Den Blbec. A jak jsem si všimla, tak na vícero frontách. Na jihu, východě, záchodě západě. Proč ne tedy i zde - na severu, viď? Zbaběle to svádět jen na počasí, by bylo dle mého dětinské. Nálada či spíše nenálada je konkrétně u mě ovlivněna Pátkem. Ať chci nebo ne, celý svět se točí kolem něho. Ráno na něho myslím. V poledne ho cítím. Večer ho šimrám u telky, abych se pak mohla celou noc tulit. K němu. Klid. To vše se odehrává jen v mých představách, snech. Nepolíbená a za ruku nevzatá jsem i nadále. O jiných údech nemluvě.

Mám-li napsat verši,

jaká je má touha,

bude tahle báseň,

nekonečně dlouhá.

Delší nežli Morava,

Labe, Lužnice,

bez jasného konce

prostě kružnice.

O níž jenom tolik

s jistotou říct svedu:

jeden bod má pevný

- Pátka ve svém středu!

 

Ale zpátky k nenáladě dne všedního. Vlastně to začalo hned ráno, když mi zvonil mobil a na displeji se objevilo "LDN". Krve by se ve mně nedořezal, neb jsem čekala zprávu tu ze všech nejhorší. Omyl. "Naštěstí" mě jen velice nepříjemná paní sjela na tři doby:

"No dobrý den! Jste příbuzná pana D.?"

"Ne. Já ne. Je to přítel mé tchýně. Ta ale už týden leží v nemocnici. Je po vážné operaci. Stalo se něco?"

"No jistě! Za pana D. nikdo nezaplatil! To nevíte, že se platí nejpozději každého osmého v měsíci?!"

"Ne. Nevím. A nechápu, proč se mnou mluvíte tímhle tónem." (chápejte, od té doby, co mi volala ta "vymahačská" firma, jsem na určitý tón prostě alergická a okamžitě se stavím na zadní a vrčím - nemůžu za to, sebeobrana)

"Jo. Takže dneska přijedete zaplatit?!"

"Přijedu. Do kolika hodin fungujete? Já pracuju do tří, ale mohu utéct o chvilku dřív, to ano."

"Do tří. Takže odpoledne. Nashle."

...

V práci běžný blázinec. Řešili jsme opět finance. Řešili jsme odvolání starosty. Řešili jsme starostu nového.

V půl třetí jsem houkla na Romču, na naši paní sekretářku, že můžeme jet, neb ona v Novém Boru bydlí, a já jí přislíbila, že ji vezmu zpátky - chtěla si domů hodit jen auto a ve škole vzít služební.

Ve 14:45 jsem byla u dveří kanceláře LDN. Zamčeno. Zamčeno a na dveřích cedulička hlásající světu, že úřední hodiny jen do 14:30. Bezmoc. Chtělo se mi rozkopat dveře. Romča jen stála a mlčela. Já ne. A to dost hlasitě, neb během pár sekund se dveře otevřely a po kratší leč ostré výměně názorů jsem již řádně platila 1.200,- Kč a odcházela.

Romča u svého domu zaparkovala auto. Přelezla do vozu mého a jely jsme zpátky ke škole.

...

Domů jsem dorazila za tmy. Shodou okolností tchýni dnes přivezli. Ano. Do teď jsem kmitala kolem ní, protože je opravdu po těžké operaci a nesmí ani sedět, natož chodit. Neumím si představit, že by tu byl ještě pan D. Fakt ne. Hodila bych si mašli.

...

Jakmile jsem byla u sebe (rozuměj v přízemí), zvonil mi mobil. Romča. Romča? A sakra. Romča mi nevolává jen tak. "To zavání průserem", říkám si a tisknu zelené sluchátko.

"Ano, Romčo? Stalo se něco?"

"Jo. Jak to víš? Renčo, průser. Odvezla jsem naložené auto Petrovi, aby mohl hned ráno jet a nemusel se zdržovat. On se nabídl, že mě doveze domů, abych nemusela pěšky. Nechtěla jsem, ale nakonec mě vezl. No a když odjížděl, něco se v autě pohnulo směrem k zadním dveřím a já jen slyšela praskat sklo. Do teď jsme venku zametali střepy."

"Tak to je síla."

...

Náš rozhovor samozřejmě ještě pokračoval. Ale tím vás nebudu zatěžovat. Prostě - když se daří, tak se daří. Den Blbec se chýlí ke konci. Mimochodem, proč se třeba neříká "Večer Blbec", napadlo vás to někdy?

 

Jdu do vany. Váhám, mám-li si ji i napustit. A jestliže ano, mám ji zašpuntovat? Nesmějte se. Jeden nikdy neví! No a když už máme ten Den Bé...

 

P.S. Pěkný večer, Prdelky moje.

---