Kdysi mi jeden člověk říkával: "Buď sama sebou, buď svá. Nikdy jsem nechtěl, abys byla někým jiným" a já mu uvěřila a sama sebou byla a jsem. Inu důvěřivá trubka. 

Často k nám na návštěvu jezdívá jeden motorkář. Už jsem vám o něm kdysi vyprávěla. Milý kluk v letech mého syna. Bezprostřední, veselý i smutný, upovídaný a ano, ano Ryba. Jak také jinak.

Pokaždé mi u hrnku zeleného čaje mimo jiné vypráví o svých přítelkyních. Má dvě. A pokaždé chce znát můj názor na věc, mou radu. A já pokaždé odpovídám a často vybublám. Stejně tak i dnes.

Dráždil hada bosou nohou, když prohlásil, že tu, která je k němu upřímná a mluví s ním o všem, má jen na šuk*ní, že ho vlastně zajímá víc ta, která na něho kašle, která se mu neozývá, nezvedá mu telefon, neodepisuje na jeho smsky, protože to podle něho dělá jen naoko a ve skutečnosti ho strašně moc chce. Žbrblala jsem.

Spousta lidí mluví pravdu, ale vládnou jim ti, kteří lžou. Opět se mi to potvrdilo.

Co je tohle za zvrácenou dobu? Proč jednoduše nemůže být každý sám sebou? O čem je vztah, jakýkoli vztah - ať už je to vztah rodič-dítě, muž-žena, kamarád-kamarád, ve kterém má faleš přednost před upřímností?

Přestanu-li se ozývat, odpovídat, zvedat telefon, budu zajímavější? Ale to už přece nebudu já, jen přetvářka. Hra na kočku a na myš. Jak mám mladému klukovi vysvětlit, že holky se nechovají jako kluci, a přitom ho nezabít?

Jsem už asi fakt stará.