Zapřu se v židli a zaposlouchám se do songu Leony Machálkové. Tuhle krávu fakt nemusím, ale písničku, kterou zpívá rozhodně ano. Začnu si zpívat refrén s ní:

Zas mě hlaď, zařiď ať, už mi nescházíš,
dej zpátky čas, chyť mě fest ať sem zas
jako v extázi dej zpátky čas.

Znám už lásku i pražský hrad,
jen čas chci zpátky dát.

Zas mě hlaď, zařiď ať, už mi nescházíš,
dej zpátky čas, chyť mě fest ať sem zas
jako v extázi dej zpátky čas.

Jo, kdyby mě tak chtěl chytnout Petr. Nedokážu zapomenout na ty jeho malachitové oči a sladká ústa, která jsou zvlášť stvořená pro líbání. Už ho naháním dva roky a za tu dobu jsem si u něj vydobyl titul úchyla. No co, i za lásku se musí položit nějaká oběť.

"Roberte, nevíš, kde je Rick? Už jsem ho volala třikrát a nic," zakřičí máma.

"Co jsi potřebovala?" zeptám se mámy a vykouknu přes zábradlí.

"Volala jsem vás k večeři, když už jsme tak u toho," povzdechne si máma.

"Dobře, mrknu se k němu," povzdechnu si a vydupu těch pár schodů do podkroví. Na stole u okna objevím pár svých kamínků, já ho uškrtím, jen co ho vytáhnu od Davida, ten ještě uvidí! Hlasitě hvízdnu a za oknem se objeví Rick.

"Máme jít na večeři," oznámím mu s hrstí mích kamínku. Odstoupím od okna, abych viděl, jak se chce dostat zpátky. V případě, že by se nezabil, mám v úmyslu zabít ho vlastnoručně. On otlouká moje kamínky z dovolené! Trpělivě počkám, až se rozloučí s Davidem. Potom vyleze na okno a pořádně se odrazí, až příliš naučeným pohybem se chytne za rám našeho okna a vtáhne se dovnitř. Jistě to nedělá poprvé a naposled taky ne!

"Co mají znamenat ty moje kamínky v tvém pokoji?" zavrčím na něho a strčím mu hrst otlučených kamínků pod nos.

"Hups, no nějak mu musím dát vědět, že je mi smutno,"brání se Rick.

"Tak si příště posílejte světelné signály, ještě jednou na ně sáhneš a urazím ti obě ruce!" varuji ho.

"David by mě bránil," našpulí pusu v sebeobraně.

"Tak ti ještě urazím hlavu, aby sis mohl stěžovat," odseknu mu a vykráčím z pokoje.

"A nebude mě to bolet?" zavolá za mnou Rick.

"Mě rozhodně ne," odseknu přes rameno, přitom zakopnu o nohu a po hlavě se vřítím do pokoje. Zaslechnu Rickův smích.

"Já ho zabiju a pěkně po kousíčkách," zavrčím si pro sebe nasraně. Dám do skleněné koule kamínky a rozběhnu se do kuchyně, Rick, už tam sedí.

"Kde to vázne?" zašklebí se na mě vesele. Udělám to nejmenší, co udělat můžu, ignoruji ho! Když se Rickovi nepodaří mě rozhodit ani po pěti minutách, uraženě našpulí pusu a věnuje se pouze svému talíři. Najím se, umyji nádobí a jdu do pokoje, abych si vzal pyžamo, chci být v horní koupelně dřív než Rick. Klapnutí koupelnových dveří mě ujistí, že jdu pozdě. Povzdechnu si a vytáhnu si knihu, ať se ten blbec klidně utopí.

"Hej, Robe, koupelna je volná," ozve se. Nepřítomně zabručím a ani se nehnu. Před očima mi přelétne nějaký stín.

"Haló! Země volá Roberta, prosím přistaňte na Zemi," ignoruji to jako loňský sníh.

"Podpálím ti fotku Petra, jestli mi hned neodpovíš," ozve se výhružka a škrknutí zapalovače. To mě dočista probere a v dalším momentě držím Ricka pod krkem.

"Mákni na tu fotku a pak se budeš modlit, abys skončil v nemocnici," zavrčím se sevřenou pěstí deset centimetrů od jeho ksichtu.

"Hele, klídek, ani nevím, kde ji máš," zasípe Rick vyděšeně. Pustím ho a vyrazím z mého pokoje.

"Hele, brácho, od té doby, co jsi zabouchlý, to jde s tebou z kopce, není s tebou žádná sranda. Buď se s ním dej dohromady, nebo si najdi někoho, kdo ti ty tvoje hormony zkrotí," oznámí mi bratr a odejde k sobě. Že by to se mnou šlo tak moc z kopce? Asi.

Být zamilovaný do někoho, kdo vás nemiluje je strašně těžké!

Jdu se osprchovat a unaveně se složím do postele, zítra bude zase vysilující den, kdy budu muset předstírat, že je vše v pořádku. I když ho zase ani nezahlédnu, jako dva měsíce před tím.

Ráno mě probudí chrčivý hlas budíku, nejradši bych ho prohodil oknem, ale ovládnu se a vstanu. Oblečený se vydám do koupelny, kterou zase okupuje brácha.

"Dobré ráno, Zombie, být tebou si ty kruhy pod očima zamaskuji nebo vyděsíš kocoura. Jo a začni přemýšlet, co dáš tomu svému, za dva dny je Valentýn," oznámí mi a vypadne. Zasténám zděšením, to se vážně může přihodit jenom mně. Podívám se do zrcadla a jdu ukrást mámě pudr. Vážně vypadám jako bych nespal měsíc a ne jen půl noci.

Bez chuti si vezmu koblihu, aby mi nekručelo v břiše, a dojdu si pro tašku. Než se v chodbičce obuji a obleču, Rick na mě už dávno čeká.

"Pohni, nechci, aby Davit čekal," zavrčí na mě. Jen po něm seknu pohledem a vezmu tašku. Nepochopil, že je nechci sledovat, jak se celou dobu muchlají, čímž pravidelně vzbuzují pohoršení v tramvaji.

"Sním, či bdím, je to skutečnost, či je to sen? V stejné ráno, v stejný den, ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice, ale stejná ulice. Podívej, co vidí oči mé," zarecituje Rick, až na něho vyvalím oči, jestli je ještě normální nebo se zbláznil dočista a mám zavolat záchytku. Radši to přejdu, a podívám se, kam ukazuje, a vyvalím oči. Z domku naproti přes ulici a o dva domky dál vychází Petr se sádrou na noze. Ve tváři vypadá jako smrt. V ruce se snaží držet jak berle, tak tašku. Rozhodnu se ve zlomku vteřiny, ani neřeknu bráchovi ahoj a ženu se jako vichřice k Petrovi. Jen mě zahlédne, zbledne jako plátno.

"Ahoj, Petře, co se ti proboha stalo? Dobrý den," pozdravím ženu ve dveřích, má sádru na ruce a v obličeji je jako velikonoční vajíčko.

Vyjdu z našeho nového domku, který nám koupil strejda a snažím se držet balanc s berlemi a těžkou taškou, když ho uvidím. Běží k nám a ani se neohlédne, jestli něco nejede. Dva roky mě nahání, jako bych byl na kluky. No dobře jsem, ale nenechám se nahánět jak nějaká děvka. V momentě cítím, jak mi z tváře vyprchá veškerá barva. Tohle je snad zlý sen!

"Ahoj Petře, co se ti proboha stalo? Dobrý den," podívá se někam za mě. Ohlédnu se a uvidím ve dveřích stát mamku, která se na něho dívá s obavou v očích. Ve tváři hraje všemi barvami, zlomenou ruku má v sádře, má i zhmožděná žebra, ale to nejde tak vidět, protože má volnou halenu. Tak ji zřídil otec, pokud se ta bestie dá tak nazvat. Při rozvodu mi zlomil nohu, když jsem se pokusil mámu bránit. Doma vládl pevnou rukou a řemenem, kterým mlátil jak mě tak mámu, máma kvůli tomu i potratila. Kdybych tenkrát nezavolal sanitku, tak by nejspíš vykrvácela. Celé dva měsíce, co jsme čekali na rozvodové stání, jsme strávili u strýčka, kterého se táta bál jak čert kříže. Nejednou tátu zmlátil za to, jak se k nám chová.

Před nedávnem strejda vyhrál ve sportce, tak nám koupil tenhle baráček, zařídil nám ho a ještě nám dal dost, abychom měli peníze, než se máma uzdraví a najde si práci. Díky bohu za něho! A ještě mámě zaplatil perfektního právníka. Otec teď čeká ve vazbě na soud, za napadení a dlouhodobé týrání.

Sotva se trochu zabydlíme a uklidníme, objeví se on.

"Dobrý den, kdo jste?" zeptá se odměřeně máma.

"Jmenuji se Robert Raich, jsem spolužák vašeho syna a soused," představí se a rozejde se k ní, když postřehne, že se máma skrčila, což byl impuls, zastaví se a usměje se. Se slovem soused, mávne k domku, kde čeká černovlasý kluk a za ruku drží jiného.

"Aha, mohl byste prosím dát na Petra pozor?" zeptá se ho máma. Proboha jen to ne! Nejenže zjistím, že kluk, který mě nahání jak husopaska husy, se mnou chodí do třídy, on ještě musí bydlet kousek ode mě. Dnešní den je vážně smůlovatý.

"Nebojte, dám" usměje se Robert a přejde ke mně, bez řečí mi vezme tašku a hodí si ji k té svoji na rameno.

"Hej, to je moje taška," zamračím se na Roberta.

"Však já ti to nevyvracím, jen máš dost práce s těmi berlemi, tak natáhni to svoje brčko nebo nám ujede tramvaj," pousměje se Robert. Tak tohle mu nevyvrátím, fakt je, že s těmi berlemi ještě neumím a tak se radši vydám na cestu, taky jsem měl vyrazit dřív! Robert jde vedle mě úplně klidně, cestou se k nám přidají i ti dva kluci.

"Hele tramvaj," vyvalí oči černovlásek a ukáže před sebe. S tou nohou nemám šanci ji stihnout!

"Ricku, běž napřed a požádej řidiče, ať chvíli počká," otočí se Robert na kluka. Ten kývne a vystartuje k tramvaji, druhý kluk ho následuje. Stihnou to jen tak, tak. Snažím se přidat, ale na kousku ledu, který se ukrývá pod sněhem, mi podjede berla a já se nezadržitelně kácím k zemi, když mě zachytí pevné paže.

"Prosím tě, nezmatkuj, buď počká, nebo pojedeme další, nestojí to za to, aby sis kvůli tomu zlomil vaz," napomene mě Robert. Celý rudý kývnu, a když chytím rovnováhu, znovu se rozejdu. Tramvaj naštěstí počká, sáhnu si do kapsy pro průkazku, jen abych zjistil, že ji u sebe nemám, stejně tak jako peněženku. Zděšeně se kousnu do rtu.

"Jednu celodenní prosím, děkuji, že jste počkal," ozve se Robertův hlas

"Nic se nedělo, stejně jsem tu byl o něco dřív," usměje se řidič a podá Robertovi jízdenku a vezme si peníze. Potom ukáže průkazku, nechápu, na co si kupoval jednodenní, dokud ji necvakne a nestrčí mi ji do kapsy.

"Počkej, to přece nemůžu po tobě chtít," bráním se.

"Pojď si sednout, nebo tu pokácíš cestující jako kuželky," vyštve jednoho školáka ze sedadla a vmáčkne mě do něho. Moje námitky dočista ignoruje. Netuším, co mám dělat, tak mu aspoň poděkuji a slíbím mu, že mu to vrátím, jen mávne rukou.

Vůbec nevím, co si mám o Robertovi myslet, celou dobu mě pronásleduje, jako by byl nadržený, ale teď ne, jen mi pomáhá, jako nejlepší přítel. Hodím po něm okem. Neříkám, že se mi nelíbí, jen nesnáším jeho chování, když mě nahání. Ovšem je fakt, že když jsem mu řekl, aby mě nechal, tak jen fňuknul a nechal mě - na jednu hodinu, kdy probíhalo vyučování!

"Trpíš rozštěpem osobností?" zeptám se Roberta, který na mě legračně vyvalí oči. Černovlasý kluk za ním se skoro složí smíchy, jaký dostane výtlem.

"Kde jsi k tomu přišel? Já jsem hodné štěňátko, všem jenom pomáhám!" zafňuká Robert. Mám co dělat, abych nevyprsknul smíchy.

"Jistě to souhlasí, pokud jsi štěně trojhlavého Kerberose," odkývnu klidně. Černovlasý kluk se vytlemí ještě víc a kluk vedle něho se taky baví.

"Teda brácho, Petr na to kápl, vrčíš úplně stejně," práskne Roberta tmavovlasý kluk, se smíchem, do ramene.

Brácha? Ten kluk je bratr Roberta? Vždyť si nejsou ani vzdáleně podobní!