Na schodech kolem mě proletí brácha s dvěma taškami na ramenou, vypadá jako by se tam vracel. Zamračeně ho sleduji, než zmizí a vyjdu zbývající schody.

"Mami, kam šel Rick? Snad nejel…" nedopovím a podívám se na její ubrečený obličej. Zničeně kývne.

"Jel tam, našel všechny dopisy. Nevím, co mám dělat," vzlykne máma.

"Nejspíš ho nechat jít, stejně by si udělal podle svého," odpovím. Je pravda, že tam se z toho znásilnění vzpamatoval líp, než když ho měli v péči psychiatři.

"Asi máš pravdu. Doufám, že se mnou pojedeš na kumite. Jsem zvědava, jak si povede," utře si máma slzy a vstane.

"Po tom půl roku jsem zvědavý i já, nechápu, jak může lámat kosti jako párátka," zavrčím a vlezu do svého pokoje, abych se převlékl do domácího a sedl si k domácím úkolům, pak si zapnu počítač a připojím se na skype, kde zapnu video hovor.

Eden už tam je.

"Čau jak je," pozdraví mě.

"Jde to," odpovím a začnu hledat na internetu něco o šaolinském kumite. Nic.

"Edene, nevíš něco o šaolinském kumite?" zeptám se kamaráda.

"Proč se o něj zajímáš?" pozvedne obočí.

"Brácha tam bude bojovat," odpovím mu.

"Počky, to je blbost, tam můžou bojovat jen mniši za šaolinských chrámů," vyvalí oči a zmizí mi z obrazovky.

"No jo, to by vše vysvětlovalo. Vyzval je jeden Američan a jako výzvu to nemůžou odmítnout. Tvůj bratr nejspíš bude bojovat proti němu," oznámí mi s obličejem obráceným k jinému.

"To jsem si myslel, chtějí ho využít," odfrknu si.

"Možná se pleteš, takhle neuvažují, ale bojovat proti Američanovi je pod jejich úroveň. Byla kvůli tomu i zvláštní schůze, a abych řekl pravdu, moc se na ten zápas těším, jsem zvědavý, kdo vyhraje," zasměje se Eden.

"Ty víš, proti komu bude bojovat?" zeptám se zvědavě.

"To je tajemství," usměje se na mě Eden a odhlásí se.

Zničeně zírám na zprávu, že je Eden online. Já ho fakt uškrtím, pokaždé to dopadne stejně, řekne mi všechno a přece nic, uškrtit ho je málo! Ale má nejpřesnější informace, jaké mohou existovat, občas si myslím, že má nadpřirozené schopnosti. Najednou mi vyskočí zpráva.

P.S dej si pozor ve škole :-DD

Naprosto nechápu, co ta zpráva má znamenat, ale nechce se mi nad tím přemýšlet. Zbytek dne surfuji po internetu.

Potom jdu na večeři, kde se bavíme o všem možném i nemožném. Pak se naučím, schovám učebnice a jdu spát.

Ráno vstanu nevyspalí, ale pohled na budík, který ukazuje čtvrt na osm, mě přesvědčí, že bych měl vstávat. Vyhrabu se z postele a skočím do sprchy. Zaposlouchám se do zvuků z vedlejšího pokoje, jestli neuslyší, jak Rick vstává. Zamračím se, když nic neslyším a teprve po chvíli si vzpomenu, že je v Číně a že ho uvidím asi za dva měsíce. Obléknu se a jdu do kuchyně, kde na mě čeká snídaně a vzkaz od mámy, že přijde později a ať na ni nečekám. To znamená, že přijde kolem jedenácté hodiny.

Najím se a vypadnu s taškou z domu. Cestou se rozhodnu, že si zajdu na bowling. Stejně mě nikdo doma nečeká a přítele nemám, od té doby, co mě Jiro ve škole zesměšnil nabídky na chození, či cokoliv jiného, jsem odmítal. Párkrát jsem ho viděl a pokaždé s jiným klukem. Z pár rozhovorů, co jsem nechtěně vyslechl, se z něj stala děvka, která jde s každým, prý si za to nechá i platit.

Otřesu se při představě, že jsem tak mohl skončit i já. Nejhorší to bylo prvních pár týdnů, pak to prostě přestalo.

"Ahoj, Rick přijde?" zeptá se za mnou tenký hlásek.

Otočím se a uvidím Hitoru, trochu se krčil, ale oslovil mě jako první i přes to, že ho před nedávnem znásilnili. Zdá se, že Rickova rada zabrala líp než psychiatři.

"Je mi líto Hikaru, ale nepřijde. Bude nějakou dobu pryč," zavrtím hlavou. Hikaru zesmutní a se skloněnou hlavou odjede dovnitř. Všimnu si, že se drží hloučku děvčat. V klidu se přezuji a vklouznu do třídy. Ráno je celkem klid, ale pak to začne.

"Je tu Sendrs?" ozve se od dveří rázný hlas. Překvapeně zvednu hlavu od učebnice a vstanu.

"Co po mě chcete?" zeptám se klidně. Vím, že jsem nic neprovedl.

"Jen s vámi mluvit," uklidní mě brunet s čokoládovýma očima a odvede do klubovny, která je vyhrazená pouze ochrance. Jak říkáme klubu proti šikaně.

"Posaď se u nás," ukáže na židli uprostřed jeden kluk, který vypadá jako velitel.

"Díky, radši postojím," odmítnu nabídku a zvědavě se rozhlédnu po místnosti je zařízená jako klubovna velmi pohodlně, ale jednoduše.

"Mno to je na tobě. Chtěli jsme se zeptat, jestli nevíš, kde je Rick," začne mluvit hlavní kluk.

"To vás musím zklamat, netuším, kde by mohl být," odpovím klidně.

"Ale tak, Zlatíčko mi víme, že ty stejně jako ty víš, že mi víme. Opravdu nám to nechceš povědět? Nemusíš se bát, jen dostane přes zadek jako zlobivé dítě," pověsí se kluk vedle mě na mě a rukou mi zajede pod košili.

Vykřiknu, vytáhnu mu ruku a za chvíli si to ten kluk plachtí, do středu místnosti, na zem. Ozve se potlesk.

" Jak vidím, Rick není jediný, kdo si umí poradit s vlezlými lidmi. Asigo vstaň a nechej Dona na pokoji," ozve se kluk.

"Ale Osamu, víš, že je to můj budoucí manžel, nějak začít musíme," zafňuká Asigo na zemi a sbírá se z ní. Zažiju největší šok za posledních pět let.

"Cože? Kdy tě ty úchyle, pustili z blázince?" vyhrknu vyjeveně. Můžu říct, že po téhle větě, kterou jsem pustil neprozřetelně z úst, se sesypou smíchy všichni kromě Asiga, který na mě překvapeně kouká.

"Ty se mnou nechceš chodit?" zamrká na mě překvapeně brunet.

"Ne nechci, to bych radši chodil se štírem. V téhle místnosti, nezůstanu ani vteřinu," odseknu a vyrazím ze dveří, ještě stačím zaslechnout.

"Ten určitě něco ví. Sledujte ho," ozve se panovačný hlas.

"Já, já, jen já se toho ujmu," zapěje někdo a za chvíli se na mě pověsí ten úchyl, který v zápětí plachtí znovu na zem. Spolužáci na chodbě na mě vyvalí oči, ale nevšímám si jich. Zapadnu do třídy a vytáhnu svačinu, když zazvoní. Zaúpím, den mi prostě nepřeje.

O hodině dávám pozor a se zvoněním, se vytratím na střechu se svačinou v ruce a s knihou, do které se hned začtu.

"Ahoj, copak šikovného čteš?" ozve se za knihou. Leknu se tak, že mi zaskočí chleba.

"Ale no tak, nemůžeš dávat pozor? Ještě se udusíš a co pak já chudáček vdovec," začne mi vyklepávat dech, dokud neposlušné sousto nevypadne.

"To se radši stanu vdovcem sám a vypadni, rušíš mi příjem," zavrčím na něho.

"Teda ty jsi, ale…" urazí se, " dobře, zmizím, ale ty mi řekneš kde je Rick," podívá se vyčkávavě na mě. Mám toho tak akorát dost.

"Ale jasně uprostřed oceánu je stříbrná hora a na ni moucha a v té mouše je Rick," zavrčím první blbost, která mě napadne.

Chvíli ne mě hledí a neví, jestli mi má věřit nebo ne.

"Ty si ze mě děláš srandu?" zeptá se pak nejistě.

"Ty jsi mi chytrá hlavička," usměji se na něho a radši si jdu svačinu dojíst do třídy, tam jsem aspoň připravený na všechno.

Tam přečkám do konce vyučování, přičemž si všimnu, že před dveřmi do třídy hlídkuje vždy jeden z t ochranky. Nejčastěji je to Asigo, který se na mě vesele zubí. Během pár minut ho mám plný zuby. Radši se nechám strhnout přáteli do debaty, která holka popřípadě kluk na škole to vyhrává na celé čáře. Podle kluků je to Akemi Hanako z posledního ročníku a podle holek bráška. Holky hned zklamu, protože řeknu, že je na kluky. Půlka kluků zpozorní a hned se mě zeptá, jestli by s nimi nešel na rande.

Nečekaně se přistihnu, že je z toho zrazuji. Po chvíli toho radši nechám a prohlásím, ať se ho zeptají sami, až se vrátí.

"No víš, Done, my jsme spíš doufali, že bys ho přemluvil k tomu, aby si s námi vyšel. Nevěříme, že tolik kluků zmlátil, nikdo přece nedokáže zbít tolik kluků jen kvůli tomu, že si z něj občas vystřelili. Od bratra, který to vyšetřoval, jsem se dozvěděl, že to dělali ze srandy, bylo to takové uvítání," ozve se rozpačitě jeden z nich.

"No tak jestli to byl vtip tak pěkně ubohý a věř si, čemu chceš. On zrovna nepovažuje za vtip, když ho někdo sváže a osahává a mě to také zrovna dvakrát vtipné nepřipadá. A mě zrovna tak," setřu ho a vrátím se do lavice.

Do konce vyučování přemýšlím, proč jsem se jim snažil zabránit ve schůzce s ním.

Vím, že by tam nešel, ale stejně…

Moje úvahy přeruší zvonek, který hlásí konec školy. Rychlost, se kterou si sbalím a vypadnu ze školy, by mě záviděla i tryskomyš.

Před školou mě čeká Niboruv bratr Asiro.

"Co ty tu ke všem čertům chceš?" zavrčím na něho nepřátelsky. Copak musí všichni číhat.

"Čekám na Ricka, ale zatím ještě nevyšel," pokrčí rameny.

Sakra zase čeká na Ricka, to se všichni zbláznili nebo co? Pomyslím si a ušklíbnu se.

"Tak to přeji veselé čekání, v Japonsku není," pohodím rameny a vydám se k městu. Nechce se mi domů, když tam nikdo není a na nikoho nemusím čekat.

"Jak není?" zavolá za mnou Asiro.

Ignoruji ho, nemám náladu nic vysvětlovat.

"Není v Japonsku? To jsi myslel jak?" ozve se za mnou rozladěně. Prudce se otočím a tam uvidím ochránce, jak na mě nechápavě civí.

"Tak jak jsem to řekl," odseknu a znovu hodím směr město. Při tom si všimnu, že Asiro uhání k nemocnici. Hned mi dojde, že ho posla Niboru a v srdci ucítím zvláštní píchnutí.

Ignoruji ho a zamířím do svého oblíbeného suši baru, kde si dám oběd. Když vyjdu, dám se na pomalou toulku městem, které jsem nestačil poznat ani za dva roky, moc se mi tu líbí a tak trochu jsem doufal, že se tu bude líbit i bratrovi. Lituji, že nevím, co si myslí. Co se vrátil ze shaolinu má místo tváře kámen a místo očí led.

Dodnes si pamatuji jeho smích, štěstí v očích když poznal Jacka, kterého jsem od prvního okamžiku nemohl vystát. Jeho úšklebek, když se mi chlubil, co mu provedl, aby se ho zbavil, když ho měl dost. Málem jsem ho tenkrát zabil. Byl jsem to já, kdo prohledal všechny místa, kde by mohl být a následně všechny nemocnice.

Jeho prázdný pohled na posteli mě málem zabil. Nesnesl dotek nikoho, zavřel se do takové ulity, že k němu nepronikl nikdo.

Pak jednoho dne utekl. Mohl jsem se zbláznit strachem, když jsme ho nemohli najít. V tu dobu se mamka s tátou rozváděla. Její rodina byla natolik bohatá, že si zajednali nejlepší právníky. Na soud s Jackem to nestačilo, jako senátorův syn měl imunitu a navíc takový ksicht, že oklamal i soudce. Z Ricka nakonec udělali lháře.

Na rozvod to ovšem stačilo. Máma z otce udělala chudáka a navíc na nás musí platit takové alimenty, že k pohodlnému živobytí nám stačí jen ty. Navíc má zakázaný styk s námi.

Večer se konečně dostanu domů, překvapí mě, že je máma doma.

"Ahoj, dlouhá škola?" vykoukne z kuchyně.

"Ahoj, ne byl jsem ještě ve městě a obhlídl obchody," upřesním a zhroutím se na židli v kuchyni.

"Volala Niboriho rodina, prý jsi řekl Asirovi, že je Rick mimo Japonsko. Jen jsem jim to potvrdila. A pak volala jeho zástupkyně, prý v parku přepadli a zmrzačili nějakého kluka, prý to vypadalo jako Rickova práce," oznámí mi novinky. Nad tím prvním se nepozastavím, ale to druhé…

"Kdy?" zeptám se zděšeně, jestli tohle Rickovi přišiji, nemá šanci se z toho dostat.

"Dneska kolem desáté, tak jsem jí vysvětlila, kde Rick, kdy odjel a proč, no hned si to zkontrolovala a je z toho venku," odpoví mi. Zhluboka si oddechnu.

" Ví se, kdo to udělal?" zeptám se klidně, i když vevnitř mě to pořádně vře. Máma stačí zavrtět hlavou, když se rozezvoní telefon. Poslepu po něm chmatne a poslouchá, pak s díky zavěsí a usměje se.

"Tak je chytli. Ten kluk nakonec promluvil, byla to jeden z těch, co je Rick posledně knokautoval, čeká ho buď vezení, nebo děcák s ostrahou," usměje se na mě a položí přede mě talíř s jídlem. Ulehčeně se do něho pustím. Po jídle umyji nádobí a pak se rychle rozběhnu do sprchy a do postele.

Ráno sotva se probudím, si vzpomenu, že píšeme písemku. Raketovou rychlostí se obléknu a o čtvrt hodiny později sedím udýchaný v lavici a šrotím se jak blbý. Nejspíš si budu muset zpravit kondičku, pomyslím si.

Nejsem ani v polovině když vejde učitel.

"Zavřete a schovejte sešity a učebnice na lavici zůstanou jen dvě tužky," rozlehne se učebnou. Vše rychle zmizí z lavic. Po oznámení časového limitu rozdá učitel testy a už se píše. Když čas vyprší, zbývá mi jedna otázka. Povzdechnu si a odevzdám papír, pak se opřu a podívám se ven.

Je to víc jak týden, co je Rick pryč, chybí mi víc, než si dokážu přiznat. Zaberu se do svého světa tak, že nepostřehnu zvonění. Probere mě až hromová rána do lavice a ostrý hlas.

"Kde je Rick, Done?" zahřmí nade mnou, až se úlekem narovnám a párkrát zamrkám.

"Jé ahoj Nibory, tebe už pustili z nemocnice? Jak slouží zdravíčko?" zazubím se na kluka, který mi chce vzít Ricka. Rozhodně z něj mám příjemnější pocit, než z Jacka.

"Jak vidíš, docela slušně a teď mi řekni kde je," zaječí mi do ucha Nib.

"E mohl bys mě to teď prosím zopakovat? Nějak mě zvoní v uších," mnu si postižené ucho.

"Kde je Rick," hláskuje mi už tišeji Nibori.

"Ne nemám z ničeho zisk," odpovím mu, předstírajíc, že mu nerozumím.

"Done, neser mě, kde je Richard?" zavřískne Nibory.

"Kdo je Richard?" zeptám se zmateně.

Pro změnu se zmateně zatváří Nibori.

"Rick není zkratka pro Richarda?" zeptá se mě a já se prásknu do čela.

"Vidíš, tak dlouho mu říkáme Rick, že jsem jeho celé jméno zapomněl," vysvětlím a šikovně tak stočím téma na jména a jejich záludnosti. Nakonec se zvoněním vyběhne ze třídy, aniž by si na Ricka vzpomněl. Vesele se zazubím a zbytek dne se mu vyhýbám, tuším, že po druhé by se mi to podařit nemuselo.

Podaří se mi nepozorovaně vyklouznout ze školy a dojít domů, podle mě se tohle rovná menšímu zázraku.

Máma už je doma.

"Jak to šlo ve škole?" zeptá se mě sotva odemknu.

"Jo dobrý, ale ž mě leze krkem, jak kryji Ricka, dnes jsem skoro ohluchl, když mi Nibori zaječel do ucha," zavrčím a zaslechnu mámin smích.

"Já mám to samé po telefonu," ujistí mě. Zasměji se a jdu se najíst. Pak zalezu do pokoje a dělám se neviditelným. Přemýšlím nad bratrem, když mi dojde, že…