Včera mi bylo ouvej. Měla jsem opět zimnici a bolel mě celý člověk. Katka na to přišla ve chvíli, kdy mi byla přečíst smsku, která pípla na mobil její, neb ten svůj jsem pro jistotu vypnula. Za prvé proto, že jakmile na nějakou příchozí smsku okamžitě neodpovím, což opravdu nejde, lezu-li bolestí po čtyřech, je oheň na střeše a za druhé... přistihla jsem se, že jakmile je mi mizerně, jsem umazlená víc než jindy a chci se přitulit... a říct lidem věci, které jsem jim říct nestihla, a to není dobrý. Kdykoli se mi totiž  pak na chviličku uleví, dojde mi, co jsem řekla a stydím se.

Katka už mě chtěla zase odvézt do nemocnice. Nedala jsem se. Toť! Ještě by se mi tam třeba zalíbilo. A tak jsem doma... ale do tance mi není. Vůbec netuším, jak si lehnout.

 

Prodám páteř. Zn. Levně.

 

P.S. Včera čokoláda, dnes kakao! Pěkný pátek, moji milí Robinsoni.

 

  

Po lžičkách sypu si Tě do hrnku

a tři jsou mi pořád málo

Tak ještě si Tě přidám

-         co by ne?

Zaliju tě mlíkem.

Rozpouštíš se.

Ztrácíš se mi.

A přece je Tě víc.

Kouzla.

Čáry.

A sladko

-         už ta vůně!

Těším se, až přiložím rty.

 

 

 

 

 

---