"Venku mlha jak na pozemcích sira Charlese Baskervilla. Zima." Stejná slova jsem použila i v srpnu. Tehdy, když jsem vám vyprávěla o domě, ve kterém bydlím, o Titanicu.

Dnes je úplně stejně. Mlha. Dešťové kapičky provokují tiše, vlezle, zdárně.

Sousedovic vnuci mi pod okny kradou hrozny. Vidím ty pacholky. Znám je. Stačí je okřiknout. Pohrozit prstem. Ale já nic. Já si říkám: "Jen si, kluci, dejte. Je dobré. Voňavé. Sladké. Matrixovo."

Den jako stvořený k lenošení. A snění.

V krbu oheň. Na stole hrnek a v něm horké cosi. Nevím co. Ale mám ráda vůni jablek, hřebíčku, skořice.

Zachumlat se tak do deky a číst pustit si nějaký pěkný film, to by bylo, panečku. Číst ne. Oči mi šly kamsi k šípku. Ano, mám nové brýle, které byly drahé jako... Nevím, proč se říká "drahé jako prase" a už vůbec nevím, jak drahé takové prase vlastně je. Zkrátka, ty brýle stály 69% mé měsíční mzdy a jsou mi k prdu.

Vida, jak stačí málo. Krůček. Jeden jediný krůček. Jedno pomyslné prase a konec snění. Plesk, realita.

...

Zachumlat se tak do deky. K tobě. A koukat na snooker. Vždyť dnes je to pět let. Pět let co zemřel a byl tak mladý. I on měl sny. A určitě měl rád skořici. Alespoň tu její vůni.

...

Jdu si uvařit kafe. Na víno je brzy. Jo, a krb samozřejmě nemám. 

Pěkný den, Prdelky. Pěkné snění.