní deskou, kde spí věčným spánkem moje druhá polovina srdce, abych na ni položil rudé růže, měl je nejraději.

"Ahoj lásko, tak už jsem tu zase. Doufám, že jsem se ti moc neomrzel, když tě tu obtěžuji pořád. Víš, že už je to pět let, co jsme se seznámili a že teď vlastně máme výročí? No jestli ne, tak už to víš. Posledně jsem ti nechtěl říct, co jsem si vybral za školu. Vlastně ti to už tajím dost dlouho. Určitě ti to přijde vtipné. Budu doktorem, zaměřím se na transplantace, abych pomáhal těm, co by bez toho umřeli a aby už nikdo nezemřel dřív než by měl. Stal jsem se dárcem, stejně jako ty. Když nemůžeme být spolu tady, tak budeme spolu v budoucnosti, nebo aspoň nějaké naše části. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat, ale vím, že spolu budeme.

Strašně mi chybíš. Nejen mě, ale mě asi nejvíc. Dnes tu s tebou dlouho nebudu, musím pomoct tvým rodičům, ale zítra přijdu zase," pohladím fotku na čelním kameni a smutně se usměji. Život bez něho je chudší než poušť bez vody. Není to život, ale přežívání.

"Promiňte, že vyrušuji, nevíte, kde bych našel hrob Adriána Kodeshi?" zeptá se mě klidný hlas. Zvednu se.

"Proč ho hledáte?" zeptám se a otočím se na tazatele. V dalším momentě zkamením, stejně jako kluk při pohledu na mě. Mé zkamenění je logické, dívám se totiž přímo do Adriánových očí, do těch, které daroval, stejně jako srdce, to bylo vše, co mohl dát, ostatní bylo hodně poničené. Slyšel jsem, že obojí dostal kluk, který měl stejně vzácnou krev jako on. Zapotácím se, vidět jeho oči a vědět, že kluka, který stojí přede mnou, zachránil Adrián svojí smrtí, je na mě moc. Toho kluka jsem nenáviděl, i když jsem situaci chápal, ale tohle je pro mě fakt šok. Už se vlastně ani nedá nazvat klukem, je to mladý muž, a jestli aspoň trochu umím odhadovat věk. Musí mu být jako Adriánovi, kdyby žil.

Vždyť on vypadá skoro stejně jako Adrián! Zvlášť s jeho očima. Vlasy má krátké v barvě plamene ohně a má jiné rty i trochu jiný obličej, ale tím všechny rozdíly končí. Cítím, jak mě chytnou klukovi pevné ruce a patrně mi pomůžou sednout na Adriánův náhrobek.

"Jste v pořádku? Tady napijte se, to vám trochu pomůže," dá mi ke rtům nějakou flašku a já se napiji čisté vody s citrónovou příchutí.

"Díky, jsem v pořádku, jen jste mě dost vyděsil," vydechnu a snažím se vzpamatovat.

"Totéž můžu říct i já o vás. A nemyslím tím jen to zavrávorání," usměje se muž. Kruci, má i stejný úsměv! Odvrátím tvář.

"Zdá se, že jsem jeho hrob už našel, děkuji za pomoc," promluví po chvíli muž. Podívám se na něj a uvidím, že mi kouká přes rameno. Pak se podívá na mě.

"Ty jsi Erik?" zeptá se mě co nejklidněji. Znovu na něho vytřeštím pohled, jak to ví? Zdá se, že mu to jako vysvětlení stačí.

"Je to na delší vysvětlování, bude lepší, když si na to sedneme někam do stínu a vypijeme si při tom ostružinový čaj," usměje se na mě. A mám další šok, jako by mi četl myšlenky, to uměl jen…

"Okamžitě toho nechej!" zaječím na muže a chytnu se za hlavu. To není on, tohle nemůže být on!

"Promiň, ale čeho mám nechat, absolutně netuším, o čem to mluvíš. Rozhodně ti nečtu myšlenky, měl jsi jen takový výraz, že mě napa…" začne se obhajovat muž. Už to zase udělal, cítím, že se mi hodně zle dýchá, když na sobě ucítím čísi konejšivé ruce, jedna z nich mi strčí hlavu mezi kolena.

"Uklidni se a zhluboka dýchej, nepotřebuji, abys mi tu zkolaboval. On by mi za to určitě nepoděkoval," zabručí mužův hlas. Zní tolik jako Adriánův, když měl o mě starost… Odstřelím mu ruku a prudce vstanu, zatočí se mi hlava, ale to ustojím, vrávoravě se vydám ze hřbitova. Chraň mě Bůh před klukama, kteří jsou podobni Adriánovi. Od brány se ještě otočím a vidím muže, jak něco dává na náhrobní desku a modlí se, skoro to vypadá, jako by mu vzdával vděčnost. To by ke všem čertům měl! Opatrně sejdu schody, které vedou ke hřbitovu, a posadím se na zastávce. Po tom co se stalo Adriánovi, jsem si neudělal, ani řidičák, bál bych se za volant sednout. Zhluboka dýchám a trochu se rozkašlu, když kolem projede auto a výfukové plyny se mi dostanou do plic. Konečně přikodrcá autobus a já nasednu. Oknem autobusu uvidím, že se za mnou dívá ten muž, zrovna je v půlce schodiště. Nechám se vyhodit na zastávce u mé oblíbené čajovny a sednu si dovnitř, na naše staré místo. Servírka už mě zná a hned mi donese můj oblíbený čaj, malinový s medem, ostružinovému se poslední roky vyhýbám. Smutným úsměvem ji poděkuji a zaberu se do svých myšlenek.

"Je tu volno?" vytrhne mě z nich hlas, který znám sotva hodinu. Zamračeně se na něho podívám. Ani nečeká na odpověď a sedne si. Za okamžik dojde servírka a on si objedná zelený citrónový čaj s medem a hrstičkou oříšku. Ruka se mi začne nezřízeně třást, takový pil Adrián!

"Co chceš?" zeptám se ho nepřátelsky.

"Promluvit si s tebou. Proč pořád držíš smutek?" zeptá se a ukáže na černý rukávník, který mám navlečený na paži. Nosí ho pozůstalí, kteří mají smutek.

"Po tom ti nic není," vyprsknu. Pravdou je, že ho nechci sundat nikdy. Adrián, byl jediný, kdo dokázal to, že jsem se do něj zamiloval na první pohled a je jediný, koho kdy hodlám milovat. Možná, že se časem najde někdo, kdo mi dokáže pouhým pohledem rozbušit srdce a já ho sundám. Adrián však v mém srdci zůstane jako jediná láska, jako nenahraditelná láska. Jediný kdo mi rozbuší srdce, stejně jako ten člověk, co sedí naproti mně…

Ne! On mě nemůže přitahovat! Využil mého přítele, aby sám mohl žít!!

"Opravdu ne? Neukradl jsem ti přítele Eriku, on už byl mrtvý, díky jemu jsem si dokázal splnit sen a stát se spisovatelem. Díky němu žiji, ale život jsem mu nevzal, on už byl mrtvý, když mi zachránil život. Měl jsem hrozně slabé srdce, i s léky jsem nemohl žít déle jak pár let a byl jsem skoro slepý. Adrián jako jediný měl tu samou krevní skupinu a jedině jeho…" začne mi vysvětlovat.

"Mlč, nechci to slyšet! Nech mě nepokoji!!" zaječím na něho a jako smyslu zbavený vyletím z čajovny, div, že tam nechám pár drobných za čaj. Na cestu díky slzám nevidím, ani netuším, jak se dostanu na zastávku a nastoupím do autobusu, který mě má zavést domů. Pár hus naproti mně najednou začnou pištět, že se po nich pár cestujících pohoršeně podívá. Já je ignoruji jako vše ostatní kolem. Vzpamatuji se na té správné zastávce a těch pár kroků domů dojdu. Jen co otevřu domovní dveře, kolem mě se prožene muž na motorce, nedávám tomu žádný význam, dokud do předsíně nevejde máma. Ještě bydlím s rodiči, odmítli mě pustit, dokud nedodělám školu a nenajdu si práci. Docela jsem to uvítal, měl jsem totiž pocit, že se svými myšlenkami o samotě, kde mě nikdo nehlídá, bych nejspíš zešílel.

"Eriku, byl tu nějaký muž. Měl Adriánovi oči a hledal tě. Řekla jsem mu, že jsi na hřbitově, nepokazila jsem nic?" podívá se na mě máma. Nemůžu ji říct, že pokazila.

"Ne mami, našel mě. Jeho oči měl proto, že mu je dal Adrián, dokonce i své srdce," zašeptám zlomeně.

"Je to milý kluk, skoro jako Adrián. Myslím si, že teď už všechno bude v pořádku," usměje se máma. Skoro hystericky se zasměji, jak může být něco v pořádku, když tu není on? Je mrtvý už dva roky a každý další den bolí víc než ten předchozí. Jen zatřesu hlavou a vydám se do svého pokoje, aniž bych dbal volání mámy, že mám v kuchyni jídlo. Z posledních sil sebou švihnu na postel, jsem tak emociálně vyčerpaný, že už nedokážu ani plakat. Ani nevím, jak usnu.

Zdá se mi divný sen. V něm ke mně přijde Adrián a jako vždycky mě pohladí po tváři, až na to, že se najednou nedívám na Adriána, ale zrzavého kluka ze hřbitova, to on mi šeptá slova lásky.

Prudce se posadím na posteli a přejedu si rukou vlasy, jsou zpocené, stejně jako moje tělo a dech mám zrychlený. Podívám se na budík, který ukazuje pravou půlnoc. To jsem toho naspal, povzdechnu si a jdu se osprchovat. Pak odkryji poklop podnosu, který se objevil v pokoji, pod kterým je jídlo, zlatá maminka, sním sushi a pustím se do učení, na spánek nemám ani pomyšlení a mám se toho tolik co učit…