Ráno mě vzbudí budík, jediným mávnutím ho zaklapnu a vybatolím se z postele. Studená voda a snídaně ve formě vidličkového servisu, tedy stručně v překladu, na talíři je všechno co se dá nabodout na vidličku, mě nabudí dost na to, abych se oblékl do pracovního, připjal si zbraně, nasadil černé brýle a vyrazil se svým společníkem ve formě neviditelného vlka do práce. Otevřu mu zadní dveře svého terénního vozu a sednu za volant. Jen co nastartuji, uvidím ducha starce, jak bloumá po parkovišti, coby věčný hlídač. Něco ho muselo probudit, objevuje se zřídka. Hodím pohledem do zpětného zrcátka a vystřelím, až zakvílí pneumatiky, jsem u výjezdu, když za mnou něco bouchne a valí se na nás ohnivá koule. To budou mít zbývající majitelé radost, usoudím a nerušeně jedu do práce. Nedělám si iluze o původu bomby, která nebyla ani tak silná jako AL v palbě, máti nebo jeden z jejich tajných poskoků. Zastavím se na vyhrazeném místě a jdu dovnitř. Hned se na mě valí novinky.

"Jackwersi, víš, že garáž v tvém domě vybouchla?" zavolá za mnou jeden kolega.

"A máš tam něco novějšího než ty staré zprávy?" zeptám se ho, zatímco ostatní kolegové vybuchnou v smích.

"Že se ptám. Co duchové?" křikne za mnou ten první hlas vesele.

"Žádného jsem nepřejel, tak je vše v klidu," odtuším a mířím ke své židli. Hodím si kabát přes ni, sednu a nohy si vyhodím na stůl, abych si přečetl drby velkoměsta. Hned na první stránce je ztrapnění matinky, je tam i pěkná fotka mě a nějakého kluka za mnou jak se ke mně tiskne. Dokonce jsou tam i věty, co Andreas pronesl. To abych se na rok zašil do nějaké myší díry.

"Bulvár," odfrknu si zhnuseně a pomalu pročítám noviny.

"Všichni sólo duchaři ke mně!" zaječí interkomem hlas šéfa. Odhodím noviny a vstanu, abych vyplnil rozkaz. Mimo mě se zvednou ještě tři lidé, jinak má každý parťáka. My sólisti jsme nasazováni jako taková záchranná záloha. Vejdeme k šéfovi, který mává novinami s titulkem mé matinky.

"Co ti provedla, že jsi provedl takové drastické opatření?" zeptá se mě.

"Snažila se mi nasadit chomout, bez mého souhlasu," pokrčím rameny. Šéf kývne a hodí to za hlavu. To se mi na něm líbí.

"Proč jsem vás volal. Jeden můj kamarád vede oddělení Duchařů v Dartexu, shání pro svého člověka kolegu, který by se tak lehce nedal. Potřebuji někoho otrlého, ten kluk patří mezi samotáře," odívá se na nás a já zpozorním. Tohle je moje šance odsud vypadnout.

"Dartex? Neřádí tam ta lidská bestie? Podle toho co jsem se od švagra dozvěděl, žije tam a naštěstí má dva kluky. Je to sadistický kanibal zaměřený na holčičí pedofilii," zpozorní Evard.

"Jo, řádí, ten kluk je na to sám, honí se za ním jako za přízrakem. Prý ho párkrát zranil a vypátral jeho dva úkryty, které opustil. Zachránil celkem čtyři holčičky," kývne šéf. Zir obdivně pískne.

"Já půjdu, zvládnu ho," ozvu se, než jeden z nich stačí otevřít pusu.

"Jsi si jistý? Jedná se o okrajové město blízko hranic," otočí se šéf na mě. Hraniční město, to znamená práce nad hlavu a mít dost tvrdý koule. Pro mě to znamená velkou výzvu, ale taky zapojit se do něčeho nového a nabrat víc zkušeností.

"Jestli mě tam nepošlete, podám stížnost," odvětím klidně.

"Ten kluk je nepříjemný víc jak osina v zadku," pozvedne obočí šéf. Usměji se, jak si vzpomenu na Korena.

"Jsem větší osina než on," odtuším klidně.

"Dobře, vzhledem k tomu, že ses přihlásil jako první, máš splněné jedno přání," usměje se šéf a podá mi složku se jménem Drew Warest.

"Chci tam jet autem," usměji se. Tohle je můj sen, řídit se po silnicích, které vedou někam dál než po městě.

"Dobře, když pojedeš přímo, nemělo by to trvat déle než pět dní, když počítám zastávky na noc a jednu zastávku ve městě. Budeš potřebovat někde bydlet, musíme vědět, kam ti poslat věci," podívá se na mě.

"Do konce týdne donesu adresu," slíbím mu.

"Musím ji mít pozítří. Do odjezdu máš volno, ať si můžeš zabalit. Co s tímhle bytem?" zeptá se mě.

"Zatím ho pronajmu," rozhodnu se bleskově. Chci si nechat otevřený zadní vrátka.

"Dobře, pošlu ti tam agentku," pošle kolegy pryč. A začneme řešit drobnosti. O dvě hodiny později vyjdu od šéfa a jdu pomalu ke svému stolu. Každý v kanceláři se ke mně otočí. Sledují mě, jak si pomalu balím věci a třídím své případy, které roznesu podle pokynů šéfa. Bude se mi stýskat, ale tak nějak cítím, že je čas jít dál. Každý se se mnou přijde rozloučit a něco malého mi donesou, buď dobrou bonboniéru, láhev vína, které zbožňuji a tak.

"Hlavně se nezapomeň občas ozvat, ať víme, že tě ty potvory tam nesežrali a přileť se ukázat," plácne mě po zádech Gwar. Právě s ním a jeho partnerem Jerrym jsem byl na největším počtu akcí.

"Neříkejte, že jsem nebyl osina, vmetli jste mi to do tváře aspoň stokrát," zavrčím, abych nemusel plakat.

"Víš, ty jsi taková pěkná osina v oku," usměje se Jerry a oddělení to odmění burácivým smíchem. Já se musím smát taky, protože nevím, co je pěkné na osině v oku. Rozhodnu se to ukončit a zvednu krabici se svými věcmi. Jerry s Gwarem mě vyprovodí k autu s další krabicí.

"Doufám, že tvůj ochránce na tebe dá pozor," koukne na mě Gwar. Nepříčetně na něho vytřeštím oči. Nikdy jsem nikomu o Andréasovi neřekl.

"Nikdo jiný to neví a my si to vezmeme do hrobu," ujistí mě.

"Co mi je to platné, když budete kecat tam?" zeptám se. Oba se zasmějí a odstoupí od auta. S povzdechem nasednu.

"Jo Jackwere, pokud ho budeš chtít utajit i tam, nikdy nenechávej tak dlouho otevřené dveře od auta nebo neotevírej zadní dveře, když tam očividně nikdo není," pošle mi ještě jednu radu Gwar. Mám já to zapotřebí? Ten blbec má oči snad i v zadu a vidí skrz zdi! Jen mu mávnu a odjedu z policejní garáže. Cestou se stavím v obchodě na poslední pidi nákup a jedu domů. Garáž je zatarasená oranžovými páskami, které značí, že zkoumají statiku. V prvním okně uvidím sousedku, takže to nebude tak zlé. Zajedu na rezervní místo a vypnu motor. Andreas vyskočí na mé straně. U vchodu se musím prokázat průkazem, že v domě bydlím a vyjedu do svého patra. Před mými dveřmi sedí brácha a na mobilu hraje nějakou divokou hru.

"Ahoj, co ty tady? Počítáš pavouky?" usměji se a odemknu.

"Ne jdu ti složit poklonu, později přijde i Iri s Artušem," oplatí mi úsměv a vstane. Nezmíní se o výbuchu, dobře ví, kdo to má na svědomí. Erien zvědavě koukne na krabici.

"Neříkej mi, že jsi skončil v práci?" zděsí se.

"Ne, nechal jsem se přeložit do Dartexu. Musím si tam najít nějaký domek a zařídit si ho po internetu," vysvětlím mu. Erien se na mě chvíli dívá a pak kývne.

"Myslím, že jsi za téhle situace udělal nejlíp, jak jsi mohl. Kup si nějaký větší, abychom tam mohli chvíli zůstat," zazubí se. Zasměji se, on aby nenašel nějakou výhodu pro sebe…

Zapnu počítač a přendám obraz do televize. Začneme probírat domky v Dartexu, jsme v půlce, když se ozve zvonek. Zvednu telefon a podívám se na interkom. Neznám ji a v rukou dřímá desky, roztržitě se rozhlíží. Zmáčknu ignoraci. A vrátím se k domům. Nevím, proč to Andreas pořád vrací na rozložitý domek s patrem. Netrpělivě ho rozkliknu. Je obrovský, kromě kuchyně, obýváku, ložnice a pracovny v přízemí má další dva pokoje dole a nahoře dokonce čtyři. Jsou tam šatny, spíže, no spíš pro velkou rodinu. Vyjdu imaginárně ven, ocitnu se v obrovské zahradě se stromy, prostorem pro zahrádku i volný čas. Je tam i přístavek pro uzení nebo letní grilování. Líbí se mi. Zajedu do historie domu a vad a zjistím, že tam straší. Mě strašidla strach nenaženou. Kouknu na cenu a tázavě na bráchu.

"Já bych ho bral všemi dvaceti a ještě bych si půjčil," odpoví mi na němou otázku. Vidím to stejně, tak odkliknu koupit.

"Co uděláš s nábytkem?" zeptá se mě brácha.

"Nechám ho tady. Dům zařídím nově," usměji se a začneme si hrát s nábytkem. Na naší virtuální realitě je skvělé to, že jaký nábytek a jak si ho postavíte, najdete i v novém domě. Po koupi se dům automaticky zapíše do registrů a můžete se stěhovat. Když jsem spokojený, odkliknu hotovo a je to. Z faxu mi vyjede list s adresou a potvrzením o koupi domu a zařízení. Ovšem nákup přesného nábytku a umístění dělá realitka, patří to mezi její standardy. Proto můžeme vybírat z nabídky, kterou mají na skladě nebo jsou schopni ho sehnat.

"By mě zajímalo, jak můžeš udržovat pořád takové auto, musí to stát hromadu peněz ne? Nechceš ho prodat?" koukne na mě brácha nadějně. Vyprsknu smíchy.

"Jak dlouho se moje lamborgini snažíš odkoupit?" bavím se.

"Od té doby, co sis ho pořídil," ujistí mě.

"No máš smůlu, mám skvělého osobního automechanika," bojkotuju ho.

To mi připomíná, musím za ním zajet a nechat zkontrolovat auto, jestli může na tak dlouhou vyjížďku.

Můj automechanik vypadá jako kluk, taky bych si to myslel, kdyby neměl sto padesát let a nebyl nejvyšším mágem Klanu. Přesto, že se před nimi skrývá. Co vím, pokusili se ho několikrát zabít, nikdo nemůže odejít od klanu, když je jeho součástí. Naštěstí se jim to zatím nepodařilo. Jednou se mi svěřil, že radši se hrabe v autech, než aby kouzlil. Jdu otevřít dveře, na které někdo nepřetržitě buší. S úsměvem chytnu to tornádo, co si říká můj synovec do náručí. Je to vážně zlatíčko.

"Co ty tady Tornádo?" usměju se na něho a vtáhnu ho dovnitř. Hned se mi vymámí z náruče a běží ke krbové římse, kde se Andreas snaží napodobit minulý postoj, co nejdůvěryhodněji. Zbytečně.

"Už zase sedí jinak, levou packu měl trochu jinak a ocas stočený u sebe," hlásí mi Artuš. Musím se zasmát Andreasově otrávenému pohledu. Tuhle hru hrají od té doby, co si Artuš začal všímat změn a Andreas prohrává.

"Ahoj Iris," pozdravím švagrovou a podívám se na starší paní za ní.

"Ahoj. Vmáčkla se ke mně, že prý se budeš stěhovat a byt pronajímat," koukne na mě.

"To je pravda," odsouhlasím jí to, neptá se, ale zabaví syna, než s paní skončíme prohlídku a domluvíme se na ceně pronájmu. Odejde nadšená.

"Proč se stěhuješ?" zeptá se mě Iris.

"Dva důvody, matka. Chci si konečně žít svůj vlastní život a nevím, proč mám pocit, že mě tady něco důležitého utíká. Nechal jsem se přeložit," podívám se na ni. Iris kývne, že mi rozumí.

"Koupil si velký dům, takže tam můžeme létat na víkendy a na prázdniny," zazubí se Erien vesele. Artuš to přijme s nadšením.

"A můžu si hrát s tím klukem?"ukáže na monitor počítače. Všichni se koukneme a já studuji svého ducha. Jde o normálního kluka, ale jaký je poznám, až se tam nastěhuji.

"To nevím Arty, napřed si s ním popovídám," pocuchám mu vlasy.

"ON je duch?" vyvalí na mě oči.

"Ano," odpovím mu po pravdě.

"No super!" zajásá a poskakuje. Nemám náladu mu kazit radost, že ho možná budu muset vymýtit.

"Doufám, že nepůjde ve tvých stopách," zaúpí Iris zničeně.

"Co se ti na mém povolání nezdá?" zeptám se dotčeně.

"Všichni z oddělení lovu duchů a nadpřirozených případů, jsou cáklí idioti. Ale proti tobě vážně nic nemám, ve skutečnosti tě fakt mám ráda," ujišťuje mě jedním dechem švagrová, zatímco Eri se snaží dusit smích. Rozhodnu se to zahrát do autu.

"Iri, my ze zásady musíme být cáklí idioti, protože nikdo normální se do té práce nežene. Navíc netuším, proč mi tu děláš návrhy, jsem šťastně nezadaný gay a ty můj typ fakt nejsi, ale neber si to osobně, jsi fajn ženská pro bráchu," ujistím ji s úsměvem.

Eri zaskučí jak raněné zvíře a zkroutí se do neuvěřitelné polohy, zatímco Iri, vybuchne smíchem, tak upřímným, že se jí koulí slzy smíchu.

"Ty mě pokaždé dokážeš usadit. Ještě jsem ti nepoděkovala, jak báječně jsi usadil tchýni, máš u mě dvojitý dort," plácne mě po rameni. A pak vyzvídá podrobnosti.

"Dartex je divoké město, ale věřím, že tvůj ochránce tě z očí nezpustí," usměje se.

"Jsi druhá, kdo mě informuje o mém ochránci," zdrceně. Na to, že jsem to nikomu nenahlásil, o Andreasovi ví nějak moc lidí.

"Nebuď kakabus, jsem napůl Elf, dokážu je vycítit, ale nedokážu pochopit, jak můj syn může vidět duchy," povzdechne si.

"To bude mít po mě," přihlásí se dobrovolně brácha. A taky po mě, svého času jsme s bráchou soutěžili, kdo kolik označí duchů. Pokaždé to bylo nerozhodně.

"To jsem mohla tušit," povzdechne si znovu Iris a dojde sobě a Artušovi pro džus. Pak se kouká s Artušem na můj budoucí dům. Pochválí mi ho.

"Kousek od tebe začínají hranice Elfů, které vede můj děda. Napíšu mu, aby na tebe dohlídl," pousměje se, když zkontroluje adresu.

"No super. Drahá švagrová, jsem dospělý," oznámím Iri.

"Ano, dospělý ztřeštěnec s věkem dvouletého tornáda," souhlasí se mnou a Erien se rozesměje. Jen mávnu rukou. Nakonec je z toho príma večer, Artuš usne na gauči, tak je tu nechám přespat. Zítra mám hromadu zařizování a balení.