V úterý na mě hupsnul bacil. Bám rýbu. A do toho všechny ty dnešní informace. Porazilo by to i vola. Natož Prťavku jako jsem já.

Sluníčko svítí od rána a tak jsem popadla foťák a šla si pročistit hlavu dutiny nosní.

Šla jsem kolem našeho domu směrem na východ, jakoby ke svým rodičům. Tenhle plevel nám roste (i v severních Čechách) na jihozápadní stěně domu. Brr, letos je to kyselé jako šťovík. Chutnala jsem.

Jó, kdyby tu tak byl Pátek. Hned bych pro ty kuličky našla uplatnění!

Šla jsem dál. Po ulici, kterou lemuje dlouhá zeď živého plotu vyššího než jsem já. Upřímně... ono je tu asi všechno vyšší než já. Snad i rybíz.

Zelená zeď nemá žádnou branku. Žádnou škvírku. Natož dveře, kterými bych směla nakouknout. Chodím tudy jednou dvakrát týdně. Opačným směrem denně. To jezdím ale autem. Z práce.

Na křižovatce jsem odbočila směr jih, Irenko. Tam dolů, víš? Tam, jak je ten krásný výhled na Bukovou horu. Fotky ale nemám, neb mi sluníčko svítilo přímo do očí. Tak jen tuhle - když jsem se maličko natočila směrem k bývalému nádraží.

Šla jsem kolem stromu, na kterém se nedávno oběsil ten mladý klučina. Tráva je od vody zase všude poválená. Učesaná.

A pak tam byl. Za zatáčkou. Už ho vidíte? Tak to je on. Můj viadukt! Kluk jako buk.

Jako malá jsem se tu něco navyváděla. V zimě, v létě. Panečku, to byste mrkali, jak to po zadku dolů pěkně svištělo. Ať už po sněhu nebo po trávě.

Byla jsem v tom viaduktu tisíckrát. Teprve dnes jsem v něm objevila dveře. Netuším, proč si jich nikdy nikdo nevšiml. Ani já. Nikdo.

Stála jsem uvnitř viaduktu, vyfotila ho pro vás a cítila, že bych měla vzít za kliku a vstoupit. Co za nimi asi tak je? Zahrada? A jaká? Hezká? Vypálená? Den? Černočerná noc? Voda? Muzeum starých vlaků? Staré časy?

Vzala jsem za kliku a vešla. Ocitla jsem se uprostřed voňavého sadu. Nad hlavou se mi proháněli stehlíci.

Málem jsem šlápla na ježka, který tudy cupital a děsně funěl a frflal, že má těžký náklad. Bodejť by ne, když si ten nenasytnej truhlík domů spolu s jablkem nese i tlustého Červa a paní Červovou. Teda, kluci! Nelžu. Ta vám měla prsa, že by jí mohla leckterá modelka závidět!

Usmála jsem se a šla dál. Slyšela jsem zurčet pramínek. Kuňkat žáby. Za stromem se mihl srnec. Hrál se srnkou na schovku. A já se znovu usmála, jsou jako malé děti. Ty srnky.

Za jezírkem jsem koutkem oka zahlédla lavičku. Byla celá oprýskaná. Jakoby sem do té krásy vůbec nepatřila. Chuděra. A tak jsem jí mlčky slíbila, že se vrátím. A já nikdy nelžu. Vrátím se, obrousím ji a natřu.

Na konec zahrady jsem nedošla. Vlastně ani netuším, jestli vůbec nějaký konec ta zahrada má. Kdo by taky chtěl znát konec, no ne? Dost na tom, že jsem dveře otevřela a drze vstoupila.

Pokušení. Zvědavost. Říkejme tomu, jak je libo. Prostě je to silnější než strach. Zapovězená třináctá komnata, znáte to. Že ne? Tak já vás vezmu příště sebou.

Nezapomeňte - svačinu a pití! Bude to štreka.

Tak. A tohle už je zase skoro u domu, kde bydlím. Jsem doma. Takže dobrou noc, Prdelky.

Pěkné sny. A zítra? Zítra přece jupííí - je Pátek!

 

P.S. Nedávno jsem viděla film Alenka v říši divů. Ten nový. Film samotný mě moc nenadchl. Ale zaujal mě dialog, který je ve filmu dokonce dvakrát. Nechci ho citovat špatně. Jdu hledat a dodám, neb se mi moc líbil.

Našla jsem!

 

Alenka (ještě maličká): "Myslíš si, že jsem se zbláznila?"

Alenčin otec (naoko vážně): "Obávám se, že ano. Jsi šílená, ztřeštěná, smyslů zbavená. Ale prozradím ti tajemství.  ...nejlepší lidé jsou takoví."

---

---