Minulý týden jsem od Katky dostala nový diář. Diář na rok 2012. Bez téhle věcičky bych byla nepoužitelná stejně jako bez internetu. Smutné, leč pravdivé.

V neděli večer jsem na adventním věnci zapálila první svíčku. Váhala jsem, zda mám, nebo nemám, protože mi bylo jasné, že zapálím-li ji, ukončím tím její bytí. Roztaje. 

Uvařila jsem si čaj, vzala nový diář, starý diář, pero a usedla za stůl, abych si v klidu potřebné údaje ze starého do nového přepsala. Co jsem si ovšem nevzala, byly brýle.

A zde se opět naplno projevila má lenost. Nezvedla jsem ze židle ten svůj líný zadek. Nezvedla. Mžourala jsem do těch úzkých neposedných linek jako ta sůva a přesvědčovala sama sebe, že jo, že to půjde.

Onen diář v sobě má už i letošní prosinec. Zjistila jsem, že se v prosinci vůbec nezastavím, že nemám ani jeden volný den. Ba co víc, já trubka, jak se mi ty řádky míhaly, všechno o jeden den pošoupla směrem výš.

Popřeju-li tedy v prosinci k narozeninám někomu o den dříve, nemějte mi to za zlé. Jsem prostě jen švidravá.

Měsíce leden, únor, březen, duben, květen, a červen, dopadly lépe. Tam jsem se trefila do řádků správných.

Ovšem červenec! Tak červenec to schytal naplno. To je tak, když nenasliníte a rvete to nasucho! Ve starém diáři jsem byla už na srpnu a v novém, ach, chudák červenec. Červenec teď aby byl snad nafukovací či co. Jestli totiž něco nerada dělám, pak škrtám. A škrtat v úplně novém nikým neosahaném diáři? Nikdy!

Od srpna jsem si tudíž už dávala většího majzla a až do ledna 2013 všechno pečlivě kontrolovala ještě před tím, než jsem perem ty prázdné řádky navždy poskvrnila.

Bude to vskutku zajímavý rok. Bude. A to i přesto, že jsem dnes měla napínavý sen o jeho konci. A nebo, ...možná právě proto.

Ještě neznáme konec příběhu.

...

Obrázek diáře je pouze ilustrační. Ten můj ťutínek je zelený, měsíční, menší, hubenější, skladnější a hlavně, hlavně přehlednější! Takovéhle bichle já nerada.