"Co ten idiot blbne?!", zděšeně zírám do zpětného zrcátka a Fanda se otáčí, aby zjistil, o kom mluvím. Terénní auto se mi v zatáčkách lepí doslova na zadek.

"Na náměstí je asi poslední volný místo, tak vás chce předjet", vtipkuje Fanda.

Předjel. A já si oddychla.

Stěrače nestíhají a ten šílenec v téhle slotě dupe na plný plyn.

Na náměstí místo bylo. Jindy parkuju přímo u školy, ale večer mi volala Ilonka, že Havlíčkova už neexistuje.

Měla pravdu.

Z náměstí jsem prošla parkem, úmyslně obešla celou školu, přestože jsem mohla vejít vchodem zadním. Havlíčkova samý kráter. Díry, do kterých by se hravě vešla nákladní Tatra.

Vzala jsem si i foťák, ale vyfotit jsem to nedokázala. Zábrany sú sviňa. Sevřelo se mi hrdlo, ruce ztuhly a bylo po focení.

...

Už hodinu venku zuří těžká technika. Kravál. Slova jako "do prdele" patří v tuhle chvíli k těm slušnějším. Bolí mě hlava. Co chvíli tady zvoní telefon. Budu ráda, když tu vydržím do dvanácti.

Podchod vytopený. Všude je cítit savo, školnice se včera nezastavila ani minutu. Bahno bylo všude po chodbách.

Nefotím.

Nezlobte se.

Konec nejstarší sklářské školy na světě visí tak nejen ve vzduchu. Plave ve vodě.