Tak jsem dnes byla u obvodní. Vypsala mi žádanku a ráno jdu na krev. Z ordinace jsem byla v mžiku venku. Co tomu ovšem předcházelo, bylo o nervy!

...

Vstoupila jsem do čekárny něco málo po půl desáté. "Jupíí, jen jedna paní a pak hned já, to se mi líbí!", blesklo mi hlavou, sotva jsem za sebou zavřela dveře.

Během pár minutek se čekárna zaplnila, neb přijel autobus od České Lípy a pár pacientů vyklopil i před zdravotním střediskem.

"To nevadí, jsem přece hned druhá na řadě", usmívala jsem se naivně.

Naivně! Ona paní přede mnou totiž, jakmile sestřička zašveholila to své "další", vytáhla noťas, tlustý šanon s nějakými dokumenty a se slovy "mám domluvenou schůzku" jako velká voda vplula do ordinace.

Čekárna se plnila lidmi. Atmosféra houstla. Když už nás tam bylo skoro patnáct, jedna postarší paní zbledla a lapala po dechu.

Byla jsem tam nejmladší, tudíž jsem jako srnka vyskočila a otevřela balkonové dveře i okno.

Paní s noťasem byla v ten okamžik uvnitř už něco přes hodinu a nám všem začaly ujíždět nervy.

"Měla jste jí podtrhnout nohy", adresovala mým směrem stařenka jako věchýtek. Musela jsem se smát. "Tak já jí je podtrhnu, až půjde zpátky a vrhneme se na ni. Uděláme jí válečky!"

Paní s noťasem byla uvnitř hodinu a půl. Hodinu a půl, přestože čekárna praskala ve švech!

Nehoráznost! Bezohlednost! Šlendrián!

...

Uf. Musela jsem to ze sebe dostat. Fakt mě to naštvalo.