Dnes a denně zjišťuju, že do téhle doby nepatřím. Nebo možná na tuhle planetu. Netuším. Jsem buď E.T. (i já domů volávám) nebo jsem z minulého století.

Tak jako tak mi dnešní ráno bylo smutno divně.

Věšela jsem na zahradě právě vyprané voňavé ručníky a u sousedů bylo veselo. Má tmavěmodrá sousedka měla na návštěvě svou světlemodrou kamarádku. Popíjely cosi, pravděpodobně kafe, a obě se co chvíli chichotaly. Než jsem těch svých 69 ručníků pověsila, vyslechla jsem tenhle rozhovor:

• Š.: "Nasralo mě to. Ve škole jim řekli, že maj přijít k úřadu, že se bude kácet májka a že možná něco dostanou. Tak sem tam nahnala obě děti. A víš co dostaly?! Paštiku, ty vole. Jednu paštiku!"
• A.: "No ty vole, eště že sem nikam nešla. Se jim na paštiku můžu vysrat."

...

Jak jsem stará, tak jsem blbá. Přišlo mi to šíleně líto. Tak já se tu dmu pýchou, že jsme jako obec vyhráli Májku roku, že jsme vyhráli první místo, že NAŠE děti (vůbec ne děti moje, ty jsou už dávno dospělé) dostaly 306 paštik, které vůbec, ale vůbec dostat nemusely a dvě Pipí-ny (děkuji tímto Lentilce za inspiraci), které živí stát, které živíme MY všichni jsou tím ještě znechucené.

Nejvíc mi přišlo líto, že jsem při Vítání občánků kdysi držela i děti jejich. Všechno berou jako samozřejmost. Stoupnou si s nataženou rukou, dlaní nahoru a Dej.

Cos nám to, Státe, vychoval? Cos nám to, Státe, udělal?

...

Pěkný den, Prdelky. Den pohádkový. Den sluníčkový.