"Holky, likviduju knížky po tátovi. Nechcete nějakou?", zašvitořila dnes ráno kolegyně a mé radary se ztopořily, neb na knížky jsem já úchyl. Stejně jako na sluníčka či hrnečky.

Před obědem jsem vzala auto, beztak jsem potřebovala natankovat, a jely jsme do Nového Boru.

Knih nepočítaně.

Police od podlahy ke stropu a nikde ani kousek volného místečka. Police na dvou stěnách místnosti.

"Renčo, co Ti padne do oka, ber. Neptej se, prostě si to dej do krabice."

Krabice jsem si odvezla čtyři. Plné, samozřejmě. Jednu krabici dám tátovi. Je plná detektivek, to on rád. A já to mám po něm, jen. Jen taková chybka... kdykoli se začtu do nějaké knihy, po 69. řádcích se mi zavřou oči. Asi nějaký Pavlovův reflex či co.

Další krabice je plná cestopisů a Biggles. To hltá manžel.

Do třetí jsem s posvátnou úctou vkládala šíleně staré pohádky a, heč. Heč, mám další vydání Robinsona! A taky dva díly Povídek od J.Š.Kubína. Četli jste jeho "Strakatý máslo"? Doporučuji.

Čtvrtá krabice. Krabice kriminálních příběhů podle skutečných událostí. Tu nedám. Tou začnu!

Asi dvě hodiny jsem doma ty knihy zbavovala prachu.

Teď se jdu odprašit já.

...

"Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže vidět apoštola."

Myslím, že tohle platí o psaném textu všeobecně. Nejen o knihách.

...

Pěkný večer, Prdelky. Večer s knížkou. Těch 69 řádků denně hravě dáme, co říkáte?

 

 

---

---