V kanclu jsme obě dvě totálně zasypané všemožnými dotazníky, fakturami. Do toho výplaty. A naše paní sekretářka si dovolila právě dnes nastoupit do nemocnice, do Prahy. Zdůrazňuji, že na operaci.

Ráno jsme tu s Ilonkou probíraly, že by z nás všech náš stát nejraději nadělal roboty, kteří jen makají a nic nepotřebují. Už ani nevím, jak jsme k tomu tématu došly. Asi něco v rádiu. Fakt nevím.

Korunu tomu všemu nasadil ředitel. Vešel k nám s papírem v ruce: "Kde je Romana?"

"Jela dnes přece do Prahy. Na tu operaci", odpovídám a v mém hlasu nejde neslyšet "Jak jste na to mohl zapomenout?"

"Aha. A to tam bude celej den?"

Načež nastalo hrobové ticho. Taková ta chvíle, kdy vše, co máte na jazyku, ze slušnosti a čisté loajality vůči svému chlebodárci, raději spolknete, než abyste ho svou neřízenou upřímností ranili.

...

Pro Matrixe, kde to jsme? Co je tohle za dobu? Člověk jde na operaci a najdou se tací, kteří se pozastavují nad tím, že tam bude CELÝ jeden den. Co si to ta Romča vůbec dovolila, co? Klidně si jde pod narkózu a bude tam celý jeden den.

Ten mě zase rozsekal. Už jsem na ty inženýry a umělce vysazená. Copak jsme roboti?! Kam se poděl selský rozum? Kam se poděla empatie? Cit? Pochopení? Kam se poděla člověčina?

...

Pěkné pRndělí, Prdelky. Bohémům zdar!