Vytáhnu kufry a házím do nich oblečení a všechno co mi patří. Stryx a ostatní se na mě nechápavě dívají. Najednou se zhroutím v slzách, když si vzpomenu, jak jsem našel Cedrika.

Od té doby, co jsem se zapletl s tím domem, nemám ani chvilku klidu. To by mi ani nevadilo, ale najednou se ocitli v ohrožení všichni v mé blízkosti a nejvíc Cedrik, který pro mě tak moc znamená.

Zůstat tady znamená ohrožovat je víc a stále. To je něco, co nesnesu. Nakonec se uklidním natolik, že dokončím balení a kufry odtáhnu dolů, kde je s Asigovou pomocí naskládám do kufru.

"Máme ještě chvíli času," ozve se Asigo.

Kývnu a vyběhnu do Cedrikova pokoje, abych se s ním rozloučil. Jestli ho chci ochránit, musím ho opustit. Vysvětlím mu to a na rozloučenou ho políbím.

Trhá mi to srdce víc, než si dovolím přiznat. V náhlém záchvatu melancholie si sundám stříbrný řetízek s pavoučkem a připnu ho Cedrikovi na krk jako upomínku. Naposledy ho políbím a vyjdu ze dveří.

"Proč," zaječí na mě Darien, který stojí přímo na nejhornějším schodě a brání mi sejít.

"Protože ho miluji," odpovím mu klidně.

"Ty idiote, ty ho chceš opustit, protože ho miluješ?" zaječí nevěřícně.

"Jo proto," odvětím.

"Nemůžeš ho milovat, když ho chceš opustit," zavřeští Darien.

"Opouštím ho právě proto, že ho miluji. Copak jsi neviděl, jak ho démoni kvůli mně zřídily? Málem to nepřežil a to podotýkám, že ho sem donesly po víc jak dvanácti hodinách léčení. Jestli tu zůstanu, tak jednou zemře. Copak ty chceš přijít o bratra?" zaječím na něho se slzami v očích.

"Ne nechci o něj přít. Je moje poslední rodina," ztěžka vydechne.

"Takže ty…?" zaskočeně se podívám, jak se vznáší asi deset centimetrů nad schodištěm.

"Ano, žiji. Jsem v kómatu, ale natolik mělkém, že věří, že se probudím. Jen nevím, kde je mé tělo a ten cvok to ještě nepochopil, netuším, jak mu to mám říct," přizná se Darien se skloněnou hlavou.

"Nejspíš mu to budeš muset nacpat do hlavy, jinak si to neuvědomí. Řekni mu, ať tě vezme do nemocnice řeholního řádu Svaté Kateřiny na severu. Musí se zmínit přímo o té nehodě," ozvu se tiše. Dalo mě to moře pátrání, než jsem to zjistil. Chtěl jsem mu to říct osobně, ale tehdy byla jiná situace.

"Díky Tomáši, ani nevíš, jak moc ti děkuji," vhrknou mu slzy do očí.

"Nemáš za co Dariene. Prosím tě vyřiď mu, že ho miluji a ať mě nehledá," požádám ho s těžkým srdcem a začnu scházet se schodů.

"Řeknu mu to, ale, co když tě bude chtít i tak najít?" zarazí mě Darienův dotaz.

"Pak mě najde, i když ti neřeknu, kde budu. Sám to nevím," odpovím tiše a zajdu se rozloučit s Akio a ostatními. Zároveň se jim omluvím za nepříjemnosti.

Pak vyjdu do haly a naposledy se podívám k pokoji Cedrika, než za sebou zavřu dveře bez klíče, který nechám na stolku s důležitými zprávami. To je moje sbohem.

"Hotovo?" podívá se na mě Asigo a zavěsí. Bůh ví, komu volal.

"Jo, hotovo," zašeptám a sednu si na přední sedadlo.

"Prosím tě, vezmi si stryx na klín, přibude ještě jeden pasažér," požádá mě. Než to stačím udělat, moje zvířátka se zmenší a začnou si hrát s papírovou kuličkou na okně za zadním sedadlem.

"Vyřešeno," pousměji se a opřu si hlavu bok auta. Skoro celou cestu hledím strnule před sebe aniž bych se hnul.

Když zjistím, že už skoro půl hodinu stojíme, se pohnu a začnu otevírat dveře.

"Ještě tam nejsme, neřekl jsi mi, kam chceš jet," ozve se Asigo.

"To je jedno, bez něj jsou všechna místa prázdná a nudná," odpovím lhostejně.

"Dobře, ale nejdřív si přečti toto, pak tě vezmu na zvláštní místo," usměje se na mě Asigo a vystoupí.

Překvapeně se podívám na dopis, který mi vrazil do ruky. Po troše váhání ho otevřu a začtu se do dopisu.

Milá Akemi,

Vím, že mi možná nikdy neodpustíš a budeš mě nenávidět, ale rozhodl jsem se pro důležitý krok, který mi trhá srdce. Vím, že máš Tomáše ráda a na srdci ti leží jen jeho dobro, ale všeho moc škodí.

Tomáš je velmi silný a ještě nenadešel čas, aby ovládl svou sílu, i já mám co dělat, abych ho krotil, s takovým tempem se zničí dřív, než mu bude deset let.

Svěřila jsi mi ho do péče v pěti letech, už tenkrát jsi věděla, že ho nezvládneš a abych řekl pravdu, nezvládám ho ani já.

Tohle rozhodnutí jsem učinil s čistým svědomím. Nechci, aby byl nucen už od těchto let zabíjet a ničit démony. Naučil jsem ho jen základy a víc odmítám dělat. Nechám ho, aby se rozhodl sám, jakou cestou se dá.

Svěřím ho do péče rodiny, která prahne po dítěti, vím, že to bude mít těžké, ale ještě těžší by to měl jako předurčený démono-bijce.

Klidně si mě nenáviď a třeba i proklínej, ale k schopnosti démono-bijců, kterých si tak vážíš je třeba svobodné vůle a dobrovolně se odevzdat této těžké a nejisté práci.

Nikoho nemůžeme nutit, aby šel po předem určené cestě. Tebe jsem taky do toho nenutil, rozhodla ses ze svobodné vůle následovat manžela, stejně jako mě nenutil táta, abych se stal tím, čím jsem, démono-bijcem.

Zlob se na mě jak chceš, ale totéž umožním i Tomášovi, kterému je teď přesně sedm. Jako jediný, kdo bude vidět duchy a démony, bude strádat, budou se ho bát a budou ho nenávidět, ale všechno je lepší než hraný obdiv a nenávist v srdci. Nakonec, by se ho ostatní ze strachu a nenávisti snažily zabít a udělali by z něj obětního beránka.

Dobrý bojovník je ten, který si svou úctu zaslouží a prokáže, že je jí hoden.

Ty jako trenérka démono- bijců to jistě dobře víš, protože totéž vtloukáš svým žákům od doby, kdy se rozhodnou nést břímě démono-bijců.

Cítím, že se blíží můj čas a že nebudu mít dost času Tomáše všechno naučit. Tobě ho nesvěřím a to z toho důvodu, že bys jako matka byla na jeho straně a nakonec by se z něj stal nafoukanec, který jde cestou záhuby.

Tahle metoda je možná drsná a trochu přehnaná, ale je možná nejlepší jaká může existovat.

Být démono-bijce znamená jít po cestě nenávisti k sladkým plodům. Nejdůležitější je, aby se bil svým srdcem a přesvědčením.

Možná na téhle cestě zemře, pokud ano, nebyl na tuto cestu i přes svou sílu a schopnosti připraven.

Možná si vybere cestu míru, kdy dokáže skrýt své schopnosti a žít jako normální člověk, který naše schopnosti nemá. Bude tak žít šťastně a najde svou lásku a štěstí, když si neuvědomí, jakou sílu má. Bez bolesti ztráty svého bližního. Přej mu to stejně jako já.

A možná se o své vůli stane démono- bijcem a v ten moment, promluví jeho srdce válečníka. Bude žít ve strachu o své bližní a svou lásku. V tom případě mu přej to, aby našel sílu a odvahu položit, za sebe, své blízké přátelé, kolegy, cizí lidi a za svou lásku život a štěstí, které bude postrádat, protože taková je cesta nás válečníků a stejná vždy bude.

Doufám, že mi jednou odpustíš tento krok, který považuji v jeho životě za nejdůležitější.

Věř, že se s ním opět setkáš ať v tomhle, anebo dalších životech, které budete žít jako matka a syn.

Podle svého přesvědčení jsem vybral nástupce, který půjde stejnou cestou, které věří ,je jím Deitn Seidon. Jemu věřím víc než sobě.

S nehynoucí láskou a bolestí v srdci, že ti

způsobuji takovou bolest, se s tebou, loučí tvůj otec

Raven Sildor

P.S: Tome, jestli někdy budeš číst tento dopis. Odkazuji ti svého věrného strážce Alla, odjakživa jste si rozuměli. A ještě něco, v případě, že se staneš démono-bijcem, nikdy nezabíjej démona jeho vlastní zbraní, koledoval by sis o pekelné problémy

Tvůj milující děda

Raven

Čtu ten dopis znovu a znovu, teprve když ho přečtu po desáté, dojde mi, co tam děda napsal. Nevím, co mám dělat, jestli nadávat jemu, sobě, klít jako pohan, převracet se na pravou víru, všechno zahodit a utéct, smát se nad tou absurditou nebo plakat nad ironii osudu.

Nakonec zjistím, že mi po tváři tečou slzy jako hrachy a přesto se usmívám jak idiot.

"Dědo, tvoje varování přišlo trochu pozdě a jediný, kdo bude mít pekelné problémy, jsi ty a to se stane v momentě, kdy tě znovu potkám, a nemysli si, že tě nějaký Grodus Velkohubý zachrání," zabručím si pro sebe a vystoupím. Potřebuji se Asiga na něco zeptat.

Stojí na mostě a sleduje krvavý západ slunce. Stoupnu si vedle něj a mlčím, protože nevím jak začít. Doufám, že to udělá za mě.

"Přečetl sis ten dopis?" zeptá se mě tiše.

"Jo jen nevím, jestli mu mám věřit, i když ten sarkasmus v poslední větě sedí přímo dědovi na těle," zabručím, vděčný že to pochopil.

"Jo s mámou jsme tu větu nechápali," poznamená tiše.

"To ti povyprávím pak. Jak ses dostal k tomu dopisu?" zeptám se ho přímo.

"Tobě to ještě nedošlo, Tome? Dostal jsem ho od mámy, od naší mámy, Tome. Jsem tvůj bratr," otočí se na mě.

Zůstanu na něj civět jak tele po první ráně a před očima si mi začnou míhat obrazy z dávné minulosti. Tvář ženy ze snů, stejně jako tváře tří mužů. Tváře mámy, otce, Roda vlastně Roderika a Asiga, kterému jsem říkal…

"Asi," oslovím ho svou dětskou zdrobnělinou, když si vzpomenu.

"Jo, tak jsi mi říkal bratříčku, marně jsme ti říkali moje celé jméno. Pro tebe jsem byl Asi," usměje se s vlhkýma očima. Zato mně se po tváři znovu koulejí hrachy. Z ničeho nic se ocitnu v jeho objetí, které s vděčnosti přijmu.

"Ani nevíš, jak moc pro mě bylo těžké ti neříct, kdo jsem. Když jsem tě viděl stát ve dveřích, rozzuřeného do běla, unaveného a špinavého, v první vteřině jsem si myslel, že přede mnou stojí duch mého bratra. Pak jsi promluvil a došlo mi, že jsi skutečný. V ten moment jsem chtěl vyskočit a všechno ti vysypat, v posledním momentě jsem se zarazil. Věděl jsem, že nesmím zničit ten křehký pocit, že jsi doma a v bezpečí. Snažil jsem se tě naučit všechno rychle, aby ses mohl bránit, že jsem nepostřehnul, jak moc jsem tě vyčerpal, promiň," vysvětluje mi překotně, zatímco se snažím vzpamatovat.

"Nemusíš se omlouvat, díky tomu výcviku jsem si uvědomil, jak moc velké mezery mám v obraně a v útocích. Pomohl jsi mi víc, než si myslíš," chlácholím ho.

Pak se od něj odtrhnu a skrytě si utřu slzy.

"Kam pojedeme?" zeptám se ho a zamířím k autu.

"Přece domů, Trumbero, ale až mi řekneš, co měla ta poznámka znamenat," zastaví mě.

"Dobře, ale slib mi, že se nebudeš smát," zabodnu do něj prst.

"Jasně, že ne," slíbí mi vážně a opře se o auto.

Chvíli ho sleduji, než se odhodlám mu říct, co se stalo s mým prvním případem a jak jsem dostal Groduse na svou stranu.

Chvíli se na mě dívá a pak udělá přesně to, před čím jsem ho varoval. Začne se smát a to tak, že mu nestačí opření o auto, ale zhroutí se na zem, do které mlátí pěstí.

Naštvaně si stoupnu a čekám až se pan Chechtavec obecný vysměje dosytosti. Přejde ho to za hodinu, kdy se kvůli smíchu nemůže ani hnout. Do toho se objeví přenádherná černomodrá puma a začne dorážet na Asiga.

"Jsem v pořádku Sea," vydoluje ze sebe bratr a s námahou se postaví.

"Tak jedem ne? Ať dorazíme na večeři," usměje se na mě a otevře pumě zadní dveře. Ta se hned uvelebí na sedadle a seznámí se s mým zvěřincem.

"Je nádherná. Ale tam jsi ji neměl," podotknu.

"Ne neměl, když jsem u deptna tak se neukazuje, nevím proč," odpoví mi Asigo a zavolá domů, že veze hosta.

"Třeba je to tím, že ví, že tě ochrání," odpovím a puma souhlasně zabručí.

"Tak ti děkuji Sea," povzdechne si Asigo a puma ho obdaří pohledem, ´není zač´. Tentokrát mám, co dělat já, abych se nerozesmál.

O hodinu později zastaví Asigo před rozlehlým jednopatrovým domem.

"Vítej doma, Tome," usměje se na mě a vystoupí. Následuji ho. Mlčky odemkne dveře a nechá mě vstoupit jako prvního.

"Asigo kolikrát jsem…" začne zostra žena přede mnou, když jí zrak padne na mě, zmlkne a roztřesou se jí rty.

"Tome," zašeptá a já se ocitnu v náručí své mámy, kterou jsem neviděl deset let. Do očí se mi znovu nahrnou slzy, ale tentokrát nejsem sám. Brečí i táta, který se už dávno rozloučil s myšlenkou, že mě někdy spatří.

"Vítej doma," zašeptá.

Povídáme si dlouho, tak dlouho, že když konečně jdeme spát, pomalu svítá.