Druhá část

Každé ráno stejný budíček a stejná rozcvička, ale po dvou měsících už mi to nedělá problém, přestali se mi smát a jsem stejně rychlý jako oni. A o hodně víc vydržím. Za pět měsíců jsem se procvičil ke svým spolunocležníkům a začal cvičit se zbraní, měl jsem po čertech silnou motivaci. Tohle bylo v pořádku, ale pak všichni se na mě vrhli a plácli mě, začal, jsem se s nimi prát a ne jednoho jsem pořezal čínskou šavlí, tím jsem si vysloužil trest.

" Tak tohle ne," ozval se za mnou vzteklí hlas, někdo mě popadl za límec a kamsi táhnul, než jsem se vzpamatoval, byl jsem přivázaný na laně a díval se do rozzlobeného obličeje mistra, který mě jednou rukou držel pět centimetrů nad zemí.

"U nás se s týmem nepereme, to děláte, jen když vás k tomu vyzvu nebo na oficiálních turnajích. Nejspíš máš moc horkou hlavu a potřebuješ zchladit, až usoudíš, že ji máš dostatečně zchladnutou tak přijdi,"odhodí mě přes hranu. Nechápal jsem, co má na myslí tak se podívám dolů a než se stačím vzpamatovat tak jsem hlavou a rameny ve vodě. Voda mi natekla všude, nedokázal jsem se nadechnout. Nevím, jak dlouho jsem se tam plácal a bojoval o sebemenší doušek vzduchu, když jsem najednou vyletěl z vody na břeh, kde jsem začal kašlat vodu.

"Plácáš se v té vodě jako ryba na suchu," ozve se pobavený hlas, nade mnou. Zvednu hlavu a podívám se na toho, kdo s plácačkou začal. Vymrštím se na nohy a oženu se po něm, jen o krok ustoupí a já, neudržím balanc, se rozplácnu tváří v prachu.

"Když se neumíš prát tak to nedělej," zasměje se kluk a poťuká mi na rameno, pak mě rozváže. Rozmáchnu se nohou, že ho kopnu, ale on znovu uhne a já se opět rozplácnu v prachu. Asi po tuctu podobných pokusů to vzdám a sednu si.

"Jsem Lee," dřepne si a podá mi ruku. Podívám se na ni a pak na Leeho pak mu tou rukou potřesu.

"Výborně, a když už jsme kámoši, mohl bys mě zítra doprovodit domů?" zeptá se mě s úsměvem.

"Ale…" začnu protestovat.

"Na světě není jen boj. Mám to povolené a ty si potřebuješ odpočinout," přeruší mě Lee.

"Pokud to dovolí mistr," kývnu a jdu se ho zeptat. Ten svolí a tak se vrátím na trénink.

"Ty zřejmě nechápeš slovo ihned. Pojď se mnou," zavede mě na místo, kde jsou tři kůly asi dva metry od sebe, " vylez nahoru a stůj na pravé noze," přikáže mi. Už jen vydrápat se na čtyř metrový kůl mi dělá problémy natož se postavit na useknutou špičku.

"Dobře a teď tam čekej, dokud se pro tebe nevrátím, budu tu za chvíli," otočí se a s klidem odejde. Nevím, jak u něj vypadá chvilka, ale stojím tam asi od tří hodin odpoledne a on se pro mě vrátí za tmy. Dlužno říct, že jsem se moc nenudil, drtivou dobu jsem tam doslova balancoval.

"Můžeš slézt," ozve se pode mnou jeho hlas a já mu doslova padnu k nohám.

"Běž na ubikace, zítra máš s Leem volno, vrátíte se až druhý den tak nezapomeň trénovat," napomene mě a vzdálí se. Zvednu se a popadám se do ubytovny.

"Co ti Jing-Ling napařil, že jdeš až teď?" zeptá se mě Lee a úsměvem, když jim to řeknu, rozesmějí se.

"Dej si na něj pozor je ve vynalézání trestů vynikající," ozve se další kluk.

"To mi říkáš, až teď?" zahučím a ozve se další pobavený smích, kdosi se o mě opře plnou váhou. Prudce se obrátím a uvidím mladšího kluka, jak se na mě zubí. Hned mě pustí a sedne na další postel.

"Jak se jmenuješ?" nevydrží to ten kluk. Zaváhám.

"Rick," odpovím po delší chvíli.

"Pěkné jméno já jsem Bruce, tohle Fu…" postupně mě představí další kluky na pokoji. Jen co se všichni představí tak se rozprchnou do postelí. Lehnu si také a chvíli přemýšlím o událostech než usnu. Další den jsem Leea doprovodil k jeho rodině a až tam jsem poznal, proč chtěl, abych ho doprovodil. Je mi z toho strašně smutno, že hned po vzpomínkovém obřadu vyjdu ven a málem se rozbrečím.

"Byla tak malá," promluvím na Leeiho, který za mnou přijde, aniž bych se otočil.

"Ano, nedokázali jsme jí pomoct, ale tobě ještě můžeme," posadí se vedle mě.

"Proč mi chcete pomoct, jsem pro vás cizí člověk," zeptám se ho tiše.

"Nejsi cizího člověka bych sem nedovedl. Ať už chceš nebo ne patříš mezi náš všechny ať v shaolinu nebo tady," odpoví mi tiše.

"Díky," zašeptám a zahledím se před sebe.

"Povíš nám, co se ti stalo?" zeptá se jiný neméně melodický hlas než Leeho, ale přesto mě něco v něm donutí jim převyprávět můj příběh. Oni byli první, komu jsem to řekl, ale podivně se mi ulevilo.

Potom mi na rameno dopadne ruka ztvrdlá prací. Nikdo nic neřekne, ale stejně cítím, že jsou mi blíž než kdyby plácali prázdná slova, která stejně nepomůžou. Někdo mě přitáhne k sobě a já se skoro po roku od té události rozbrečím.

"Hele vstávej nebo poletíš do potoka," shodí ze mě někdo přikrývku. Nevšímám si jich, otočím se na druhý bok a pak se s křikem proberu uprostřed potoka.

"Tady aspoň vidíš, že když něco řekneme tak to myslíme vážně," zazubí se na mě Lee ze břehu. Povzdechnu si, vůbec se na ně nedokážu zlobit. Hned na to se vydáme zpátky do chrámu.

Do cvičení se vrhnu s ještě větším zápalem než do teď. Netrvá dlouho a nemám v shaolinu kromě mistrů nikoho rovnocenného. Tehdy se rozhodnu, že je čas splatit část dluhu a vytratím se do Ameriky, kde si každého s gangu najdu a osobně se jim pomstím. Pár se jich přede mnou snaží utéct, ale marně. Dostihnu je tak snadno, že se mi to zdá nemožné. Pak se vrátím zpátky do Číny, kde nečekaně narazím na Jacka. Minu ho. Je pro mě míň, než vzduch jeho čas ještě nenadešel.

Chytne mě za ruku a vtáhne do tmavé uličky, kde mě začne ošahávat,

"No tak Ricku to jsi letěl takovou dálku, abys mě viděl?" zeptá se mě slizkým hlasem. Netuším, jak se mi vůbec kdy mohl líbit.

Instinktivně ho kolenem naberu mezi nohy a obličej mu zabořím do zdi, až začne krvácet z nosu a prokousnutého jazyka.

"To bych radši byl s hadem než s tebou a řeknu ti jedno. Příště až se setkáme, budeš rád, když přežiješ, protože to už nebude jen rozbitý nos," řeknu ledově a jen tak pro efekt mu zlomím palec. Pak ho tam nechám a odejdu.

Rychle se vydám do kaolinu. Hned u brány mě Bo nasměruje k mistrovi, kde si vyslechnu kázání o neopouštění shaolinu. Vím, že mě potrestá, ale momentálně je odložení horší varianta zvlášť, když se po chodbě ozvou rázné kroky. Po mém obličeji přeběhne strach. Mistr mi pokyne, že se mám schovat za závěs. Hned ho poslechnu. Nedá mi to, abych se tajně nedíval mezerou mezi závěsy.

Dovnitř vejdou vojáci a pokloní se mistrovy. Ten je chvíli okázale ignoruje, než promluví.

"Z jakého důvodu jste k nám zavítali? Náš chrám je ušetřen," ozve se ledově.

"Ano to víme, ale vedou nás sem jiné povinnosti, hledáme tohohle mladého muže, teď by mu mělo být šestnáct," podá mu voják s úklonou fotografii. Mistr si ji vezme a bez zájmu se, na ni podívá.

"To si myslíte, že by studoval tady?" zeptá se lehce pobavě mistr.

"Prověřujeme každou možnost, mistře," ozve se voják. Ať je to jak chce, k němu mají úctu.

"Bohužel vás musím zklamat. Mohu si tu fotografii nechat?" ozve se po dlouhé pomlce mistr.

"Jistě, moc děkujeme za váš čas a nezištnou pomoc," pokloní se vojáci a odejdou. Počkám, dokud nezmizí a znovu si sednu před mistra.

"Je mi líto Ricku, ale svým odchodem jsi mi způsobil velké problémy a jednal jsi proti řádu. Musím tě požádat, abys odešel," podívá se na mě mistr. Je mi do breku.

"Je mi líto, že jsem vám způsobil velké problémy, mistře. Děkuji, co jste pro mě udělaly nikdy na vás nezapomenu," pokloním se a odejdu. Na svou obhajobu nemám, co říct. Se skloněnou hlavou vejdu do pokoje, kde jsou všichni. Překvapeně se na ně podívám.

"Dnes jsme skončily dřív Ricku, vítej zpátky," usměje se na mě Lee. Jen si povzdechnu a vytáhnu si tašku, kam začnu skládat své věci.

"Co se stalo?" zeptá se Fu.

"Mistr mi řekl, abych odešel za porušení řádu," odpovím tiše, aniž bych přerušil balení.

Cítím jejich pohled a je mi to líto víc než komukoliv z nich. Nakonec se převléknu do džín, který jsou mi hodně úzké a s tichým ahoj a taškou přes rameno vyjdu před bránu. Pomalu se vydám cestou do města, když přede mě skočí Lee s Brucem a za mě ostatní.

"Co tu děláte?" zeptám se vyjeveně, když uvidím jejich věci v jakémsi ranci přes rameno.

"No, když odejde jeden musíme také od toho jsme parta. Jsi s námi nebo proti nám?" zeptá se mě Liang.

"S vámi," odpovím s úsměvem. Co jiného na tohle říct?

"Dobře, tak, co kdybyste se vrátili zpátky? Den ještě neskončil, ty také Ricku," usměje se mistr.

"Upozorňuji tě, že za svůj odchod podstoupíš měsíční trest pod vedením Jing-lina," usměje se na mě mistr. Pomalu začínám litovat, že mě nevyhodil. Ten měsíc byl peklo.

"Co jsi dělal dnes?" zeptá se mě po večeři Lee. Ten den byl můj poslední trest.

"Nosil jsem vodu na ranní umívání," ušklíbnu se.

"To nebylo tak zle," plácne mě povzbudivě Fu.

"Jak pro koho, cesta tam po špičatých kůlech, cesta zpět po žhavých uhlících," odpovím v klidu.

"Neopakuje se? Tohle jsi dělal předevčírem ne?" zamyslí se Lee.

"Ne to jsem třídil uhlíky holýma rukama," odpovím.

"Aha," ušklíbne se Bruce a dá se do jídla.

Po necelých dvou letech jsem byl už plně vycvičen, když přišla pohroma. Chtěl jsem tam zůstat.

"Ricku, volá tě mistr," přiběhl za mnou Lee, když jsem po tréninku dělal sklapovačky nohama zavěšenýma na stromě.

Překvapeně se na něho podívám a přemetem se dostanu na zem.

"Dík, Lee," usměji se na přítele a rozběhnu se k mistrovi.

"Co jste potřeboval…" zmlknu, když spatřím návštěvu, která mě přišla navštívit.

"Ricku," vykřikne máma a obejme mě. Ani se nehnu.

Tázavě se podívám na mistra.

"Přijeli si pro tebe Ricku. Jedeš domů," vysvětlí mi mistr.

"Nechci do Ameriky," odseknu zhnuseně.

"Nejedeme do Ameriky, jedeme do Japonska. Moje firma tam zařizuje pobočku, tak jsem zažádala o přeložení, s otcem jsem se rozvedla, začneme nový život," vysvětluje mi máma.

"Tu nemůžeš zůstat Ricku, je mi líto," odpoví mi mistr na můj prosící pohled.

"Dobře, pojedu, ale nejdřív složím poslední zkoušky, v tom mi nezabráníš," odpovím chladně.

"Ale Ricku…" začne zděšeně máma.

"Ne, dřív neodejdu," odseknu tvrdohlavě.

"Co se s tebou stalo, Ricku?" zeptá se Don tiše.

"Dospěl jsem," odpovím mu a odejdu.

Dva měsíce později jsme složily zkoušky a rozešli jsme se. Nejdál asi já, ale slíbily jsme si, že si budeme psát.

Trhnu sebou a proberu se ze vzpomínek, tolik se toho od té doby stalo.

"Tak, už ses vzpamatoval?" ozve se přede mnou mistr. Omluvně se usměji.

"Promiňte, sklouznul jsem do minulosti," vysvětlím mu.

"To jsem pozoroval. Víš, proč jsi tu?" zeptá se mě.

"Ano vím. Omlouvám se, že jsem nepřijel dřív, máma dopisy schovala, abych se o nich nedozvěděl," vysvětlím mu zdržení.

"Hlavně, že jsi přijel. Teď jste kompletní. Ty budeš bojovat jen s tím Američanem. Vím, že mě nezklameš, ať se stane cokoliv nebo ať to bude kdokoliv. Teď běž trénovat, nesmíš zmeškat ani vteřinu," usměje se mistr.

Pokloním se a vstanu. Vše už bylo řečeno.

"Ricku," zastavím se a podívám se zpět na mistra.

"Věřím, že mě nezklameš," usměje se na mě mistr a skloní hlavu k psaní.