Jelikož si nejen Zuzka posteskla, že byl předešlý článek sice pravdivý leč depresivní, spěchám vám zlepšit náladu. Tedy snad. Snad se mi to povede alespoň maličko.

...

Celý den jsem se v práci nezastavila. O to víc jsem se na dnešní kosmetiku těšila.

K Natašce jezdím už dlouhá léta. Je to správná ženská. Stejně správná jako moje nymfa-lymfa Evička, která má právě dnes narozeniny.

Nataška má ve své mučírně nádhernou vánoční výzdobu. Ba co víc, i ona sama byla vánočně přizdobená! Na levém prsu dmuly se jí dvě maličké vánoční koule. Červená a zlatá. Ta zlatá byla opravdu hodně maličká.

N.: "Proč chlapi tak vyváděj, když se do nich praštěj. Vůbec to nebolí!"

...

Ve středu jsme byly se zástupkyní na Krajském úřadu (proto ten půlnoční článek-nálada pod Alíka). U recepce čekáme na výtah. Nepřijíždí. Čekáme už dost dlouho. Za námi se tvoří fronta, když v tom najednou svítí číslo 13, hned na to 11, 10, 7.

M.: "Už jede. Furt nic, a najednou jede nějak moc rychle."

Já: "Nejede. Padá."

Vůbec netuším, proč jsem to řekla. Ale řekla jsem to dost nahlas a dost suše. Pán za mnou se úplně zakuckal. Maruška mě probodla očima: "Ty máš mít bojovnou náladu a ne vtipkovat!", načež se stejně neudržela a smát se začala i ona.

Byly jsme tam zcela zbytečně a bonus - domů jsme jely za té největší chumelenice.

Krajský úřad je králíkárna, a to nejen vzhledem, ale i svým obsahem. Spousta pater. Spousta kotců. Dvě spousty bobků. A když tam spolu lidé mluví, tak šeptají.

 

Já jsem vám tak ráda, že jsem obyčejná. Věříte? Střelená, ale svá.

 

---

---