Nelhali. Nelhali, když říkali, že místy napadne až 30 centimetrů nového sněhu a bude velký vítr. Napadlo. A je.

Když jsem ráno otevřela dveře, zalapala jsem po dechu. Sněhu napadlo, že všechna auta byla nachlup stejná. Bílé, načechrané hromádky.

Proházela jsem se tedy k tomu svému, dostatečně ho odsněžila, abych mohla nastartovat, a opět vylezla ven do té vánice - dočistit čelní sklo, světla, abych mohla odjet do práce po cestě, kterou ještě neprojel ani pluh, natož nějaké auto.

Vítr začal dělat šílené věci. Během chviličky byla tma nejen černá, ona byla bílá. Nezbylo mi nic jiného, než se rychle schovat do auta. Vítr ohýbal stromy, jako by byly pouhou trávou. Oči mi málem vypadly a na chviličku jsem i zbaběle zauvažovala, jestli se nemám vrátit domů, že na práci se jako dnes vykašlu. Přeci jen - život je někdy kratší než krátký, však už vím své.

Nicméně, nevzdala jsem to, a po drsné bitvě s tím bílým, kterému jedna má kolegyně říká hnus fialový (a pak, že prý barvy dělají problémy jen chlapům), kdy to tentokrát fakt bylo tělo na tělo, jsem tu. V práci. Co se děje ovšem venku, je šílené.

Neumím změřit rychlost a sílu větru, ale s auty si ten prevít pohrává, jako s krabičkami sirek. K tomu ten všudepřítomný sníh. Chvílemi to vypadá jako bílá zeď. Nepropustná. Pružná. Odpinkne vás to, ani nevíte jak.

Kdo nemusíte do té sloty, uvařte si dobrý čaj, pusťte si pohádku a zavrtejte se zpátky pod peřinu.

Je totiž co? Středa!

Pěkný den, Prdelky.

...

 Na téhle křižovatce doprava, asi tak 269 metrů, a jste u mě. Nelžu.

...

Jestli takhle bude příští pRndělí, je vám jasné, kam pojedu, jo?

Do pRnděle.