Mám tetu. Tedy, mám jich samozřejmě víc. Tuhle mám v Hejnicích. Když jsem se o ní v článku o Syrovínu zmínila, nebyla to samozřejmě náhoda.

Teta byla minulý týden na operaci. Zítra má narozeniny.

A já na FB dnes čtu, prdlajs, nebudu vám to kopírovat, já vám to "ofotím". Text, který mě dorazil, jsem označila.

Proboha, co je tohle za dobu?

Žádná úcta k člověku, který dal to nejcennější - život. 

Uvědomujou si ty holky, že bez své mámy by tu nebyly a nemohly by tím pádem ani milovat "nějakýho psa"?

Uvědomujou si, že když mají na FB svou mámu v přátelích, zobrazí se jí na monitoru všechno, co tam ony hodí?

Uvědomujou si, že vztah, jakýkoli vztah, je křehký?

...

Říct "kamarádka", že je moje máma blbá a že by jí jednu flákla, tak se zamyslím.

Zamyslím se nad sebou.

Lidi jsou jako zrcadla. Vnímáme život jako film, vidíme jen obraz. Málokdo se otočí, aby se podíval na promítačku. Koukáme jen na plátno.

...

Ráno jsem měla v poště mejlík. Od jedné z vás. Mejlík o křehkém vztahu dcery s matkou.

V tom "výcucu" z FB je i věta: "Rodiče tu přeci jsou od toho, aby vás podrželi."

Ano? Opravdu?

A kdo podrží je? Kdo podrží nás?

...

 

P.S. Celou dobu na mě mluví kolegyně a trhá mi nit.

Nemůžu jí říct: "Neotravuj, píšu článek." Nemůžu, jsem v práci. Snad hlavu a patu najdete.

Pěkný den. Musím běžet!