Kdo se směje naposled
Minulý nebo předminulý týden jsem na jednom blogu narazila na zvláštního človíčka. Ptáčátko. Jeho projev je mi blízký, příjemný natolik, že jsem u jednoho z jeho článků zanechala i komentář.
Včera znovu.
Když jsem to pak po sobě četla, uvědomila jsem si, jak je pro mě samozřejmé a snadné kohokoli upřímně pohladit, dodávat mu odvahu, podporovat ho, rozumět mu, ...a jak těžké dodat odvahu i sobě. Pohladit se.
...
Na jiném blogu jsem opět a znovu narazila na mrzouta, kterému "s*rou na hlavu" a bylo mi ho líto. Ba i pohladit jsem ho já blbka zase chtěla. Ale, už mě nebaví hladit zlé. Hladíte-li totiž lidi zlé, chovají se jako penis - rostou a tvrdnou.
Nicméně, mrzoutovo prohlášení mě donutilo k zamyšlení, kolik lidí s*re na hlavu mně, a ať dělám co dělám, nenapočítala jsem ani jednoho. A tak jsem se zamyslela hlouběji a došla k závěru, že
serou-li ti na hlavu všichni, ne jeden, není chyba v nich, ale v tobě.
Nejednou jsem tu říkala, že kdo se směje naposled, ten se směje sám. Úplně sám.
...
Pěkný den, Prdelky.
