Tak jsem tu zase. Sedím u své zástupkyně, která mě pravidelně tahá z průšvihů u soudu, kde čelím hromadným obviněním. Kousek ode mě sedí rodiče těch kluků, co mě přepadli a případně se svými právníky. Vedle mě mamka a drží se za hlavu.

Zástupkyně sedí za stolem loket neprofesionálně opřený o stůl a mezi prsty si svírá kořen nosu.

"Ahoj Ricku, moc dlouho jsme se neviděli," řekne se silnou ironii.

Nedokážu si pomoct a uchichtnu se.

"Už jsem si myslel, že se vám po mě stýská," zamrkám na ni. Mám ji rád, nechodí kolem horké kaše, nerozebírá, jak bych se měl chovat. Zajímá ji jen udaná fakta.

Vždycky hledá pravdu a vždycky se jí podařilo vyhrabat mně z průšvihu, tedy až na ten poslední případ, to i ona uznala, že ten zákrok byl celkem neuměřený a surový i na to čemu jsem se bránil. Ale i tak jsem dostal hodně mírný trest, protože soudce i s právníky musel uznat, že především se o to neměli pokoušet.

"Takže začneme něčím příjemnějším. Ten kluk od minula se z toho dostane s jednou zdravou ledvinou, to by tě mělo těšit. Jediné co mu může dělat chmury je to, že půjde na převýchovu a to z toho důvodu, že soudce si myslí, že´s ho potrestal až moc. Nesouhlasím s tím, ale já tu nejsem od toho, abych udělovala tresty. To jen tak na úvod.

Teď mě zajímá tahle partička," hodí na stůl třináct spisů.

Natáhnu se k hromádce a otevřu ten nejsilnější. Jedině k čemu se odvážím, je hvízdnutí. Na fotce není nikdo jiný ten kluk, co se pokusil znásilnit Hikara a vůdce našeho gengu.

"Jak se ti líbí na škole?" zeptá se mě zástupkyně.

"Líbí, ředitel má rád pořádek a stejně jako u vás zajímají ho fakta," odtrhnu oči od spisu, kde jsem si pročítal jeho hříchy. Nebylo jich zrovna málo.

"Tak přejdeme k věci. Proč jsi ho vyhodil nahého ze školy?" začne tím nejjednodušším.

Ani moc nepátrám, odkud to ví. Tyhle věci se vždy hlásí.

"Odkud víte, že jsem to já?" zeptám se klidně.

"Za toho půl roku už poznám tvůj styl, a abych řekla pravdu, s tebou jsou největší potíže," zamračí se na mě.

"Pokusil se jednoho kluka donutit k orálnímu sexu a podle řečí, které vedl, u toho by to nezůstalo," řeknu pravdu.

Z řad rodičů se ozve zalapání po dechu.

"Tohle by můj syn nikdy neudělal!" zaječí ženský hlas.

"Zmlkněte, dámo, to, že u toho nikdy nebyl přistižen, neznamená, že to neudělal. Máme výpověď toho kluka a ještě pár dalších, kteří mají podobný zážitek, a teď se uklidněte, nebo vás nechám vyprovodit," ozve se ostře zástupkyně.

Ženská sklapne a znovu se posadí. Je vidět, že by mě nejradši zabila.

"Dobře a teď, co se stalo v tom parku?" zeptá se mě.

Řeknu ji to všechno po řadě, jak se to seběhlo. Tentokrát začnou ječet všechny.

"A dost, tady máte výpovědi svědků, kteří u toho byli, a bylo jich dost, klidně si to přečtěte," hodí jim štos úředních spisů. Vrhnou se na ně.

Hned začne vřava, že to jsou podvrhy a že jejich synové to neudělaly. A že, jsem zralý pro kriminál. Zkrátka klasika.

Nakonec musí zasáhnout zástupkyně, že jde o úřady potvrzenou dokumentaci. S tímhle argumentem proti tomu nemají, co na to říct.

"Zeptám se tě jinak, to jsi musel být tak surový? Skoro všichni mají komplikované zlomeniny," otočí se na mě.

"Ti kluci na mě šli s noži, ne normálními, ale bojovými a bylo jich třináct. Co byste udělala vy, kdyby, jste proti sobě měla takovou přesilu? Nechala se ubodat nebo se bránila zuby nehty? V tom chumlu jsem neměl čas kontrolovat, jaké jim způsobuji zranění," ohradím se ostře.

Zástupkyně se na mě chvíli kouká a pak se otočí k hloučku.

"Máte proti tomu nějaký argument?" zeptá se jich klidně.

Právníci se snaží povolit kravatu a vrtí hlavou. Rodiče taky mlčí, nakonec se obrátí na podpatku a ze síně se vyřítí s tím, že to tak nenechají.

"Richarde, je mi jasné, že u toho jsi důvod měl, ale přece jen jsi vycvičen v bojovém umění. K tomu soudce také přihlíží. I tvé minulosti. Neříkám, pokaždé jsi k tomu měl důvod a nenapadáš jen tak ze zábavy, to ti také pokaždé trochu pomůže, ale uvědom si, že nemůžeš každému jen tak lámat kosti.

Spousta těch kluků měli před sebou perfektní sportovní budoucnost a po tvém zásahu na to můžou zapomenout. Taky tě nemůžu stále krýt," snaží se mi domluvit zástupkyně.

"To vím, ale tohle je jejich chyba. Absolutně jsem si jich nevšímal, dokud na mě nezaútočily," bráním se.

"Já to vím, ale nemůžeš se krucinál trochu krotit?" zeptá se trochu hlasitěji.

"Já jsem se krotil, proto jsou to jen zlomeniny, kdybych v tom mumraji někoho zabil, byla by to stále sebeobrana. Zkuste si stát proti třinácti klukům, co mají bowiaky a ubránit se bez jejich nebo vašich zranění. Jestli si myslíte, že jsem z toho vyšel bez zranění tak se mýlíte. Na zádech mám třináct štichů, jak mě jeden z nich sekl," zaječím na ni a rovnou ji to ukážu.

"Máš od toho lékařskou zprávu?" zeptá se znovu klidně. Hodím ji na stůl.

Zástupkyně ji vezme a odejde z kanceláře. Vrátí se po čtvrt hodině a vrátí mi originál a kopii vloží do mého spisu.

"To je pro dnešek všechno. Myslím, že z toho moc nebude, domů vám přijde úřední oznámení a ty," ukáže na mě, " pokus se podobným problémům vyhnout obloukem jasné?" zavrčí na mě.

"Vaše přání je mi rozkazem," usměji se na ni.

Máma vstane, potřese si rukou se zástupkyní a vyjde z jednací síně. Tiše ji následuji a dole nastoupím do auta.

"Jestli tě vyhodí z téhle školy, koupím ti byt, ty si seženeš práci a budeš se o sebe starat sám," varuje mě, než nastartuje auto a vyrazí ke škole.

Opřu se o sedadlo a zavřu oči. Před očima mi vystoupí minulost, kdy se to všechno pokazilo.

Běžím po chodníku a vrážím do lidí. Něco mumlají, ale nezajímám se o to. Letím na schůzku se svým miláčkem. Máma nechce, abych s ním chodil, ale to mě nezajímá.

I když je mi čtrnáct tak potřebuji jinou lásku než rodičovskou.

Svého kluka zahlídnu už z dálky. Lišácky se pousměji a bez varování mu skočím kolem krku.

"Ty potvůrko, to se dělá mě takhle lekat?" zasměje se Jack a s úsměvem mě postaví na nohy.

"A ne snad? Neříkej mi, že jsi nečekal na mě," zasměji se na něho a stříbrné oči se mě zalesknou smíchem.

"Pojď, vezmu tě na zmrzlinu," usměje se a vezme mě kolem pasu. Usměji se a nechám se vést do města. Nevšimnu si, že nás začne sledovat jakási parta kluků.

Jack mě vede a rozptiluje mou pozornost povídáním a kradnými doteky pod mikinou, nevšimnu si tak, že mě vede jinam, než říkal.

Bez varování mě zatáhne do jakéhosi skladu a silou mě hodí na stěnu. Bolestí se zkroutím na zem. Vzápětí mě chytli nějaké ruce a začali ze mě strhávat oblečení.

Začal jsem křičet na Jacka ať jim řekne, že mě mají pustit pustí. Nereagoval, jen se smál.

Smál se po celou dobu, co mě znásilňovali a lámali mě kosti, abych mě to co nejvíc bolelo. Nakonec se mě zeptal, proč jsem si myslel, že by chodil zrovna se mnou, když vypadám a chovám se jako děvka.

Nechal mě tam ležet v kaluži krve.

Asi bych vykrvácel, kdyby mě nenašel Japonec, který tam náhodou zabloudil a neslyšel mě jak brečím. Zavolal policii a zdravotníky. Měl jsem namále. Dávali mě do kupy skoro rok. Spravili mě kosti a zhojili tělo, ale duši spravit nedokázali.

Chodil ke mně psycholog. Odmítal jsem o tom hovořit, dokud mě nenavštívil Jack a nezačal se mi vysmívat. Pak jsem je udal, ale bylo příliš pozdě.

Jeho otec ho z toho díky penězům vysekal s čistým štítem, a jelikož byl u něj táta zaměstnaný, přišel o práci i on.

Vypadal jsem jako lhář. Kromě jeho party věděli pravdu jen tři lidi. Já, Jack a jeho otec, který mě nazval lhářem. Nikdo nedokázal opak, protože se mě ani nedotknul. Jen tohle umožnil, v ten moment jsem ho nenáviděl.

Doma po propuštění z nemocnice to bylo ještě horší. Táta začal pít a zlost si vyléval hlavně na mě. Kopance a rány, byly to nejmenší. Jednou si dotáhnul opilé kámoše a nabídl mě jim. Podařilo se mi utéct v poslední chvíli. Bál jsem se jít domů a tak jsem dlouho seděl na lavičce v parku jen v krátkém triku, přestože byla zima. Tam mě našel brácha. Odnesl jsem to slabým zápalem plic.

Pak už jsem to psychicky nezvládl, hlavně ty hádky, které následovali.

Vybral jsem všechny peníze, které jsem do té doby našetřil, do batohu sbalil nejnutnější věci a utekl.

Na letišti jsem nastoupil do prvního letadla, které odlétalo. Pas jsem měl a nějak se mi podařilo přesvědčit letušku, že letím za otcem, který mě bude čekat na letišti.

To letadlo směřovalo do Číny a já se v letadle pevně rozhodl, že se budu učit kun-fu v shaolinu. Přesně jak jsem to viděl ve filmu Americký Shaolin.

Pak se jim pomstím všem do jednoho. A Jacka si nechám nakonec.

"Už jsme tady," vyruší mně mamin hlas ze vzpomínek.

Otevřu oči a vystoupím. Podívám se na budovu školy. Zrovna odtud bych šel nerad, líbí se mi tu. Jdu za mamkou, která rázuje po chodbě. Sice je přestávka a všichni na chodbě, ale ticho tam je, že bych slyšel špendlík spadnout.

Všichni mě pozorují jako exotické zvíře. Jestli slyšeli tvrzení, že jsem rváč tak teď se jim to potvrdilo. Jsem rád, aspoň budu mít klid.

Zahlédnu bráchu a podívám se na něj. Čekám, že se aspoň zeptá, jak jsem dopadl. Proto zažiji trpké zklamání, když ode mě odvrátí hlavu. Netušil jsem, že se ode mě distancuje.

Nechám ho být, je to jeho věc.

Za ticha dojdeme do ředitelny. Sekretářka nás pošle hned dál. Vejdeme a uvidíme, že ředitel telefonuje. Mlčky naznačí, že si máme sednout. Poslechneme a čekáme až skončí. Na rozdíl od mamy to beru s klidem. Pořád mám možnost se vrátit do chrámu, stát se mistrem a učit ty kteří přijdou do kaolinu se učit bojové umění jejich předků.

Máma nervózně poklepává prsty po kabelce. Konečně ředitel zavěsí a vyčerpaně se na mě podívá.

"Včera jsem ti řekl, že tohle je tvá poslední šance, že?" podívá se na mě.

"Jo to jste řekl," odpovím klidně. Nemám co ztratit, ale i tak mě odchod bude mrzet, ale nemusí to vědět.

"A co myslíš, že teď udělám?" zeptá se mě.

"Nejspíš mě vyhodíte," pokrčím rameny.

"To bych měl. Tohle byl dvanáctý telefonát od nespokojených rodičů, že si nepřejí, aby´s chodil na tuhle školu. Přímo vyhrožovaly, že jestli tě nevyhodím tak tuto školu zažalují. Svádějí na tebe šikanu za poslední dva roky," rozhovoří se. Cítím v jeho slovech nějaké ale a vůbec se mi to nelíbí.

"Za poslední dva roky? A kdy jsem to stihnul, když jsem přišel teprve včera?" začínám se bavit.

"Tak zůstane tu nebo ne?" zeptá se netrpělivě máma.

"Pani Sendrsová, buďte tak laskavá a běžte za sekretářkou, ona vám udělá kafíčko a pěkně si popovídáte. Já si tu mezitím popovídám s vaším panem synátorem," usměje se na ni tak roztomile, že se bez řečí odebere vedle k sekretářce.

"To jsem se jich taky zeptal," odpoví mi, když se za mamkou zavřou dveře.

Obrátím pozornost zpět na ředitele.

"Chceš znát jejich odpověď?" zeptá se mě celkem pobaveně.

"Nejspíš zavěsili, protože jinak by museli přiznat, že je to zhola nemožné," ušklíbnu se.

"Máš pravdu, ale i tak bylo požadavků na opuštění školy víc než dost," poznamená a opře se o stůl.

"Co se týče tvého rivala, ten byl bez milosti vyloučen. A zbytek má podmínku do konce školy, stačí jen nepatrné uklouznutí nebo drzost na učitele a letí," pokračuje mimo téma.

Začínám mít pocit šelmy zahnané do kouta. V kapse mi pípne mobil, nejspíš Lee. Vím, že je zvědavý od té doby, co mi volala moje prokurátorka, že se mám dostavit i s rodiči k ní.

"Těsně pře tím, než jste přišli, mi volala tvá prokurátorka a informovala mě, že se obává, že na tebe tvá matka nestačí a vzhledem k tomu, že je na vás dva sama se to nejspíš bude muset řešit," zasadí mi další podpásovku. Tohle je horší než jsem čekal.

Nasucho polknu.

"Řekl jsem jí, že s tím, co tě napadl, jsou dlouhodobé problémy a že za to nemůžeš," koukne se na mě.

Přimhouřím oči. Kryl mě, ale proč?

"Abych řek pravdu, za půl dne jsi získal takovou reputaci, že má z tebe každý strach," pokračuje s přeskakováním témat.

Začíná mě to štvát, něco nakousne a začne něco jiného. Skoro jakoby se snažil prodloužit čas.

Ozve se zaklepání a dovnitř vstoupí mladík, který má na rukávu červený rukávník, za ním vstoupí další tři a poslední zavře dveře.

"Tohle jsou naši rváči, jejich úkolem je udržovat na škole pořádek a bránit šikaně. Patří k nim ještě jeden, ale ten je na školním výletě. Seznámíš se s ním, až přijede," seznámí mě s nimi jen tak letem.

"O co tu jde?" zeptám se ledově. Začínám se chytat, ale doufám, že se mýlím.

"Tvé prokurátorce jsem řekl, že se za tebe zaručím, ale…" odmlčí se.

"Ale…?" zeptám se. Věděl jsem, že je v tom háček.

" …, ale pod podmínkou, že se k nim přidáš," ukáže na kluky za mnou.

"Když odmítnu?" zeptám se, i když je mi to jasné. Tak blbý nejsem.

"Vyhazov ze školy a denní kontrola pro problémové občany," odpoví klidně to, co jsem tušil.

"Takže vlastně nemám na výběr," shrnu to.

"Vlastně ne," podá mi červený rukávník.

Se sevřenými rty ho vezmu. Vážně nemám na výběr.

"Výborné rozhodnutí. Tady Nibori ti řekne, jak řeší problémy a považuj tuhle věc za uzavřenou," zaklapne moji složku a vrátí ji do pořadače.

Poraženecky vstanu a vyjdu z ředitelny, aniž bych si všímal kluků, kteří se vyhrnou za mnou. Pásku rychle schovám.

"Tak jak?" zeptá se nedočkavě máma a vstane.

"Neboj se, nevyhodil mě," ušklíbnu se.

"To je dobře," utrousí brácha, který se opírá o dveře ředitelny, pak hned odejde.

"Po škole se sejdeme v šatně," osloví mě jeden kluk a vytratí se stejně jako brácha.

"Co?" zeptá se zmateně máma.

"Nic," odpovím a se sevřenými rty se vydám do třídy.

Jen co dosednu, zazvoní na přestávku.

To jsem se sem ani nemusel obtěžovat, povzdechnu si a kouknu se po třídě. Spolužáci utvořili hloučky a šeptají si mezi sebou. Podle kradmých pohledů jsem hlavním tématem a absolutně si nedělám iluze, že je to v dobrém.

Dovnitř se přiloudá Hikaru a se svěšenou hlavou jde k lavici. Těsně u ní zvedne hlavu a vyvalí na mě oči. Vzápětí ho mám kolem krku a než se stačím vzpamatovat, jeho ústa přistanou na mých!