Cuknu sebou a otevřu oči.

"A vítej mezi živé. Už jsme si vážně mysleli, že tě paní Akio nezachrání. Ale povedlo se. Můžeš mi říct, jak se ti ho podařilo zničit? A jak to, že jsi mě neposlechl?" zeptá se napřed radostný a nakonec naštvaný hlas Darena.

"Věříš mi, že ani nevím?" ozvu se slabě.

"Jak nevíš?" žasne Daren.

"Prostě nevím, co tam nakonec stalo?" zeptám se a protřepu hlavu, abych se trochu vzpamatoval.

"Co by, zničil jsi jednoho z nejlepších démonů, co jsou tady nahoře." Zazubí se na mě Daren.

Posadím se a syknutím sevřu zraněné rameno. Díky bolesti se mi vybaví jeho poslední slova.

"…ještě to neskončilo."

Zděšeně zasténám. Jestli tohle byl začátek, nechci vidět konec.

"Pořád to tak bolí? Pani Akio říkala, že to bude déle trvat, máš poškozený kloub, tak s ním moc nečaruj," varuje mě Daren.

"Aha to vysvětluje, proč mi tak v tom rameni cuká. Jak jsme se od tamtud dostali?" zeptám se ho.

"Vynesli jsme vás. Oba jste byli v bezvědomí a tys ještě držel tuhle dýku,"ukáže na noční stolek, kde leží Grotusova dýka. Něco mi zabrání, abych řekl koho je, tedy byla.

"Jinak jsou všichni v pořádku?" zeptám se ho a opřu se o polštáře.

" Jo dokonce i Cedrik se probral dřív než ty. Ležíš tu pomalu druhý týden," informuje mě Daren.

"Tak dlouho? Jak to Akio vysvětlila?" zeptám se nervózně.

"Že ses pokoušel na skeybortu sjet zábradlí a nestačila ti v tom zabránit," pokrčí rameny Daren.

"Jo to by sedělo, až na drobnost na skeybortu nejezdím," odfrknu si.

"Ale oni to nevědí,"uculí se Daren.

To je fakt, uznám a rozhlédnu se.

V dalším okamžiku se otevřou dveře a vstoupí rusovláska s tygrem u nohou.

"Ahoj, promiň, že jsem nemohla pomoct, ale byla jsem dost dlouho zraněná. Jinak jsem Kelly a tohle je Sun," představí sebe a tygřici. Potom mi podá ruku, ještě jsou na ni vidět známky po hlubokých jizvách, kterou potřesu.

"To je v pořádku, nějak jsme to nakonec zvládli. Jak jsi na tom ty?" zeptám se zvědavě.

"Tak podle toho se pozná mladý džentlmen, že se vy kluci nestydíte," střelí vyčítavým pohledem po dvou dalších mužských přítomných v místnosti. Ostatní vstoupili za ní.

"No jak to říct, chudáček je ještě nezkažený," podrbe se na zátylku Doktor.

Rusovláska po něm skočí a povalí ho na zem.

"Zopakuj to drahoušku," zavrní tak, že se tygřice, která dosud odpočívala pod stolem, zvedne a protáhne se.

Doktor po Sun hodí ustrašený pohled a podívá se na Kelly.

"Moc ti to sluší, kočičko," nasadí svůj nejroztomilejší úsměv.

"Děkuji ti, a co že jsi to říkal?" zeptá se znovu Kelly Doktora.

Doktor ji místo toho políbí. Kelly se na něho podívá a k Doktorově úlevě se v tom už nevrtá.

"Co dělá rameno?" otočí se na mě Doktor.

"Bolí," ušklíbnu se na něho.

"A co je to za dýku," obrátí se na mě Kelly s otázkou, na kterou jsem doufal, že odpovídat nebudu.

"Dejme tomu, že je to upomínkový předmět," brouknu a skovám dýku do šuplíku.

" Taky bych si dala říct. Líbí se mi," povzdechne si Riu.

"Začneme?" zeptá se Doktor a vytáhne drobnou náušnici tvarem připomínající dva pavouky.

"Co?" vyhrknu, a s hrůzou sleduji náušnici v štíhlých prstech.

" To je tvůj komunikátor. Máme to všichni je to nenápadné a účelné. Inženýr si s tím dost vyhrál," usmívá se Doktor.

"Na to zapomeňte," vyhrknu. Jestli si myslí, že budu nosit ženskou náušnici, tak to se mýlí.

"No tak Tome to není konec světa, koukej," natočí ke mně levé ucho a spatřím náušnici ve tvaru užovky.

"Máme je všichni. Jsou skvělým komunikátorem mezi námi, ale i mezi našimi ochránci," drbne nohou do ležícího vlka Daren. Ten se na něho podívá a znovu položí hlavu na tlapy.

"I ty jo?" ušklíbnu se na Darena.

Daren pootočí hlavu a já spatřím drobného stříbrného vlka. Zkroutím ústa do úšklebku.

"Nemohl bych mít něco jiného?" zasténám a pozoruji, jak Doktor nažhavuje silnou jehlu.

"Jedině, že bych ti probodl jazyk, ale to by se ti nelíbilo," ujistí mě Doktor.

Daren mě nečekaně sevře a natočí hlavu tak, aby měl Doktor volný prostor a já se nemohl hnout.

Doktor toho využije a rychle mi probodne ucho a než se nadám, tak tam mám novou ozdobu.

"Au…" vyjeknu "…není tvoje křesný jméno Mučidlo?" zeptám se Doktora.

Daren mě konečně pustí a zbytek se rozesměje.

"No tak díky, tohle mi už nikdo neodpáře," ušklíbne se přátelsky Doktor.

"Dobře ti tak," zamručím a mnu si bolavé ucho.

" Hele mohli byste vystřelit z pokoje, ať se mohu obléknout?" vyhodím je nezdvořile z pokoje. Polehávání mě už přestalo bavit.

Beze slova se zvednou a odejdou. Natáhnu si tepláky a košili, kterou pracně zapnu a vyjdu z pokoje.

Najdu je v kuchyni, kde si povídají o posledních událostech.

"Je dobře, že ses už probudil. Měla jsem strach, že moje léčba nezabrala. Jsi v pořádku? Netočí se ti hlava nebo nedělají mžiky před očima?" zeptá se mě Akio.

Zavrtím hlavou, i když opak je pravdou, ale nechci ji přidělávat starosti.

" Mam hlad," zamručím a vydám se k lince, že si splácám sendvič.

"Okamžitě si sedni," zavelí Akio a po tom co ji poslechnu, odběhne a za chvíli mi přinese talíř s těstovinami a kuřetem v sýrové omáčce.

Pustím se s chutí do toho. Jen se po jídle zapráší a Akio spokojeně odnese prázdný talíř.

"Tak půjdeš nás doprovodit?" ozve se Daren, který vypadá, že sbírá k něčemu odvahu. Kývnu a vstanu, abych je vyprovodil před dveře.

Venku stojí pět džípů s pohonem na čtyři kola. Všichni nasednou do svého až na Darena.

"Tome, chtěl jsem se tě zeptat… Neber to špatně… Fakt si to zle nevykládej…" zadrhne se Daren a nervózně žmoulá v ruce klobouk.

Uslyším vzlyk a obrátím se tím směrem. Stojí tam Cedrik a objímá Emmu, která mu zrovna brečí do košile. Něčím ji chlácholí. Emma na konec přikývne a usměje se. Pak se rozpláče na novo a Cedrik ji přimáčkne na rameno, aby se vyplakala. Naše oči se, přes její hlavu střetnou. Mé oči se vpijí do smaragdových.

"Tome," Daren se zhluboka nadechne a já odtrhnu oči od Cedrika, "chtěl jsem se tě zeptat, nechtěl bys se mnou chodit?" vyhrkne a zabodne do mě oči.

Zalapám po vzduchu. Jestli jsem čekal všechno, tak tohle vážně ne.

"Bydlel bys u mě a jezdil se mnou na mise." Kouká se s nadějí na mě.

Je mi vážně líto, že ho musím zklamat.

"Promiň, ale už někoho mám, i když není k mání. Nebylo by to fér jak tobě tak k němu, kdybych s tebou začal chodit," usměji se smutně a mé oči mimoděk zabloudí k Cedrikovy.

"Jasně chápu. Chtěl jsem to nechat být, ale zeptat jsem se tě musel. Víš, nám se ve snech objeví partner, který nás provází po celý život. Většinou se to stane kolem patnácti, když ho ve čtrnácti nenajdeš. Mně se objevili dva a teď jsem se zeptal toho druhého. Nikdy se nestalo, že by se objevil až v šestnácti. Jsi rarita po více stránkách." Usměje se úlevně Daren.

"Darene, musím tě zklamat, mě je čtrnáct,"zasměji se.

Daren v ten moment vypadá jako by ho praštili palicí.

"To jako vážně? Ukaž mi občanku," žádá mě Daren. Nejspíš mi nevěří.

"Jak ti ji můžu ukázat, když žádnou nemám? Dostanu ji až zítra,"zahrají mi oči smíchem.

"Tak to jo. Ze všeho nejdřív si udělej řidičák, ať můžeš s námi jezdit, do té doby tě budeme vozit. A hodně štěstí s Cedrikem," usměje se Daren.

"Díky Darene, ale s ním nic neudělám, má přítelkyni," zesmutním a zamrkám, ať se mi rozpustí mlha před očima a hlavně ať zaženu slzy, které se mi hrnuly do očí.

"To je mi líto. Snad se to podaří. Zázraky se ději, tak doufej," popřeje mi Daren.

"Díky a Darene, kdo je ten druhý?" zeptám se ho. Nevím proč, ale chci to vědět.

"Můj mladší bráška. Když už nic jiného, udělám mu radost, snaží se mě uhnat. Pro naše to bude šok," usměje se Daren.

Nasedne a s halekáním jako první vyrazí v čele kolony. Ostatní ho se stejným výskáním následují, až se po nich kolemjdoucí otočí. Mávám jim, dokud je neztratím z dohledu.

Když zmizí, otočím se a chci vejít do domu, když mě cesta praští do tváře a všechno zčerná.

Probudím se a zjistím, že ležím v posteli. Vůbec netuší, jak jsem se tam dostal. Posadím se a chytnu se za hlavu.

"Měl bys ještě ležet. Včera jsi nevypadal zrovna nejlíp," ozve se vedle mě Cedrikuv hlas.

"Včera? Jak včera?" zeptám se překvapeně.

"Když jsi je šel vyprovodit, tak jak odjeli, jsi sebou švihnul, no prostě jsi omdlel. Málem jsem dostal infarkt, doufám, že to nebudeš praktikovat často. To rameno ti máma zafixovala, ať ho nenamáháš. Jinak je ti už dobře?" podá vyčerpávající odpověď s následnou otázkou Cedrik.

"Je, jen se mi trochu motá hlava,"odpovím po pravdě.

"Dnes bys měl odpočívat," oznámí mi novinku Cedrik.

"To nemůžu, musím jít na úřad vyřídit občanku," zamumlám si pod nos.

"O to se už postarala máma, jen máš vyplnit osobní údaje a přiložit kopii rodného listu," podá mi formuláře.

"Hm a pisatele po ruce nemáš?" zeptám se ho ironicky. S tou rukou moc nenapíšu a levou neumím psát. Nejspíš by nebylo špatné se to naučit.

"K tvým službám,"usměje se Cedrik a chopí se pera. Neochotně mu nadiktuji osobní údaje a řeknu mu, kde jsou fotky a rodný list.

Cedrik to odnese dolů a pak se vrátí s podnosem jídla. Nějak zvládnu sníst půlku a odstrčím ho.

"Jíš jak vrabec," zamračí se Cedrik.

"To snad ne! Ten sní tolik, co váží!" zděsím se hraně ve snaze ho rozesmát. Povede se. Po rtech mu přeběhne jen lehký úsměv, ale aspoň něco.

Je strašné vidět ho, když se usmívá a vědět, že nikdy nebude můj. Ale smutek v jeho očích snáším hůř.

"Potřebuješ ještě něco?" zeptá se mně Cedrik a položí tác na stůl.

"Jo mohl bys mi podat tamtu knihu?" ukážu na bichli ohromných rozměrů, která pojednává o démonologii.

Daren usoudil, že když jsem se do toho už namočil, že bych měl vědět, do čeho jdu a z auta mi dotáhnul tohle. Ta knížka měla jen něco přes tři tisíce stran a podle jeho slov patřila mezi ty tenčí.

Když jsem ji viděl, zděšením se mi protočily panenky. A ještě víc, když jsem se dozvěděl, že jde jen o první díl, kde se dozvím o svých základních schopnostech něco víc.

Cedrik mi ji podá a já ji zběžně prolistuji. Nakonec usoudím, že potřebuji ještě odpočívat a nešetrně ji shodím na zem. Kniha se hned odsune ke knihovničce a položí se na spodek.

"Potřeboval jsi ještě něco?" zeptám se Cedrika, který rozpačitě přešlapuje u mojí postele.

"Jo. Rozešel jsem se s Emmou," odpoví mi tiše Cedrik.

Srdce mi vynechá dva údery.

"A proč?" zeptám se ho sevřeným hlasem.

"Šlo o oboustrannou dohodu. Začal se ji líbit jiný kluk, spíš už se ji dlouho líbil a já jsem si taky někoho našel," pokrčí Cedrik rameny a vyčkávavě se na mě podívá.

Zklamaně ho pozoruji, když byl s Emmou, byl jsem si jistý, že s ní bude šťastný. Bůh ví, jaká bude tahle primadona.

Kdyby mi řekl, že se s ní rozešel on, kvůli jiné. Donutil bych ho, aby se k ní vrátil, ale takhle to nemá cenu, byly by nešťastní oba dva a já s nimi.

"Ty jsi zklamaný?" zeptá se mě Cedrik, který bedlivě pozoruje můj obličej.

"Jo hodili jste se k sobě," opovím mu sevřeným hlasem.

"To se stává. Nezeptáš se mně, o koho jde?" podívá se na mě zpytavě Cedrik.

"To není moje starost. Můžeš si chodit, s kým chceš, já do toho nemám právo mluvit," odpovím co nejlhostejnějším hlasem.

"Proč si to myslíš?" zeptá se mě Cedrik s mírným úsměvem.

Tak moment, tohle je ta nejdivnější otázka dne. Proč chce, abych vědě, s kým chodí?

"A proč to mám jako vědět? Je mi jedno, s jakou holkou chodíš, jen říkám, že jste se s Emmou k sobě hodili. A já s tím souhlasím," odseknu mu naštvaně.

"No to není ona, ale on," odpoví opatrně Cedrik.

"Ty nejsi na kluky," odseknu mu.

"Naučím se to. Naučím se ho líbat, dotýkat se ho, objímat a milovat. To se dá naučit, ale musíš mě s tím pomoct," rozohní se Cedrik.

"To se nedá naučit. Buď jsi na kluky, anebo nejsi, ale…" postupně zmlknu, jak mi začínají docházet jeho slova a zděšeně se na něho podívám.

"To snad nemyslíš vážně, proč bys to dělal?" vhrknu.

"Protože jsem ti vděčný za život,"odpoví tiše Cedrik.