"Jsi dneska nějaká smutná, co je s tebou? Takovou tě neznám", probral mě hlas mé kadeřnice ve chvíli, kdy jsem čekala, až na mě přijde řada a myšlenky se mi kamsi zatoulaly. Kamsi na jih.

Nemám takové otázky ráda. Nemám, a tak se pokaždé okamžitě raději rychle "převleču" do veselého, jen abych nemusela nic vysvětlovat, na nic odpovídat. Nasadím mimikry, úsměv od ucha k uchu a rázem jsem v jiném světě.

Dnes mi to šlo o kapku hůř. Slaná voda se drala na světlo a já ji v koutku oka zastavila na poslední chvíli. "V poslední zatáčce", jak by řekl Filip. Onehdá se odkudsi přiřítil, oči navrch hlavy: "Mami, teď ne! Teď ne, mám to v poslední zatáčce!", a zmizel. Na záchod.

...

U kadeřnice se toho probere pokaždé spousta. Dnes aktuálně Norsko, samozřejmě. Poté hořící dům a muž, který se v noci na včerejšek oběsil v sousední obci. Dále politika, ta mě ale nebere vůbec a v tu chvíli mozek vypínám. Dnes přišel na přetřes i fašismus, neb druhá kadeřnice česala jakousi paní (cca 80let) z Prahy a ta v ruce třímala knihu "Magda Goebbelsová".  Dokonce nám z ní předčítala pasáž, která se opravdu velice hodně podobala dnešní ekonomické situaci naší. Šel z toho mráz po zádech.

Ta samá paní pak zvolna přešla k tématu o vaření. To už jsem mimikry odložila a mohla být opět sama sebou. Její tvrzení, že "cuketa je submisivní děvka" si mě získalo na plné čáře. Když něco podobného slyšíte z úst osmdesátileté stařenky, úsměv na tváři vám to vyloudí, ať jste sebevíc smutní.

Odjížděla jsem domů s hlavou novou. A čistší.

...

Kadeřnice to mají vlastně děsně těžké. Co ty si asi chuděry všechno vyslechnou. Příště té své vezmu maličké červené srdíčko. A nebo sluníčko. Řád. Chodím k ní už třicet let. Řád si zaslouží.

Stejně jako vy, Prdelky. Pěkný den.