"Kdo to otravuje v deset večer!", vrčím. Zvonek ne a ne zmlknout. Cestou ke dveřím na sebe hodím svetr, který je delší než noční košile. Měla bych se nad sebou zamyslet. Zpoza dveří slyším pískání.

Někdo hvízdá na Katku. V tuhle hodinu? Za dveřmi Fanda: "Je doma Filip?"

"Ne, odjel s papírama kvůli motorce. Cos potřeboval, ty Romeo?", usmívám se a zvedám oči ke Katčinu oknu.

"A Péťa doma je? Nepotřebuju nic. Chtěl jsem si dát u vás na zahradě pivko."

"Teď?!", nechápavě se rozhlížím po nebi, "a v tomhle počasí? Ani Péťa ještě není doma. Jen Katka a já."

Hřmí. Po obloze se honí blesky. Hrají na schovávanou. Tu se objeví jeden. Za chvíli támhle druhý. Jsou jako malé rozdováděné děti.

Fanda posmutněl.

"Tak já si dám to pivo s tebou", zachraňuju čest své rodiny. Občas nezaškodí přinést nějakou tu ...oběť! 

Seděli jsme spolu na zahradě v dešti. V bouřce. Pili pivo a pozorovali ty nádherné blesčí malůvky. Mluvili o Bílém Kostelu, Raspenavě, o Hřensku. Kolem nás pršelo a my pili už druhou láhev. Z povzdálí byla slyšet Filipova R1. V zápětí i Katčin diesel.

Nechala jsem kluky paní bouřce k rozkoši a šla spát.

Bylo mi hezky.