Co tě nezabije, to dej do kopie
Už jsem opravdu jako Tenisák. Kdykoli vlezu do vany, medituju. Rozjímám. Rovnám si nejen kosti, ale i myšlenky.
...
Že jsem se v neděli viděla s Honzou, už jsem vám naprášila. Ale neřekla jsem proč.
Honza se mě před časem zeptal, jestli bych nechtěla napsat knihu o jeho rodině. Dokument. Tehdy jsem to doma řekla Katce a ta mi bez sebemenšího zaváhání řekla: "Mami, jo! Jdi do toho!"
Proto jsme se v neděli sešli. Já, Honza, Danielka a Honza. Abychom se domluvili, jak by to mělo vypadat.
Narovinu jsem Honzovi řekla, jak to cítím já. Něco jiného je psát o sobě, o prožitcích a pocitech svých, a něco jiného je psát o lidech, které znám jen z fotek nebo televize.
Láká mě to. Je to výzva a to my Střelci k životu potřebujeme. Pokud do toho půjdu (a já půjdu), dám do toho to nejlepší co mám. Svoji duši.
...
A tak jsem si tak dnes ležela ve vaně a přemýšlela, co všechno by kniha, která má nejen chytit za srdíčko, měla kromě pravdy obsahovat. Fotky? Obrázky? Měla by být smutná? Veselá?
Všechno souvisí se vším.
Kdykoli si s Pátkem jen píšeme, zamrzí mě, že psaný text postrádá intonaci. Já něco napíšu a Pátek to čte úplně jinak. A naopak. Ne vždy, samozřejmě. Ale z 69% rozhodně.
Proto jsem mu před lety začala psát povídky. Pak blog. Mým snem je umět písmenko k písmenku poskládat tak, aby ta jediná správná intonace byla ze slov slyšet. Cítit. Chci umět psát tak, aby text pohladil, kdykoli pohladit má. Chci umět křičet, aniž bych otevřela pusu.
Koupíte si tuhle knihu? Chápejte, Prdelky... potřebuju motivaci.
Do šuplíku jsem psala už Pátkovi. Sedm let. Do šuplíku to není ono. Potřebuju vás. 
"Jeden za všechny se bít, všichni za jednoho žít..."
P.S. Dobře víte, že to video je skoro rok staré. Tak neberte osobně, prosím, jestliže se v něm někdo nenajdete. Mrzelo by mě to. A to moc.