Od rána jsem se nezastavila. I teď jsem ještě v práci. Nic nového se neděje. Vše při nemladém. Sakriš, takhle strohé věty jsem už dlouho nepsala. Doufám.

Brzy ráno zvonil mi v kanceláři telefon.

"Renčo? Pepa, ahoj. Na koho bych se měl obrátit? Leží nám tu před okny srnka a vůbec se jí odtud nechce. Mám strach, aby ji nepotrhali ti psi, co tu pořád pobíhají."

První, co mi blesklo hlavou - ha! Ha, někdo trousí po světě mou příhodu s krávou a teď si mě dobírají.

Ale prdlajs. Srnečka tam opravdu byla. Maličká. Zblblá. Zmrzlá.

A tak jsme volali myslivcům. Myslivec přišel, okouknul srnku a zkonstatoval, že je v pořádku a že ji tu máme nechat. Nechali jsme.

Teď tu tedy bydlí s námi. Asi nás přišla zachránit. Možná je to srnka kouzelná, kdo ví.

Frčím domů.

Pěkný zbytek dne, Prdelky.

A nezapomeňte. Mazlit se! Mazlit se! Mazlit se!