Téměř hned sebou začnu mlátit, ať mě pustí, ale ruce mě místo toho přitisknou těsněji k sobě.

"Ale no tak, přestaň, vždyť ti nechci ublížit," zašeptá mi do ucha.

Neposlouchám ho, loktem se ostře oženu dozadu a do něčeho praštím. Ruce mě okamžitě pustí.

"Teda, ty máš ostrou ránu, ještě že to nebyl krk, byl bych tuhý," uchichtne se a vezme mě za ruku. Snažím se mu ji vytrhnout, marně.

"Ricku kdo je to?" zeptá se Don a přeskakuje pohledem ze mě na kluka a zpátky, stejně tak Hikaru s Osamim.

"Neznám ho. To je ten co mě našel," odpovím mu a stále se snažím vyprostit ruku.

"Aha," řekne a otočí na kluka.

"Těší mě, jsem Rickův bratr Don," podá mu ruku.

"Mě také těší, jsem Nibori Kaedo," potřese s ní.

Konečně znám jméno svého zachránce.

"Můžete mi konečně vysvětlit, o co jde?" zavrčí Osamu.

"Jde o jednu starší záležitost. Stala se taková věc, při které jsme se zasnoubili," vysvětlí mlhavě Nibori.

"To teda nezasnoubili, o ničem takovém nevím a okamžitě mě pusť," zaječím a dupnu mu na nohu.

Ani nemrkne.

"Ricky, nerad ti to říkám, ale tím, že jsem tě zachránil, jsem se zavázal tě celý život chránit," usměje se Niboru.

"Chránit možná, ale nikde není napsané, že jsme zasnoubeni," zasyčím na něho.

"Ty znáš lepší ochranu než manželství?" zeptá se mě s úsměvem.

"Jo nevšímat si mě," vyhrknu.

"To nejde, mám tě chránit," zavrtí hlavou.

"Ty snad jsi na kluky?" zasyčím na něho a znovu se pokusím vyprostit ruku.

"To sice ne, ale vím, co to obnáší. Zvládnu to," řekne na rovinu.

"A co když ne," vysměji se mu.

"Vezme si tě můj bratr on na kluky je," odpoví bez mrknutí.

Vezme mě to natolik, že zapomenu mluvit a cukat sebou.

"Mám přítele," vyhrknu bez rozmyslu.

"Rozejdeš se s ním. Pokud nebude chtít, promluvím si s ním ručně," smete mou námitku ze stolu.

Skousnu si ret.

"Nech mě být, nic jsem ti neudělal," ozve se ve mně malý chlapec, kterého se snažím skrýt.

"Ne, ale jsi můj snoubenec a nikoho jiného tolerovat nebudu,"odpoví mi a skloní se ke mně.

Využiji toho a vlepím mu facku, jen to mlaskne. Vytrhnu se mu, popadnu tašku a vyletím z brány školy. Tohle si nenechám líbit. Musím se z toho nějak vykroutit.

Běžím rovnou domů a začnu se zbavovat náramku a to jakýmkoliv způsoben. Nakonec na tom zlomím nůž.

S posledními zbytky rozumu vezmu sekáček, že si useknu ruku. V tom mě zabrání dobře mířená facka.

"Ještě jednou se o tohle pokusíš a budeš bydlet u mě," zvedne mi hlavu Nibori. Trhnu sebou tak, že se hlavou praštím o zeď za mnou.

"Ty jsi strašný, nemůžeš dávat pozor?" povzdechne si a přes moje námitky mi skloní hlavu, aby se podíval, jestli mi neteče krev.

Odstrčím ho.

"Nech mě na pokoji, nic jsem ti neudělal!"zaskučím.

"S tebou to nebude lehké. Tak dobře jestli mi slíbíš, že si naschvál neublížíš tak půjdu a uvidíme se zítra ve škole," povzdechne si.

Slíbím mu to, jinak se ho asi nezbavím. K mé úlevě si odpustí polibek nebo cokoli jiného a odejde. Zavřu se do pokoje a dám se do učení ve snaze zapomenout, co se přihodilo.

Nepomůže to, hlavou se mi stále míhají jeho slova. Proč se mi vše musí komplikovat? Nakonec učení vzdám, švihnu sebou na postel a po tváři mě začnou stékat slzy. Nechám je najednou ani nemám sílu je setřít.

"Ricku, kolikrát tě mám… stalo se něco?" sedne si ke mně na postel a pohladí mě.

Mlčky zavrtím hlavou. Tohle je něco, s čím se musím poprat sám.

Zazvoní zvonek u dveří a máma jde otevřít.

"Dobrý den, jmenuji se Nibori Kaedo, mohl bych mluvit s Rickem?" zeptá se příjemný hlas mámy.

,Ne mami nepouštěj ho," žadoním v duchu. Neposlechne a pustí ho dál.

Otočím se zády ke dveřím. Někdo vejde a zavře za sebou dveře, pak se pod jeho tíhou prohne postel.

"Ricku to mi neumíš zvednout telefon? Měl jsem o tebe strach," pohladí mě po vlasech.

Cuknu sebou tak, že kdyby mě nezachytil, sletím z postele.

"Proč mě nemůžeš nechat na pokoji?" vymrštím se do sedu.

"Protože za tebe nesu zodpovědnost. Ty jsi plakal?" pohladí mě po uslzených tvářích.

Trhnu sebou a odvrátím hlavu. Jemně mi ji obrátí k sobě a lehce mě políbí na rty, potom to zopakuje, ale rty tam přidrží déle.

"Ricku nesu ti veče…" vpadne dovnitř mama a zůstane stát jako přimražená.

"Už půjdu Ricku. Najez se, uvidíme se ve škole," usměje se a rozloučí se s šokovanou mámou.

"Opravdu si myslíš, že tohle je rozumné?" vyjede na mě máma, jen co za sebou zavře Nibory dveře.

Neodpovím. Srčím si nohy k tělu a položím hlavu na kolena.

"No jak myslíš, ale jestli ti něco udělá tak za mnou nechoď s brekem," třískne talířem o stůl, div ho nerozbije a následně dveřmi.

,Co ti mám na tohle říct, mami? ´ pomyslím si a vyčerpaný z celého dne usnu.

Druhý den zamířím do školy s bolavou hlavou. Probudil jsem se ve dvě a už nemohl usnout. To se mi dávno nestalo. Zatřesením hlavy vyženu chmury a vstoupím do školy.

Skoro nikdo tu není a tak zamířím do třídy a sednu si do lavice. S přibývajícími hodinami se škola zaplní a začne vyučování.

Chybí jen Hikaru.

O přestávce vyrazím k bufetu.

"Ricku, je ve škole Hikaru?" zastaví mě Osamu.

"Ne není. Myslel jsem, že je nemocný," odpovím mu.

"Blbost. Ráno šel se mnou, jen si ve městě chtěl něco dokoupit,"zamračí se Osamu.

To se mi přestává líbit.

"Je ve škole, dorazil těsně přede mnou," ozve se Daisuke opodál. Na nic nečekáme a začneme prohledávat školu, najdeme ho, ale pro něj je pozdě. Stihli ho znásilnit.

Osamu se s ním vydá do nemocnice a my začneme vytahovat ze tříd známé firmy a vyslýchat je. Sice ne podle platných pravidel, ale o to účinněji. Nakonec je najdeme, ale bohužel jemu už to moc nepomůže.

Osamu přijde v poledne.

"Dostane se z toho. Je v práci psychologů," oznámí nám sklesle.

"Ti jsou na hovno, jediné na co jsou dobří je protahovat vás tím peklem znovu a znovu," ozvu se trpce.

"Mluvíš jako bys tím prošel taky," zaječí na mě Osamu.

"Trefil ses," ušklíbnu se.

Zůstanou na mě zírat.

"Osamu jestli ti můžu poradit, vykašlete se na psychology a vezměte ho na pár dní pryč. Někam kde se mu líbilo, pak se s ním vraťte a hoďte ho přímo zpátky, mezi lidi, jinak se stáhne do ulity a nikdy ho z ní nedostanete," podívám se na našeho kapitána a odejdu. Nic víc udělat nemůžu.

Za pár dní se Hikaru vrátí, vyděšený, vystresovaný, ale v relativním pořádku. Co se mi líbí míň je skutečnost, že má za zadkem bratra ať se hne kamkoliv. Jednou si na Osama počkám a za školní uniformu ho přitáhnu k sobě.

"Co to děláš? Pusť mě nebo ti zlomím hákovku," zavrčí na mě.

"Pochybuji, že by se ti to podařilo, ale ve zkoušce ti nic nebrání. Víš, že mě štveš, jak za ním pořád lezeš?" ozvu se.

"Co ty můžeš vědět, jak se cítí," oboří se na mě. Jemu to vážně nedochází, dojde mi.

"To vážně nemůžu. Bylo mi patnáct, když mě znásilnili. Bylo jich devět, když jsem se bránil, zlámali mi ruce a nohy, abych dostal rozum. Pak mě nechali krvácet na betonové podlaze. Jestli chceš pomoct Hikarovy zapiš ho do sebe obrany a nelez za ním. Nejhorší co můžeš udělat je naučit ho spoléhat se na tebe, blbče," hodím ho na zeď a nechám ho tam stát s bledým obličejem.

Vyjdu na rušnou chodbu a v dalším okamžiku jsem přilepený na zdi. Oženu se pěstí a někdo ode mě se skučením odskočí.

"Ricku jsi normální? Budu tam mít modřinu," ozve se Asigo.

"Dobře ti tak idiote. Nemáš na mě makat. Co vůbec chceš?" zeptám se ho a podívám se na jeho zkrocenou postavičku. A to prý je tvrďák, pomyslím si pobaveně.

"Zlomils mi žebra," zaskučí.

"Tak moc jsem tě nepraštil, možná je budeš mít zhmožděné, ale to je všechno," opáčím.

"Možná, ale ty jsi hotová netýkavka," zavrčí.

"Myslel jsem, že jste si za ty tři týdny zvykli," odseknu.

"Fajn, dobře chápu. Shání tě Nibory, chce s tebou mluvit," vyřídí mi vzkaz.

"Ale já s ním ne," odseknu a nehledě na to, že mám ještě vyučování, odejdu ze školy.

Toulám se ulicemi a nakonec zapadnu do čajovny, kde začnu v klidu přemýšlet. Nevím kolik je hodin a je mi to celkem jedno.

Nakonec se zvednu a jdu domů.

"Můžeš mi říct, kde jsi?" zeptá se mně máma ve dveřích.

"Tady nebo jsem průhledný, že sis mě nevšimla?" odseknu. Normálně s mámou tak nemluvím, ale mám naprosto debilní náladu a vytočí mě sebemenší debilovina.

"Je tu tvůj snoubenec," odpoví s takovým klidem, že mu nevěřím.

"Já nemám snoubence!" odseknu s ještě hrobovějším klidem.

"Podle něj ano. Jsou tu i jeho rodiče," dá si ruce v bok.

Vejdu dovnitř, tašku s bundou hodím do pokoje a jdu do obýváku.

"Dobrý den. Nečekal jsem vás," omluvím se a sednu si co možná nejdále od Niboryho. Všimnou si toho a podívají se na mě a pak na mou ruku.

"Proto jsem tě sháněl, miláčku, ale byl jsi celý týden naprosto nepolapitelný," zamračí se na mě.

"Možná bude lepší, když se ho ujmu já, Nibory," ozve se sytější hlas. Otočím se na něj a podívám se klukovy, ne už mladému muži do tváře.

"To nepřipadá v úvahu Asiro, zvládnu to. Znám svoje možnosti," odsekne Nibory.

"Měl bys brát v úvahu, že ti teprve bude osmnáct, Nibory," zamračí se na něj Asiro.

"Zapomínáš, že je to můj kluk," zasyčí Nibory.

"Nejsi gey," odsekne Asiro.

"Nebyl jsi to náhodou ty, kdo říkal, že si své problémy mám řešit sám jako dospělý? Jestli si to pamatuji správně, tak jsi řekl přesně tohle: Mě je to jedno, zavinil´s sis to sám, tak si to v každém případě i vyžereš? Nebylo to tak?" zeptá se ho přímo.

Asiro mlčí, zřejmě na to nemá co říct.

"Vyzívám tě. Vítěz bude mít Ricka," ozve se po chvíli ledově Asiro.

Mám toho absolutně dost! Nejenže se tu hádají jako trhovci, ani se hádají o mě a v mé přítomnosti! Copak jsem nějaký dobytek? Nebo kus hadru, o který se přetahují dva hladoví psy?

"Tak a dost!"zaječím až oba nadskočí.

"Co si vy dva o sobě myslíte? Že jsem nějaký dobytek, o který se můžete dohadovat? Co vy dva vůbec dovolujete dohadovat se o mém osudu? Řeknu vám to jednou a na posledy. Nechci ani jednoho z vás jsem svéprávný a dokážu se o sebe postarat. Jestli mermomocí chcete něco o co se starat tak tam si pořiďte kočku nebo psa, ale já nejsem na hraní. Mám vás obou dost, nestojíte ani za zlomený jen. Dejte mi oba dva pokoj!" seřvu je a vyletím z obývacího pokoje. Vzápětí za sebou třísknu dveřmi od pokoje a zamknu se.

"Tak se mi zdá, že dal svůj názor jasně najevo, sice mu to trochu trvalo, ale ten proslov byl omračující, dobře sis vybral Nibory-kun," usměje se na mě otec.

"Hlavně má omračující vzhled. Kdybych neseděl, asi se skácím. Vážně nechceš ten souboj?" zeptá se mě bratr.

"Vážně ne. Znám ho sice chvíli, ale soudím, že se s ním budu muset bít, aby mě uznal," zamračím se.

"To se tak změnil?" zeptá se otec.

"Ano hodně. Víte chvíli po tom, co ho nařkli ze lži, zmizel. Nemohli jsme ho najít skoro dva roky. Našli jsme ho v Číně v nějakém chrámu. Dlouho nám trvalo, než jsme ho vůbec přemluvily, aby se vrátil. Už tam byl ledovější než Arktida. Nikdy už se mi s ničím nesvěřoval a doteď se vyhýbá jakýmkoliv dotekům. Párkrát se ho pokusily znovu znásilnit, ale to už se nikomu nepodařilo, spíš naopak div je nezabil. Vláčeli ho několika soudními spory, ale vždy všechno hovořilo pro něj.

Dřív býval jiný, důvěřivý, milý," snaží se Rickova máma potlačit pláč.

"To pro něj byla smrtící rána mami. Ted je obezřetnější," snaží se ji uklidnit Dominik.

"Jak moc je dobrý v tom co umí?" zeptám se jich s rostoucí hrůzou.

"Hodně dobrý. Chvíli jsem se díval přes zeď, naučili ho i zacházet se zbraněmi, v tom chrámu, možná kromě mistrů, neměl konkurenci. Byl nejlepší a nenech se zmást jeho slabím tělem. Místo svalů má ocel," odpoví mi vážně Dominik.

Skoro mám chuť zasnoubení zrušit. Ale jen skoro.

Vstanu a přejdu k jeho dveřím a zaklepu.

"Vypadni, nechci s tebou mluvit slyšet tě a už vůbec vidět," ozve se zevnitř zaječení. Pozvednu obočí a začnu vytrvale klepat.

Vydrží to téměř deset minut.

"Co chceš, parchante?" zeptá se mě.

"Dal bych přednost něžnějšímu oslovení, miláčku," obejmu ho nečekaně a dám mu pusu. Zůstane na mě zírat s otevřenou pusou a se zpožděním jedné minuty mi vrazí facku.

"Nikdy nebudu tvůj,"hláskuje mi potichu.

"Už jsi," odporuji mu.

"Souboj. V pondělí po škole, vyjednám to s ředitelem. Vítěz bere vše," oznámí mi.

Kdo by odolal takové nabídce?

"Beru," usměji se, i když mám pocit, že to moje kosti nepřežijí.

V pondělí se sejdeme na hřišti. Jsou přítomni naprosto všichni i se sanitkou, radši nebudu myslet, pro koho je.

Stojím uprostřed obrovského kruhu a naproti mě Rick ve volných kalhotách do půl těla nahý. Bez varování zaútočí jako kobra a než se stačím vzpamatovat, nabere mě nohou do žeber a já odletím dobře pět metrů. Doslova se zlomím. Dominik si nedělal legraci.

Doufám, že mé bojové umění bude stačit.

Vyrazím naproti němu. Jde mi o všechno, stejně jako jemu.