Třetí den ráno jsem sešla dolů na recepci, odevzdala klíč, a protože do smluvené schůzky s Pátkem zbývala ještě chvilka času, objednala jsem si kávu.

V klídku si ji vychutnávám, v hlavě hříšné myšlenky, v podbřišku šimrání, když v tom se ke mně od vedlejšího stolku vzduchem nese: "Tu ženskou bych chtěl vidět. Vůbec jsem nespal."

Zbystřím. A onen mladý muž se otáčí směrem ke slečně recepční a šibalským kukučem zaškemrá: "Je to hloupá otázka, já vím, ale prosím vás, kdo spal na pokoji 303? Nikomu to neřeknu."

Na odpověď jsem nečekala. Neslyšně jsem čapla svoji tašku a vypařila se jako pára nad hrncem.

...

"Ahoj. Proč čekáš venku?", přivítal se se mnou těmito slovy hned po puse Pátek asi o tři minutky později.

"Ani se neptej!", hlesla jsem a cítila, jak hanbou rudnu snad i na zadku.

...

Dny plynuly. A já byla zamilovaná. Všechno kolem mě bylo úžasné. Nevídali jsme se často, ale když už, tak to stálo za to. 

...

Měsíce plynuly. A já byla zamilovaná. Pátek vyhrál výběrové řízení a podruhé stěhoval svou firmu. Měl s tím spoustu práce a já neumím být sobec. Jen přítel, kamarád. A tudíž jsem se dostatečně nedožadovala pozornosti, nedožadovala jsem se telefonátů. Schůzek teprve ne. Empatie mi nikdy nechyběla. Bezohledná být neumím.

A právě proto jsem tehdy svoji touhu a vášeň začala špitat raději jen do povídek. Vymýšlela jsem Pátkovi rajcovní povídky, abych nemusela otravovat jeho. Vymýšlela, ale nedávala mu je. Vymýšlím mu je dodnes. Někteří z vás jich pár žel Matrixu i četli.

Samotný Pátek o nich sedm let vůbec nevěděl... Neptal se.

...pokračování již zítra