Minulý týden jsem v souvislosti s názvem jisté nemoci, nakousla téma - naši rómští spoluobčané. Irenka včera nakousla sousedovo jablko a Tenisák svého psa. Né, do ucha, né. Jen po něm čistě hypoteticky uklízel hovínko ze sousedovic zahrady.

Vzhledem k tomu, že náhody neexistují, beru tato znamení jako zelenou a onu slíbenou příhodu vám dnes napráším.

...

Někdy v lednu, jak byly všude ty velké závěje, si soused vlevo Fanda všiml, že u sousedů vpravo není v tom hlubokém sněhu na jejich zahradě nikde ani stopy po šlépějích, které by vedly k psí boudě až vzadu u plotu. K té boudě je přivázaný jejich pes. Takové to vesnické plemeno "odfšehotrochu".

Bylo nám všem tedy jasné, že chudák pes nedostal kolik dní nažrat. Stopy jsme hlídali všichni. Bouda byla zavátá. Pes ani nedutal. Ba ani nevylezl.

Fandův kamarád Ivan se naštval a k sousedům vpravo zašel. Zazvonil, pohrozil policií, spolkem pro ochranu zvířat, načež mu s patřičně rómským přízvukem bylo sděleno: "Nemáme peníze, né? Musíme krmit děti. Na psa nezbylo."

Ještě ten samý den jim přivezl Ivan za své vlastní peníze asi 15ti kilové balení psích granulí s tím, že ať koukají psa každý den krmit, nebo tu policii opravdu zavolá.

...

Je to asi dva týdny, kdy jsem byla před domem a zprava zaslechla volání na Fandu.

"Hele, vole, pocem. Dej číslo na toho kluka. No na toho, jak nám dovezl žrádlo pro psa. Už nám došlo a potřebujeme další. Nemáme peníze."

...

A takhle my si tady žijeme. Síla, co?

Mimochodem, Fanda měl minulý pátek narozeniny. Pěkně kulaťoučké. A moc dobrý dort!