Ohromeně na něj zůstanu civět. To snad nemyslí vážně?!

"Zopakuj mi, co jsi mi právě řekl?"požádám ho tiše.

"Řekl jsem, že budu chodit s tebou, protože ti vděčím za život. Hiro mi řekl, co ke mně cítíš tak to nebude problém. Jen se mnou musíš mít trpělivost a naučím se to, přísahám," zopakuje mi bez obalu Cedrik.

Kdyby v tu chvíli vybuchla vedle mě bomba, začala světová válka nebo se otevřelo peklo a pohltilo mě, nebyl bych víc šokovaný než právě teď.

Pomalu zvednu levou ruku a jednu mu pořádnou ubalím.

"Au," chytne se za tvář a nechápavě se na mě podívá.

"Ty debile, to snad nemůžeš myslet vážně! To si vážně myslíš, že s tebou budu chodit jen proto, že ty máš pocit vděčnosti? Na to ti seru. Vypadni, než tě vyhodím. Jsi normální kretén," ječím jak šílený, tohle je moc i na mě.

"Ale miláčku," zamumlá ztuhle přes rty Cedrik.

"Jestli to myslíš vážně tak mi dej hned teď polibek," neudržím se.

Přes jeho tvář přeběhne zděšení a to mně v ten moment stačí. Vyskočím z postele a do široka otevřu dveře.

"Vypadneš hned nebo ti mám pomoct?" zeptám se ho ledově.

Cedrik vstane a vyjde ze dveří, které těsně za ním zabouchnu. V slzách se svezu po stěně na zem. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby se mnou chodil z vděčnosti, ale proto, že mě miluje. Neodpustím mu, tohle mu prostě neodpustím.

Ozve se zaklepání a Cedrikuv hlas.

"Broučku máš už to snězené?" zeptá se Cedrik skrz dveře.

Tak to mě dorazí, jednou rukou popadnu tác, druhou otevřu dveře a tác mu překlopím na hlavu ignorujíc bolest v rameni.

"Nic od tebe nechci, a jestli na mě promluvíš v tomhle tisíciletí tak na tebe pošlu pavouky," zaječím a přibouchnu mu dveře před nosem. A může si tam stát jako tvrdé Y do rána, třeba soudného.

Bouchnutí dveří na protější straně mě ujistí, že tak dlouho to nebude.

Znovu se ozve zaklepání.

"E můžu dál?" ozve se Hiro. Prudce otevřu dveře.

"Ty se mému pokoji, a mě osobně, vyhýbej kilometrovým obloukem nebo ještě líp přes Kamčatku. Jsi horší než klepna z vesnice. A jestli tě tu uvidím ještě milisekundu, udělám z tebe cedník!" zařvu na něho.

Hiro se okamžitě vypaří a já civím do obličeje Cedrika s milým pohledem. V okamžiku, kdy vstoupí mezi dveře, jimi prudce třísknu a se zadostiučiněním poslouchám jeho bolestné kvílení.

V dalším momentě ucítím v uchu vibrování a tak si to místo promnu. Samozřejmě náušnice.

>Tome, stalo se něco? < zeptá se mě zvědavě Daren. Bohužel, právě nemám náladu na debatu.

"Darene můžeš pro mě něco udělat?" zeptám se ho naštvaně.

>Jasně < ozve se zvědavě Daren.

"Zmlkni" zaječím a promnutím ucha přeruším kontakt.

"S kým to tam mluvíš?" zeptá se huhňavě Cedrik přes dveře.

Mám toho právě dost. Zamknu, svalím se na postel, nasadím sluchátka a hudbu pustím na maximum.

Když po zkoušce nic neuslyším, spokojeně pro sebe kývnu a zavřu oči. Téhle tragikomedie mám dost. Vůbec jsem netušil, co musí patnáctiletý kluk řešit za dilema.

Probere mě ledová ruka, která na mě začne šahat.

"Dariene, co máš za problém?" zamračím se na ducha a sundám si sluchátka. Z té hlasité hudby se uši vzpamatovávají dost špatně, ale podaří se a já zaslechnu bušení na dveře.

Odemknu a otevřu.

"Máš jít na večeři," oznámí mi Kylle naštvaně.

"Co jsi na mě naštvaný?" zeptám se ho zvědavě.

"Hiro je nešťastný," zavrčí Kylle.

Jejich nálada se zřejmě odráží navzájem, musím se podívat na jejich spojení.

"Nic proti Kylle, ale Hiro se neměl zmiňovat o mých soukromých myšlenkách. Docela chápu, že to není jednoduché, když je umíte číst, ale umíte to i zablokovat nemyslíš?" opřu se do něho.

"Však já taky nic neříkám, ale mrzí ho to," koukne na mě Kylle.

"Co bys dělal ty, kdyby s tebou někdo chtěl chodit z vděčnosti a někdo jiný by se do toho pletl?" zeptám se ho naštvaně.

"Byl bych vzteky bez sebe," usměje se smutně Kylle.

"Prostě mu řekni, že tohle musím trochu strávit, ať se nezlobí, ale o Cedrikovi to neplatí. Je to idiot první kategorie," zavrčím.

"Cedrik je tvrdohlavý," varuje mě Kylle na schodech.

Ironicky se na něho podívám.

"To se nesetkal se mnou," ujistím ho.

"To bude zábava," uchichtne se Kylle a seběhne do kuchyně.

Vejdu za ním a sednu si co nejdál od Cedrika, což je těžký úkol protože se na mě natiskne.

"Odsuň se ode mě! Jsi horší než sekundové lepidlo," obořím se na něho.

"Broučku kdybych byl sekundové lepidlo tak se mě nezbavíš," zamrká na mě Cedrik.

"Škoda, že jsem ti těmi dveřmi nevtloukl trochu rozumu, potřebuješ to jak sůl," zavrčím.

"Ale, miláčku…" podívá se na mě Cedrik.

"Nejsem tvůj miláček a taky nikdy nebudu! Pro mě jsi jen…" přeruším ho prudce a na poslední chvíli zmlknu.

Málem jsem řekl, že je můj nesplnitelný sen.

"Pro tebe jsem jen co?" zeptá se mě Cedrik a cítím, že se mi snaží probourat do hlavy. Zatvrdím, svou mysl a vrazím mu facku. V dalším okamžiku převrhnu svou židli a bez omluvy vyběhnu z jídelny. V očích mě pálí slzy. Zavřu se v pokoji a nechám slzy volně téct. Proč musí být takový hlupák? A proč jsem vůbec chodil do toho domu?

Kdybych tam nešel, za dva roky, bych šel na jejich svatbu a z dálky je chránil. Ale takhle nemůžu.

"´Nikdy nepochybuj o tom, když někomu pomůžeš"´ozve se v hlavě hlas, který vždycky stál při mně.

"Nebudu dědečku, přísahám, že zjistím, co se ti stalo a ten kdo za to může, zaplatí" usměji se.

Jeho jsem už dlouho neslyšel. Pomáhal mi, vždycky. Trénoval mě od mých sedmi let. Byl nejznámějším zabijákem démonů, jmenoval se Raven Sildor. Stejně jako já měl dva ochránce, havrana a pavouka.

Učil mě házet dýkami, švihat bičem, střílet a všechno ostatní. Jediné co mě nenaučil, bylo bojovat katanou, protože to nestihnul. Někdo ho předtím zabil.

Teprve, až v tom domě jsem pochopil, že mě připravoval na mou budoucnost.

Kéž by tu teď byl se mnou, přeji si s celého srdce.

"´Všechno má svůj smysl Tomi"´ozve se znovu v hlavě. Usměji se víc.

Tomuhle vždycky věřil a já tomu věřím taky.

Náhle mnou projede pocit temnoty. Rychle popadnu stříbrné dýky a zběsile se rozhlédnu. V jednom okamžiku se mi zdá jako bych viděl známou tvář démona, ale když se podívám pořádně, nic tam není, i ten temný pocit zmizel.

"Už mi začíná strašit ve věži," povzdechnu si smutně.

Rychle se osprchuji a vejdu do pokoje, najednou se rozletí dveře a než stačím zareagovat, dovnitř vpochoduje Arc a na zadečku nese talíř s večeří. Rychle talíř sundám a uklidním podrážděného Arca. Moc se mu nelíbilo, že z něj někdo udělal chodící stolek. All, který přijde po něm, nese tác s pitím a vidličku. Ten to bere s větším klidem. Se steskem si vzpomenu na starého Alla, který chodil s dědečkem, byl stejně trpělivý jako tenhle. Spořádám večeři a opatrně vykouknu na chodbu. Když se ujistím, že nikde nikdo není, seběhnu do kuchyně, opláchnu nádobí a rychle se zavřu v pokoji. Zahrabu se do peřin a usnu.

Ráno jen co se proberu, se obléknu a juknu na hodiny. Skoro sedm. Bez spěchu sejdu do jídelny, jsou tam všichni až na Cedrika. Oddechnu si a sednu za stůl k snídani. Jsem skoro najezený, když přiletí cedrik a hned se vrhne na mě. Vyskočím od stolu a oběhnu ho.

"Tak já mizím čau," vyhrknu, popadnu svůj batoh, který se záhadně objevil ve dveřích a třísknutím vyběhnu z domu. Rozhodnu se jít delší cestou, pro případ, že by šel za mnou.

Projdu ulicí k strašidelnému domu a na tváři mi vyskočí úsměv. Do domu se stěhuje nová rodina s malými dětmi. Teď z něj nesálá temnota, jak tomu bylo, když jsem ho viděl poprvé. Nyní je obrazem pohody.

"Děkujeme," ozve se vedle mě.

Podívám se a po tváři mi přeběhne úsměv.

"To spíš já mám co poděkovat. Hodně jste mi pomohli," usměji se na duchy, které jsem sem tam zahlédl v domě.

"Ne, díky tobě a těm ostatním tahle čtvrt znovu ožije," usměje se holčička a s ostatními zmizí. Naposledy se podívám na dům a loudám se ke škole.

Jen co k ní dojdu, leknu se. Před ní nikdo nestojí. Rozběhnu se a rychle přelezu plot. Rozběhnu se do podivně zmlklé školy. Nic mi nepřišlo podezřelé. Ani zamčené dveře, ani bezvětří, které zavládlo kolem školy.

Oběhnu budovu a sklepním oknem, které zahlédnu otevřené, vlezu do budovy a rozběhnu se ke schodům do přízemí. Po zádech mi začne běhat mráz. Hodím pohledem za sebe a zakleji.

Taky mě to mohlo napadnout! Rychle sáhnu za pás a zakleji ještě jadrněji.

Zbraně mám samo doma, tam je jim nejlíp a ty démony za mnou určitě nezaženu svým vtipem.

V uchu mi zavibruje náušnice, ale nemám čas ji aktivovat, protože zdrhám před běsy.

Z ničeho nic se rozlétnou dveře a něco mě hodí dovnitř a zabouchne dveře.

"To chce mít pořádnou odvahu, jít do démonického doupěte sám a beze zbraní," ozve se za mnou posměšně hlas, o kterém jsem doufal, že ho nikdy neuslyším.

Začnu se pomalu obracet.

"Být tebou tak se neohlížím a radši si najdu zbraň," ozve se ironicky hlas.

Uznám, že je to dobrá rada a dám se do prohledávání kabinetu. A co tam všechno nenajdu. Knihu o demonologii, dýky, knihu jak zabíjet upíry, meč, a pistoli i se stříbrnými kulkami.

Všechny knihy nějak narvu do batohu a zbraně zastrkám za pás, ještě projdu celý kabinet, a co najdu, schovám k sobě.

Pak na sebe hodím batoh.

"Budeš se s tím špatně pohybovat," varuje mě známí hlas.

"Jo to je možné," souhlasím a vezmu do ruky pistoli a zkontroluji ji.

"Umíš s tím vůbec zacházet?" zeptá se posměšně hlas.

"To uvidíš," odseknu a obrátím se. V dalším momentě překvapeně hledím do tváře démona, kterého jsem zničil. Bezhlesně na něj namířím zbraň.

"Být tebou tak zbytečně neplýtvám náboji,"přivře Grotus oči a zmizí.

Roztřesu se. Copak jsou vážně nezničitelní? Přejdu ke dveřím a opatrně je pootevřu. Nikde nic. Zavřu oči a znovu je otevřu.

Barvy zmatněli a zahlednu i stíny, které se sunou ke mně. Vytáhnu tři házecí nože a zkusmo je hodím po stínech, které se hned vypaří.

Znovu mě zabrní ucho, tentokrát aktivuji kontakt a vzápětí se sehnu pod kosou obludy, která se objeví přede mnou. Vytáhnu pistoli a vystřelím. Trefím se na okraj stříbrného bodu a příšera se zhroutí těsně vedle mě. Rychle odskočím a dám se do běhu po chodbě.

>Tome co se děje? Kdo to tam střílí?" ozve se vyděšeně Daren, v pozadí je slyšet kvílení pneumatik.

"Celkem nic jen po mě jdou běsové naší školy,"oznámím s větším klidem, než cítím.

>Vydržíš chvíli? Hned tam budeme< zeptá se starostlivě.

"Jo neboj, pokud tu budete do pěti vteřin," ujistím ho.

>Tak rychlé to nebude, ale dorazíme, jo a na běsy je nejlepší meč< poradí mi Daren a přeruší hovor.

"Fajn chytráku," skovám pistoli a vytasím meč, "ještě mi řekni, jak se s ním zachází?!" zkusmo s ním zamávám jak bejzbolkou.

"Nech toho, chceš někoho zranit?" ozve se za mnou a k mým zádům se někdo přitiskne.

"Sundej si ten batoh, jen ti bude překážet a ten arzenál taky,"dává mi instrukce hlas.

"Promiň, jen jsem to chtěl vzít sebou," odseknu dotčeně a shodím batoh. Otevřu ho a začnu tam cpát zbraně. Když ho s obtížemi zapnu, rozhlédnu se, kam ho schovat. Vzpomenu si na Arca a vzápětí ho vidím, jak se ke mně žene. Vezme batoh a stěží s ním vyleze na stěnu.

,Dlouho tam nevydrží, ´ pomyslím si.

Upravím si meč v ruce.

"Držíš to jako sekeru, ne meč," ozve se zlostně hlas. Pootočím hlavu a střetnu se s modrým pohledem černovlasého kluka.

"Tak promiň, ale tohle držím v ruce poprvé v životě a mohl bys něco dělat? Arc tam nevydrží věčně," zavrčím na něho.

Modré oči překvapeně zamrkají a ukáže mi, jak se meč drží. Pak se dáme do likvidování nejbližších potvor.

"Někde v budově musí být brána!" zavrčí kluk.

>Už ji hledáme, ale nevíme kde začít< ozve se z komunikátoru.

"Zkuste sklep přímo pod schody u východního křídla," dám tip.

>Máme ji už jen chvilku< ozve se vzápětí hlas. Uslyšíme řev a pak jemnou ránu.

>Pustíme tam petardu, kryjte se< ozve se znovu hlas.

"Ať tě to ani nenapadne, mám tu pavouka," varuji ho.

>Fajn, tak aspoň kuličky nejsou tak účinné, ale na chvíli je to znehybní<kapituluje hlas a vzápětí se k nám dokutálí jemné stříbrné kuličky.

"Zacpi si nos a počítej do pěti," varuje mě černovlásek.

Udělám, co mi řekne a vzápětí se chodbou začne šířit jemný dým, který se hned rozptýlí. Černovlásek mě ohodí na stěnu a přitiskne se vedle mě.

"Hotovo," ozve se úlevně další hlas, a nahoru vyjde další černovlasý kluk, který jako by vypadl z oka tomu vedle mě.

"Díky Ricku, s těma bych si asi neporadil," ušklíbne se kluk vedle mě.

"Já ti pořád říkám, že beze mě jsi ztracený, Rone," ušklíbne se Rick.

"Pohly jste si kluci," ozve se uznale Daren, který se tam objeví.

Přestanu si jejich rozmluvy všímat a zavolám dolů Arca. Vezmu batoh a hodím si ho na záda. Pod jeho tíhou se prohnu.

Kolem mě proběhnou dvě fretky a obtočí se klukům kolem krku.

"Tome, jdeme, než přijedou policajti nechtě jsme spustili alarm," pobídne mě Daren a rozběhne se chodbou k zadnímu vchodu, který drží kluk podobný Darenovi. jen proběhnu kluk pustí dveře a pustí se za mnou. Zastavíme až u dvou terénních aut, do jednoho naskočí dvojčata a než stačím poděkovat, jsou v prachu.

Zhluboka se nadechnu.

"Darene, musím se ti omluvit za to, jak jsem na tebe včera vyjel, vím, že mě to neomlouvá, ale nasral mě Cedrik a ty ses mi do toho ozval," omluvím se zkroušeně.

"To nic, taky se mi to občas povede. Jak tě naštval?" zeptá se s úsměvem. V jeho hlase je znát zvědavost.

"Rozešel se s Emmou a chce chodit se mnou,"odpovím tiše.

Daren na mě upře zmatený pohled.

"Jenže on chce se mnou chodit jen pro to, že jsem mu zachránil život!" zaúpím.

"Kretén," zhodnotí jeho důvod Daren. Kývnu.

"Předpokládám, že tohle je tvůj partner," podívám se na kluka, který se opírá o auto a zvědavě si mě prohlíží.

"Jo jmenuje se Dan," usměje se Daren.

"Jak to vzali?" zeptám se pobaveně.

"No s mamkou to seklo, táta ji křísil asi půl hodiny. Táta se na mě podíval a zeptal se, jestli jsem normální nebo se cítím na psychiatra a Dan mi skočil kolem krku," řekne rozpačitě.

Začnu se chechtat.

"No jo, jenže mě do smíchu moc nebylo," mračí se na mě Daren.

"To věřím," utřu si slzy smíchu.

"Můžu se tě na něco zeptat?" podívá se na mě.

Kývnu.

"Proč jsi šel do školy v sobotu?" zeptá se mě Daren zvědavě.

"Hlavně mi neříkej, že je sobota," zasténám zděšeně. Oba dva pokývají hlavou a já se plnou vahou opřu o zeď a zavřu oči.

"Já jsem z toho magora tak vystresovaný, že nevím co je za den," přejedu si dlaní přes obličej.

"Hodíme tě domů," otevře Daren zadní dveře od auta. Sundám batoh a hodím ho na sedadlo, pak nastoupím sám.

Daren mě odveze domů a celou cestu, jak můžu soudit podle třesoucích ramen, přemáhá smích.

Před domem zastaví a já vystoupím.

"Díky Dare a ať vám to vydrží," rozloučím se.

"To se nemusíš bát. Jo a ještě měl by tě navštívit učitel, který tě naučí zacházet s mečem." Vzpomene si Daren, když začne couvat z parkoviště.

"Díky za varování, pokusím se ho nezabít," ujistím Darena, který vyprskne smíchy. Mávne mi a vyjede.

"Tak už jsi zpátky broučku?" obejmou mě Cedrikovy paže.

"Vezmu ti tu tašku, ty nákupy musí být těžké," sundává mi batoh ze zad.

"A co kdybys vzal to svoje tělo a odnesl ho někam mimo?" zeptám se ho jedovatě a vyrazím ke dveřím.

"Akio, nemohla bys Cedrika uvázat u boudy? Jde mi na nervy," vrazím vztekle do obýváku.

"Ale já ti po nervech nechodím," brání se Cedrik.

Z druhého křesla se ozve smích. Vztekle se obrátím, jen proto, abych vzápětí zalapal po dechu.

Sedí tam muž, ale jaký! Oválnou, plnou tvář lemují blonďaté vlasy rošťácky rozhozené, doplňují je oříškové oči s dlouhými řasami, rovný nos a plná ústa. I v křesle vypadá vysoký, černé triko obepíná, jeho hruť tak, že jsou pod ní zřetelně vidět svaly, černé úzké kalhoty naopak zdůrazňují délku nohou…