"Už přijel Filip?", ptám se Katky chvíli poté co slyšela jsem motorku. "Jo, ale už zase odjel. Standa se vyboural."

"Cože?! Vždyť před chvílí jel Standa okolo mě!"

Maličký okamžik a všechno je jinak. Svět je vzhůru nohama.

...

Ještě večer jsme za ním s Filipem byli v nemocnici. Byl při vědomí.

"Chceš ránu?!", vylítlo mi z pusy místo pozdravu a Standa jen odevzdaně kývnul. Mluvil.

Je v pořádku. Sice celý dobitý a v sádře, ale ŽIVÝ.

Nedostal přednost na hlavní.

...

Už jsem to dnes říkala u Brumíka.

My si nedáme pokoj. My toho zmetka Smrt provokovat budeme. Ono nestačí, že v každé rodině je nejméně jeden člověk s rakovinou. My musíme zbytečně umírat na silnicích, na horách, v moři.

Proč to té bestii nenažrané všechno ještě zlehčujeme? Mám nápad. Pojďme se vysmát jednou my jí. Pojďme jí házet klacky pod nohy.

Ať si tu hubu nevymáchanou namele jednou už konečně i ona!