Onehdá jsem se zamyslela nad tím, proč se obrázku říká obrázek, když ve skutečnosti jde vlastně přece o odrázek, odraz, neřku-li fotku.

Nesměj se, takových infantilních chvilek mám spousty.

Vidím odrázek a napadne mě rým, vtip, rádoby moudro. Záleží samozřejmě na mém rozpoložení, náladě. Na Pátkovi.

Tak třeba odrázek dnešní. Původní text byl o úspěchu. Něco ve smyslu: "Úspěch není vždycky to, co vidíš." Mě ale při pohledu na něj okamžitě napadla slova daleko důležitější. Láska. Přátelství. Důvěra. Spravedlnost. Pravda.

Věci nejsou často takové, jak vypadají. Ne všechno, co vidíme očima, je pravda. Ta skutečná, jediná, stejně jako přátelství, láska, bývá chráněna slupkou. Pod povrchem. Není vidět. Ale když se jí konečně dotkneš, pohltí tě. Je cítit. Je obrovská. Sladká. A nasytí spoustu hladových - kteří se hledat nebojí a hlavně ...chtějí.

Možná jsem ve tvých očích mrňavá jako zajíc nalevo. Asi jo. Hloupá. Ta, která nic neumí, nic jí neroste. Ta, která mlčí, nebrání se. Možná nedávám na odiv svoji nať, nekřičím. Ale. O to větší a skutečnější je moje láska. Upřímná. Nezištná. V bezpečí.