Tuhle moudrost jsem kdysi někde četla. Dnes ráno jsem ji hledala znovu, a to nejen pro AM. Ale i pro Lentilku, pro Nenu. Pro všechny, kterým řekla včerejší písnička víc než ostatním.

Po cestě šla skupinka zelených žab. Vesele skákaly a kvákaly. Po chvilce dvě z nich spadly do hluboké díry. Když to ostatní žáby uviděly, začaly naříkat a lamentovat, že jsou ty dvě žáby už vlastně mrtvé. Dvě žáby v díře ty jejich komentáře nicméně ignorovaly a statečně skákaly a skákaly, a snažily se dostat ven. Ostatní žáby venku jim říkaly, ať toho nechají, že to nemá cenu, že jsou v podstatě už stejně mrtvé. A tak se na to jedna žába vykašlala a vyčerpaně umřela.

Nicméně. Ta druhá žába, ta pořád zkoušela skákat, co nejvýše mohla. Skupinka žab nahoře se na ni opět rozkřičela, ať toho nechá, že stejně umře. V tom se ale té žábě podařil obrovský skok a dostala se ven. Ostatní žáby se jí ptaly, jestli je vůbec neslyšela, že pořád tak skákala? Žába odpověděla, že nikoliv, byla totiž hluchá, a myslela si, že ji ostatní údajné kamarádky celou tu dobu povzbuzují k extrémnímu výkonu. Jen proto to dokázala.

Pěkný den. Sever hlásí déšť se sněhem, pošmourno a cukroví.