Unaveně vystoupím z auta, které řídí Deitn a zamířím domů. Od démonů je celkem klid, ale ty tréninky, co mi zařizuje Deitn stojí vážně za to. Zrovinka dneska, jsem měl jednou rukou a s pomocí jedné nohy vylézt na padesáti metrovou skálu, abych to měl složitější pravou a tudíž silnější ruku mi svázal dohromady s levou nohou.

Když jsem se tam konečně vydrápal, trvalo mě to celý den a byl jsem celý odřený a potlučený jak jsem neustále padal nebo klouzal ze skály, naštěstí maximálně z pěti metrů, pak už jsem si dával sakra pozor, seděli nahoře dvojčata s Deitnem a pořádali si piknik.

Řeknu vám, že jsem skoro zkolaboval a to mě ještě Deitn dorazil s otázkou kde jsem.

Kousek od dveří se zastavím a podívám se směrem, kterým tuším Cedrika. Je to skoro tři měsíce, co jsem ho neviděl. Chybí mi.

"Tak pojď," plácne mě do zad Deitn a otevře dveře. Ani se nedivím, kde ho vzal, skoro si začínám myslet, že pro něho neexistuje nic, co by nezvládl. Tedy kromě Asiga. S ním válčí pořád a zatím mu Asigo úspěšně odolává. Nebo si to aspoň myslím.

Jen mámě oznámím, že jsem doma a dovleču se do koupelny v patře, neriskují napuštění vody a radši si pustím vlažnou vodu, která mi trochu pomůže se probrat. Těm tréninkům musím přiznat jedno plus, mám nádherně vypracované a pružné tělo. Cedrikovi by se určitě líbilo.

Obléknu se do tepláků a trika a sestoupím do kuchyně, kde se hádá Deitn a Asigem. Sednu si na svou židli a zpozoruji, že jedna záhadně zmizela.

"Kam zmizela ta židle?" zeptám se, když je znovu přepočítám.

"To se zeptej toho idiota, kam ji hodil!" zavrčí bratr na Asiga.

"Teda miláčku, jsi zlý, mi přece nepotřebujeme dvě židle," ozve se dotčeně Deitn a laškovně zamrká. A hádka začne na novo. Rychle se najím, což není moc jednoduché, protože občas musím válčit se smíchem, jak padají urážky na učet toho čí onoho.

"Asigo, jestli chceš, sedni si na moji, už jsem dojedl a desert si můžu sníst ve stoje," ozvu se a zazubím se na Deitna, který se na mě vražedně podívá.

"Díky bratříčku," sedne si na moje místo a dá se klidně do jídla.

"A žádný koláč nebude," zavrčí Deitn a sebere mi Tiramisu, čímž mě vážně vytočí.

"To je od tebe laskavé Deitne," sebere mu talíř se dvěma porcemi zákusku a strčí ho mě, než se Deitn zmůže na protest, mám zákusky v sobě.

"Byl vážně vynikající," ujistím Deitna a odnesu talíř.

"Kde mám úctu jako váš velitel?" rozkřikne se Deitn.

"Jestli jsi nějakou úctu někdy měl, tak nejspíš skandinávských myší," odsekne mu Asigo. Jdu do kolen. Pak rychle zaběhnu do pokoje a vlezu do postele v úmyslu si schrupnout, než začne noční honička, kterou má Deitn v oblibě, nejlepší je ve tři v noci, to jdeme na ryby, které lovíme ručně v ledovém jezeře. Háček je v tom, že jste na lodi a musíte se vrhnout do jezera za rybou, kterou musíte ulovit, bez ní se nesmíte vynořit.

Jen co zalehnu, otevřou se dveře a v nich stojí Roderik s Asigem, který mi podává litr zmrzliny a lžičku. Vezmu si ji a začnu mlsat, přitom udělám místo těm dvěma a začneme si povídat. Vzájemně se tak poznáváme. Deset let je přece jen dlouhá doba.

Uvelebím se na Tomově posteli a poslouchám Roda s Tomem, jak si vyměňují příhody z dětství. Občas se zasměji, ale pak se ponořím hluboko do svých vzpomínek, kdy jsem potkal Deitna, byl to nezapomenutelný zážitek. Bylo mi deset a byl jsem s dědou na rybách, tehdy jsem viděl Tomáše naposledy.

Pozoruji rybu vedle kamene, chci ji ulovit stejně jako děda holýma rukama, opatrně se skloním, už se dotýkám jejich šupin, když sebou ryba mrskne a já skončím v sotva metrové vodě a mlátím sebou, abych se dostal na nohy.

"Ty jsi nemehlo, neutopíš se náhodou v lžičce vody?" ozve se posměšný hlas a někdo mě vytáhne na břeh.

"Co si to dovoluješ? Ty chytráku," zavrčím a podívám se na kluka, který stojí kousek ode mě a v ruce drží onu nešťastnou rybu. Hned odhadnu, že je tak o dva roky starší než já a taky se podle toho chová.

"Díky za poklonu dovolil jsem si vytáhnout jednu obrovskou rybu z kapky vody," zasměje se kluk.

"Asigo, no tak Asigo kde jsi?" uslyším Dědu. Otočím se za hlasem.

"Tak ty se jmenuješ Asigo? Zvláštní jméno, ale překrásné. Já Jsem Deitn," podává mi ruku, kterou plácnutím odmítnu.

"To nebylo slušné Asigo," zamračí se na mě děda, který najednou stojí o kousek dál.

"Je to vejtaha, nemám ho rád," zaječím na dědu.

"Podej mu ruku a omluv se!" rozkáže mi.

"Ne to radši políbím rybu než, abych mu podal ruku," dupnu si trucovitě.

"Zrovinka tu jednu mám, tak si to můžeš vyzkoušet," zasměje se Deitn a dá mi rybu, kterou drží v puse na pusu. Prskám hnusem a běžím se umýt.

"Přijeli pro tebe rodiče," oznámí mi děda divným hlasem. Podívám se na něj a vidím, že má, co dělat, aby potlačil smích, ovšem třasu ramen zabránit nedokázal.

"To se už musíme rozloučit? Jaká škoda, tak aspoň něco na památku," ozve se Deitn a než se stihnu vzpamatovat, přistanou mi na rtech jeho ústa. Když se odtrhne, zašklebí se na mě a zmizí.

Tehdy jsem viděl Tomáše naposledy a vlastně i dědu, vzpomenu si.

"Mami, kde je děda a bratr?" rozhlížím se po prázdném dědově domě.

"To nevím, broučku. Snad se s nimi ještě uvidíme," obejme mě máma a pláče. Táta objímá Roderika, také má vlhké oči.

Nedá mi to. Ve třinácti jsem se sbalil a jen batůžkem vyběhnul z domu místo, abych šel do školy. Tehdy to byla chyba, která mě vrhla do vírů plného zrůd, boje a ochránců.

Tehdy jsem byl v poušti, když mě zatarasilo cestu něco, co vypadalo jako kříženec medvěda, kudlanky nábožné a člověka. Když ta věc zaútočila, vrhla se na ní puma obrovská jako třípatrový dům a tu stvůru zničila. Pak se obrátila na mě.

"Jsi pořádku Asigo?" zeptala se mě, zděšeně jsem od ní začal couvat, bál jsem se jí víc než té stvůry.

Náhle se stvůra začala hýbat, než puma stačila zareagovat tak se kolem nás mihla další stvůra a tu první začala za živa požírat. Začal jsem křičet.

"Klid nic se ti nestane, jsi v bezpečí," obejmou mě něčí paže s kombinací s uklidňujícím hlasem, jsem se rozbrečel a zabořil tvář do nastaveného ramene, ruce jsem si přitiskl na uši, abych neslyšel řev stvůry. Pak si nic nepamatuji jen, to, že jsem se probudil ve svém pokoji a puma ležela vedle mě, jako by mě hlídala. Jen, co zpozorovala, že jsem se probudil, někam odběhla a přišla s Deitnem.

Tehdy mi vysvětlil, že jsem démono-bijec a jaká je má cesta a poslání, byl jsem vyděšený víc, než jsem si připustil. Pak mě začal trénovat. Ve svých patnácti letech měl takové zkušenosti, jaké se objevují u starých démono-bijců. Už tehdy nesl břímě vedení a teprve od něj jsem se dozvěděl, že děda umřel, o mém bratru nevěděl. Byl jsem v šoku, ale v daleko větším šoku jsem byl, když mi oznámil, že jsem jeho životní partner a že budu bydlet s ním. Je pravda, že se mi zjevoval ve snech, ale nikdy jsem ho nechtěl. Odmítal jsem ho. Kupodivu mě nechal a jednal se mnou jako se studentem. Pod jeho vedením jsem za chvíli předčil i ty nejlepší démono-bijce. Z máminy školy si bral studenty a někam je na tři měsíce vozil, když se vrátily, málokterý démon je dokázal porazit. Teprve on nás naučil jak důležitá je spolupráce a semknutost a to celkem jednoduše. Vysadil nás na místě, kde se to doslova hemžilo démony. Nebyla to pátá ne menší třída, ale druhá, které nebylo tak snadné porazit. Prošli jsme si doslova peklem. Brzy jsme pochopili, že jestli chceme přežít, musíme se spolehnout jeden na druhého a pomáhat si. Stali se z nás přátelé, které svou semknutostí předčí i bratry.

Nikdy jsem ale nepřestal hledat Tomáše, kterého jsem vlastně našel náhodou. Tu noc, kdy jsem ho našel, jsem probrečel jako děcko, málem jsem se vzdal naděje, že bych ho kdy ještě uviděl.

"Haló planeta Země volá Asiga, přistaňte!!" zaječí mi do ucha nějaký hlas, rázem se vytrhnu ze zasnění a zjistím, že se něco změnilo a to, to že mám prázdný kelímek od zmrzliny, který drží Deitn. Ten se naklání nade mnou a mává mi před obličejem rukou.

"Co tu chceš? Tohle je soukromá párty!" zamračím se na něho.

"Přišel jsem si pro manžela," zazubí se na mě a přehodí si mě přes rameno.

"Okamžitě mě pusť ty, neandrtálče," mlátím ho do zad. Vůbec to s ním nehne. A bráchové? Ti zmetci se chechtají, až se za břicho popadají a tečou jim slzy smíchu. Tohle jim nedaruji.

"Ale no Asiguško, je čas, abys splnil své manželské povinnosti," plácne mě po zadku Deitn.

Totálně ztuhnu hrůzou a začnu sebou házet.

"Já nechci," zaječím zděšeně.

"Není to tak hrozné miláčku," odpoví Deitn a zavře dveře od našeho pokoje.

Probudím se slunečného jitra a slastně se protáhnu. Takhle by to mohlo být pořád! Žádný ledový budíček, žádné řvaní a žádné potápění.

Musím Asigovi poděkovat, že ho zaměstnal, jen doufám, že Deitn nepoužil násilí, to bych ho asi musel přizabít.

Seběhnu dolů, kde už všichni sedí.

"A dobré odpoledne jdeš přímo včas na oběd," zazubí se na mě Deitn.

"To nemyslíš vážně," zasténám a pohledem zavadím o hodiny, které ukazují pár minut po dvanácté.

"Co ti proboha Deitn včera provedl?" zeptá se mě Asigo klidně.

"Nic moc, jen mě donutil lézt na padesáti metrovou skálu, přičemž mi přivázal pravou ruku k levé noze. Už jen čekám, kdy mě pošle do Antarktidy pro ledovec," odpovím kousavě.

"Vidíš to je nápad, už mi docházeli náročné nápady tak zítra se ty vypravíš a večer ať jsi doma s krásným ledovcem ať měří aspoň třicet metrů," zaúkoluje mě. Jen překvapeně zamrkám.

"Asigo nemyslíš, že byl včera moc dlouho na sluníčku?" zeptám se bratra přátelsky.

"Když někomu trvá uherský rok, než vyleze na pár metrů vysokou skálu, čemu se divit, že," zasměje se Deitn. Podívám se na něho.

"Za jak dlouho bys to zvládnul ty, pane Dokonalí," zavrčím. Deitn mě svou dokonalostí pěkně sere.

"Já bych to nezvládl," odpoví mi klidně, zatímco já vyprsknu to, co jsem měl v puse.

"Dobytku," otituluje mě Roderick. Nevšímám si ho.

"Cože? A proč jsi tedy do toho nutil mě," zaječím na něho.

"Chtěl jsem vědět, kde jsou tvé hranice," odpoví mi.

"A kde je mám?" zeptám se klidněji.

"Pravděpodobně je nemáš," odpoví mi zamyšleně.

"Co?" zaječí všichni u stolu.

"Nekoukejte na mě, mluvím pravdu! Víc jak polovinu úkolů neměl dokázat, ale jak vidíte. Řeknu vám to jinak, kdybych s ním měl bojovat, radši mu dám všechno, co mám a uteču. Beze srandy," oznámí nám.

"Dobře a co jsi ještě zjistil," zeptám na oko klidně, zatímco ve mně třas, který nedokážu ovládnout.

"Že tu sílu dokážeš vyvolat jen, když jsi nepříčetný vzteky, jinak je skrytá," uklidní mě Deitn.

"Což znamená, že se musíš naučit ovládat a trochu zvládat sílu," přeloží mi Asigo do srozumitelného jazyka.

"Díky, to jsem nevěděl," odpovím ironicky a pátravě se na Asiga podívám. Rozumí mi beze slov a tak jen zavrtí hlavou, že ho nedonutil. Oddechnu si.

"Řeknete mi, co tu bylo za tichou domluvu?" zeptá se a přeskočí z Asiga na mě a zpátky.

"Nemusíš všechno vědět," usadí ho Asigo a obslouží se bramborem z jeho talíře, protože mu zbylo maso.

"Zmizel mi brambor," podívá se Deitn na Asiga.

"Vidíš, všichni a všechno od tebe utíká," poznamená Asigo nevzrušeně. Deitnovi jen zacuká obočí a vezme si další, který vzápětí zmizí u Asiga. Deitn se naštve a dá mu tam tři, pak dá sobě a v klidu jí.

"Všechno, co je na talíři bude snězené," oznámí klidně máma.

Asigo po ní hodí zoufalým pohledem a nějak to do sebe nasouká.

"Jdu si zaběhat," zafuní a položí příbor, pak se vykutálí od stolu a zamíří ke dveřím. Slyšíme otevírání dveří.

"Tomáši máš tu návštěvu," zaječí Asigo do jídelny.

Ztuhnu a přemýšlím, kdo to může být, nikdo kromě lovců neví, kde jsem, a když je nějaká akce, tak nás kontaktují přes vysílačku.

Zmateně se zvednu a zamířím ke dveřím, ve kterých zůstanu překvapeně stát.

"Ahoj Tome," ozve se vražedným hlasem.