Dnešní den bude asi úžasný. Vzhůru jsem od tří od rána.

Potichoučku jsem do ruky popadla své oblečení a potmě šla do koupelny, abych se převlékla.

Svlékla jsem noční košili a sahám na pračku po kalhotkách. Nebyly tam. Rozhlížím se po celé koupelně, ale hromádku šatstva, kterou jsem si před chviličkou z ložnice přinesla, nikde nevidím.

Nahá jsem se tudíž vracela zpátky a v duchu si říkala, že jsem se asi už fakt pomátla. Do ložnice jsem ani nedošla. Mé prádlo leželo v obýváku na stolku. Nechápala jsem.

Myšlenky se mi ubíraly různými směry jen ne tím, jak se leze do svetru, který je přes hlavu. Když se mi zrcadlo vysmálo: "No, ty vypadáš. Co to máš na sobě?", podívala jsem se na sebe už i očima.

Nejen, že jsem ten svetr měla naruby. Já ho měla i obráceně. Předkem dozadu.

Hlavu mám jako na vlnách. Žaludek pod mořem. Spodek je mi ukradený, neb mě naštval. Nemluvím s ním.

Vůbec netuším, co budu vařit.

Antibiotika beru stále, nemůžu se tudíž ani opít.

Už ani ten Mourek se na to dívat nemůže.