Otevřu oči jakoby po dlouhém spánku a rozhlídnu se kolem, kde jsem. Sedím na okně ve svém bytě, se sklenkou whisky v ruce a dívám se na panorama jednoho z našich měst. Dohromady jich máme deset a jsou zatraceně od sebe. Když chcete cestovat z jednoho města do druhého je to skoro týdenní cesta, teda autem, na tak velké vzdálenosti je zakázáno jezdit, z jednoho města do druhého se létá. Aby se města nezahlcovala, je pobyt ve městě povolen jen tří čtvrtinám miliónu lidí. V případě hlavního města Avergrinu je povolen počet milion a sto padesát tisíc. Počet narozených se přísně reguluje. Většina z miliardového počtu obyvatel bydlí ve vesnicích, bydlet ve městě je privilegium.

Ziaha je povrchově asi o jednu polovinu větší než Země, přesto lidé obývají a obdělávají "jen" 5% planety, zbytek je pod vládou naprosté divočiny a dalších bytostí. Máme smlouvu, oni nelezou k nám, my nelezeme k nim. Když se pravidlo poruší, má to fakt hnusné důsledky. Posledně to stálo životy, na každé straně zemřelo pár milionů lidí, bylo to před sto padesáti lety.

Moje povolání je zvláštní agent pro vyšetřování, potírání a regulaci duchů a jiných nadpřirozených bytostí. Máma to nedokáže překousnout, demonstrativně nikdy nechodí do nemocnice, když se mi něco stane a v poslední době se mě snaží seznámit s desítkami žen, abych se usadil. Marně jí můžu vysvětlovat, že jsem gay.

Znovu zavřu oči a protřu si tvář. Přemýšlím, jestli se mi ten sen zdál nebo se mi zdálo, že je to sen.

"Ani jedno ani druhé, pouho pouhá skutečnost," promluví Andreas, který si hoví na široké pohovce. Andreas je bestiální ochránce, v podobě něco mezi vlkodlakem a vlkem, jako bonus se mění do člověka.

"Co jsi sakra se mnou udělal?" zavrčím na svoji ochranku.

"Jen jsem ti ulehčil zítřejší rozhodování," usměje se a pustí se do solitaire, nebo spíš do třídění karet.

"Máme návštěvu. Jednu z těch hus, které posílá tvá matka," ušklíbne se a zmizí. Karty padnou na stůl a vzápětí se ozve zaklepání. Podívám se do interkomu na identifikaci klepajícího. Vysoká platinová blondýna s ocelově nebesky modrýma očima. Ty šaty spíš předstírají, že něco skrývají, takže si s klidem prohlídnu její vychrtlou postavu s nepřirozeně velkýma prsama a zvedne se mi žaludek. Uvědomím si, že jsem dlouho nejedl, i když bych měl být po obědě. Zmáčknu odmítnutí a jdu do kuchyně si udělat aspoň amoletu. Sotva ji posadím na talíř a odkrojím dva silné krajíce, přičemž si okraj omelety ozdobím zeleninou a sýrem, ozve se další zvonění. Tentokrát interkom nepotřebuji. Vezmu si jídlo do obýváku a jdu otevřít dveře, za kterými je máma a ta nechutná napodobenina ženy. Vím, že jí nevymluvím, aby nechodila, tak je pustím dovnitř a sednu si k jídlu.

"To si děláš srandu, že máš k obědu tohle?" pustí se do mě znechuceně máma. Rozhodně jí nebudu svěřovat, že v troubě mám ještě králíka v pekáči a v kastrůlku vedle odpovídající přílohu a pustím se do jídla.

"Potřebuješ ženu!" oznámí mi matka. Protočím oči, vstanu a k patřičné větě na stěně přidám další čárku. Už jsem měl dost, jak se mě pořád ptala kolikrát mi to nebo ono říkala. Tak jsem napsal na zeď její nejčastější věty, a když nějakou z nich pronese, připíšu k ní čárku, aby si mohla spočítat, kolikrát to říkala. Lezu jí s tím na nervy.

"Jak něco tak nechutného můžete jíst?" otřese se ženština, když si dám do pusy sýr s omeletou, ze které kape trocha mastnoty.

"Většinou si to dám do pusy a žvýkám, vy něco takového nejspíš neumíte, když se musíte ptát," ušklíbnu se. Nezval jsem je, nemusím být zdvořilý.

"Podívej, Jacku, už jsem moc stará, abych na tebe dohlížela, a ty jsi dost starý, aby ses o sebe uměl postarat. Přesto potřebuješ ženu, abys vytvořil rodinu. Už jsou volná pouze tři místa na zadání data sňatku. Už mám dost toho, jak ti každý rok proteče šance mezi prsty. Na sňatek, kde bys mohl mít dítě, už máš jen tři roky, včetně tohoto!" postaví se matka přede mě.

"No a?" zeptám se jí se zvednutým obočím.

"Chci vnoučátka i od tebe," řekne mi svůj verdikt. Povzdechnu si. Nenávidím, když jí musím zničit všechny iluze. Nestačí jí děti od bratra a sestry, chce i ode mě.

"Jenže já děti nechci a tím míň plnou rodinu. Až se budu cítit sám, tak si najdu mužského partnera. Víc ti nemám co říct," podívám se mámě zpříma do očí.

"Ty si musíš…!" začne máma.

"Musím jedině zemřít. Žádnou ženu nechci a tím míň nějakou chcíplotinu, která vypadá jako by vyšla z ročního týracího domu s umělýma balónama, které jí trčí pod bradou, tím jsem řekl všechno. A jestli mi před dveře ještě někoho strčíš, nebo cokoliv o tomhle uslyším, dojdu na nahlášení donucovacích a nátlakových center a nahlásím tě! Prosím!" zprudka otevřu dveře a ukážu jí, aby obě vypadly. Platinová blondýna vyběhne s brekem prakticky ihned. Máma se s královskou grácií vydá ke dveřím.

"Právě jsi udělal obrovskou chybu, odstřihnu tě od tvého fondu," zavrčí na mě.

"A víš co? Klidně můžeš, já bych si s těma prachama stejně ani nevytřel prdel, už kvůli tomu, že jsou od vás. Na své živobytí si vydělám dost," třísknu ji dveřmi přímo před jejím nevěřícným obličejem. Z obýváku se ozve potlesk.

"Konečně nejsi jako hadr na holi," usměje se na mě Andreas, až vycení zuby.

"Měl jsem to udělat dřív," odsouhlasím a dojím druhý oběd, dám talíř do myčky, a když zjistím, že je skoro plná, sliji z pánvičky olej do recyklačního zařízení a doplním ji. Pak ji zapnu. Zazvoní telefon a objeví se vysmátý obličej bráchy.

"Co je Eri?" podívám se na něho trochu přepadle.

"Právě volala máma a žádala otce, ať tě odstřihne od koryta, vytočil jsi ji dost fest, co jsi jí provedl?" zasměje se brácha.

"Odmítl jsem se natlačit do manželství s nějakou poloviční mrtvolou a vyrazil je z bytu," odpovím mu. Vypukne v řehot tak, že se obraz zatřese a na okamžik s něčím zápasí, než může pustit ruce. Ten dement řídil.

"Pane bože, to už se nedivím, že tak řádí. Nejvíc ji štve fakt, že tě odstřihnout nemůže, protože když to zkusila, tak se všechny prachy přenesly automaticky na tvé tajné konto. V ten moment nejspíš pochopila, že tě nikdy v hrsti neměla. Už horko těžko skousla, že ses dal k policajtům. Ty, jeden ze šlechtické rodiny, která je v přímém spojení se samotnou královninou rodinou. Ty víš, jak ji dorazit. Nechceš na bowling?" zeptá se, když se vysměje a řekne, co se stalo.

"Promiň, brácho ale ne, cítím se jako by přese mě projel sklizňový kombajn a dvakrát to vzal zpátky. Zítra mám ranní, tak se na to půjdu vyspat," odmítnu bráchovu nabídku. Erien je prostě pohodář. S mámou se taky dvakrát neradil při výběru své partnerky, když dohazování měl dost, prostě a jednoduše zmizel. Za rok se objevil s Iris, míšenkou člověka a elfa. U ní tato kombinace vedla k nádherné souměrnosti. Než matka vůbec mohla protestovat, bratr jí oznámil, že jsou svoji čtvrt roku a Iris čeká jejich prvního potomka. Jí nezbylo než se s tím smířit, nebo aspoň překousnout, co snacha je. Sestra Lia to měla horší, prostě ji postavila před hotovou věc a ještě ten den provdala v jejích sedmnácti letech. Teď je nešťastná a zatrpklá.

"Zbylo z tebe aspoň dost, co by se dalo uložit?" nebere můj stav vážně.

"Já bych řekl, že jo," zívnu.

"Ok, je sice jedna odpoledne miminko, ale zavolám ti až ráno. Dobrou," zazní v telefonu Erienuv pobavený hlas a vzápětí se ozve tón, že zavěsil. Odložím telefon, stáhnu žaluzie a praštím sebou do postele. Co na tom, že je poledne, já mám prostě noc!

Jenže to by museli vědět i ostatní, že. O pár hodin později se probudím s pocitem, že mi místo hlavy narostl budík. Po chvíli si uvědomím, že je to zvonek u dveří. Dnes je den návštěv nebo co? Natáhnu si džíny a jdu otevřít. Stojím tváří v tvář své sestře a očividně nemá náladu. Fajn, to jsme na tom stejně.

"Co mě budíš?" zavrčím na sestru, ale pustím ji dovnitř a zamířím do kuchyně pro pití.

"Od které doby chodíš spát se slepicemi? Je sotva půl šesté," odpoví mi otázkou. Od té doby, co mě můj ochránce vláčí přes galaxii, pomyslím si, ale nahlas to neřeknu.

"Já se ptal první a není slušné odpovídat na otázku otázkou," poučím ji.

"Máma mi řekla, že jsi odmítl moji kamarádku," odpoví.

"Hmm a která to byla?" zeptám se jí. Od manželství má hodně vymaštěných hus, co považuje za kamarádku.

"Ta v jednu hodinu dnes," zasyčí.

"Jo ty myslíš tu kostru? Jo nenechám si diktovat život," odseknu.

"Když jsem nešťastná já, nevidím důvod, proč bys nemohl být nešťastný i ty," odpoví mi klidně. Odložím sklenici s pitím, popadnu jí, vyrazím za dveře a zabouchnu je. Když začne zvonit, zapnu ignoraci.

"Kdy se z ní stala tak sebestředná hnusná husa?" nechápavě se podívám na zmenšeného vlka na krbové římse. Andreas se tam odjakživa rád proměňuje, říká, že když předstírá sochu, může na mě dohlížet.

"Nejspíš od chvíle, kdy si vzala toho sebestředného idiota za manžela," odpoví věcně. Hmm nejspíš bude mít pravdu.

"Dáš si králíka?" zeptám se ho, když se mi zkroutí žaludek.

"Lepší idiotsky zbytečnou otázku bys neměl?" podívá se na mě udiveně a seskočí na zem, kde se promění. Zasměji se a králíka rozdělím na dvě porce. Mlčky se najíme. Nemám náladu cokoliv rozebírat a Andreas to vycítí. V myšlenkách se vrátím na Zemi a ke Korenovi. Jo rozhodně mě vzal za srdíčko. Dokonale jsme si rozuměli i v posteli, je to takový drzý skřet, co si nenechá nic líbit a co se týče nadřízených, má je v paži.

"Myslíš, že ho ještě uvidím?" zeptám se.

"To záleží na tobě. Jestli se v tom králíku hodláš vrtat tak mi ho dej," koukne hladově po mé porci, ačkoliv ta moje je poloviční než jeho.

"Zchlaď si hlavu, ale kostičky ti dát můžu," ujistím ho s úšklebkem a sním večeři. Opláchnu nádobí a otevřu myčku, která domyla dávku před tím. Vzhledem k tomu, že se to nejspíš umývalo ve vřelé vodě, nechám ho zchladnout a nádobí poskládám do skříněk. A dojdu ke dveřnímu telefonu, který nekontrolovatelně zvoní.

"Co chceš?" zamžourám skrz telefonní kameru na mámu, která drží pořádný hrnec.

"Nesu ti večeři," zamračí se na mě.

"Zrovna jsem pojedl, nemám zájem," zamračím se. Ta má něco za lubem, těžko by přišla, když jsem jí tak naštval.

"Co sýrové houbičky?" zeptá se ironicky. Vedle ní se mihnou platinové vlasy. Aha.

"Do toho co jím ti nic není," zmáčknu ignoraci a jdu zpátky do postele. Nepomůže to, za chvíli mi začne tlouct na dveře. Vím, že je to ona, protože většina lidí po ignoraci odejde a žádnou návštěvu jsem nečekal.

"André," kouknu na svého ochránce, který vesele kývne a začne se připravovat na představení. Jen v nedopnutých džínách, jako bych si je natáhl narychlo, se vydám otevřít matce a postavím se jí do cesty.

"Už jsem ti řekl, že nic nechci," zavrčím.

"Jíst musíš, pustíš mě dál?" zamračí se.

"Ne, nejsi vítaná," odstřelím ji. Já snad budu muset zavolat kolegy, aby mně jí zbavili, pomyslím si. Když vidím, jak matka viditelně tuhne. O vteřinu později mě obejmou Andreasovi ruce a přitáhnou mě dozadu. Jeho rty mi přejedou po krku. Pootočím hlavu a v odrazu vidím, že toho má na sobě ještě míň než já, totiž nic.

"Miláčku co kdybychom si dali v postýlce další kolo… huh, co je to za ježibabu? Snad nemáš chutě na takový matrony," zděsí se Andreas a já mám co dělat, abych nevybuchl smíchy. Mámin pohled je k neuvěření, ani ho pořádně nedokážu popsat. Jediný, co vidím, je vytřeštěný pohled, pusa otevřená pomalu tak, že ještě milimetr a vyvalí se z pantů, pleť získala křídový nádech nějakého strašidla a v ruce se jí začnou třást, až poklička na hrnci začne poskakovat.

"To si děláš prdel? Proč bych si tě kupoval na týden? Tohle je moje matka," otočím se na něho. Musel jsem na chvilku otočit oči, jinak bych vybuchnul už tam. Přitom se setkám se stejným vytřeštěným pohledem platinové blondýny a jakéhosi kluka, který má na prsou odznak, že je profesionální svědek. No pěkně to navlíkla.

"Fajn, tak tu vysušenou švestku tu necháme a ty si pojď pro ty zaplacené hodiny, doufám, že se ti zalíbím a necháš si mě na dýl nebo jako milence," doslova zapřede Andreas, vtáhne mě do bytu a třískne dveřmi setinu vteřiny před tím, než se matce roztřesou ruce tak, že jí kastrol vyletí z rukou a s rachotem poskakuje po chodbě. Opřu se o zeď a musím se kousnout do ruky, využiji jeho smysl a v ten moment nevím, jestli mám řvát smíchy nebo se dusit vzteky, protože zjistím, že svědek tam nebyl sám. No tím líp pro mě. Trvá víc jak půl hodiny, než někdo uklidí svinčík po puštěném kastrolu a ty dvě vystřelí s ostudou jako furie. Jedna v slzách, druhá nepříčetná vztekem. Podívám se na Andrease a nakonec vybuchnu v smích.

"Myslím, že po tomhle výstupu ti už žádnou ženskou vnucovat nebude," usoudí s klidem a jde se obléct.

"To ne, doufám, že už se naučí mě poslouchat," usoudím a zamířím do ložnice. Právě teď se ve mně vzbudilo odhodlání vypadnout z tohoto města a z jejího vlivu co nejdál. Čert vem, že jsem v hlavním městě a že ho miluji nade vše na světě. Prostě musím odejít.

Skopnu ze sebe džíny a složím se do postele, cítím, jak přese mě Andreas přehodí peřinu, sám se promění a stulí se u mě jako vlk. Chvíli na to usnu.