Dnešní den byl stejný jako ty předešlé. V hlavě permoníci. Nervy na pochodu. Včerejší optimismus ten tam. Odpoledne se ovšem blýsklo! Jedna sklenka bílého a já řekla i to, co si nikdo jiný nedovolil.

Ex-ředitel dnes zahájil vernisáž svých dílek a děl. Některé práce nádherné. Některé odvážné, a když to říkám já, znamená to, že fakt ODVÁŽNÉ. Některé práce ovšem, jak jen to říct a zůstat loajální, některé práce jsem nepobrala. A právě u těch jsem perlila, jak jinak.

Nastíním vám situaci.

Hlouček obdivovatelů. Uprostřed ex-ředitel, kousek od něho já, vedle mě Romča, opodál učitel, který vše žel Matrixu fotografoval.

Sklenku jsem měla už prázdnou a tak jsem si s ní jen tak pohrávala.

"Pane řediteli, můžu vám něco říct?", prudce jsem se k němu otočila a Romča zalapala po dechu.

Usmál se. "Jistě."

"Kdybyste maloval mě, povedlo by se vám to o hodně líp."

Načež následoval výbuch smíchu. Naštěstí se smál i ředitel.

Romča mě čapla za rukáv, šla mi pro druhou sklenku a společně jsme si znovu vše v klidu prošly.

Když jsem uviděla plastiku, kterou měl ředitel v ředitelně do doby, než ho odvolali a kterou jsem pro vás asi tak 69x chtěla vyfotit, ale nestihla jsem to, okamžitě jsem vytáhla mobil. Jenže!

Jenže v muzeu, kde výstava ode dneška je, svítí jen lustry. Lustry sto a více let staré. Žádné speciální osvětlení. Tudíž kvalita mých fotek nic moc.

Některé si ale neodpustím nezveřejnit. Hlavně jednu, která je zvláštní. Její vyjímečnosti si nevšiml nikdo. Nikdo než já. A to mi dělá radost dvojnásobnou. Vidíte ty brýle? Při pohledu z boku jsou opravdu "skleněné". Machrovina.

Tyhle nahotinky tedy nic moc. A naférovku jsem to řediteli žel Matrixu i řekla.

Ženu, která ležela modelem, znám. Zvláštní pocit, vidět ji s rozcapenýma nožkama.

Já vím, kvalita fotek nic moc. Ale já měla jen ten mobil.

Uvidím, co nafotil kolega. Něco mu pro vás když tak uzmu.

 

V originále je ta tavená plastika nádherná a DETAILNÍ!

Mě to tak štve, že se mi nepodařilo ji nafotit pořádně.

 

Nalevo skleněná židle z roku 1894. Napravo dílo pana ředitele.

Pořád jsem váhala, zda-li je to to, co si myslím. Je!

...

Domů mě vezla Romča. Daly jsme si kafe a dostaly se až k Venušiným kuličkám a vibrátoru. Musela jsem jí všechno názorně ukázat, tudíž jsme se zamkly. Fakt bezva situace.

Teda, pozor.

Až tak názorně, jak si asi myslíte, ne! To né! Jen ty kuličky poválela v ruce a poslouchala, jak to v nich chrastí. Nevěřila, když jsem jednou ve škole vyprávěla, že si s nimi připadám jako kasička a tudíž je raději nepoužívám.

Dnes pochopila.

 

 

---

---

 

A heč! Já znám i živý originál.

Pěkný Pátek, Prdelky.

---

---